OPIČÍ PÍSEŇ

   Když nově stvořený měsíc doplul do místa, odkud je vidět do mého šerosvitem rozsetého pokoje, ještě stále jsem seděl a vyhledával věty, které osvobozují od vnitřního tlaku vyjádření. Na chodbě se vracely cizí kroky domů, kde na ně čekal věrný pes. Čekal na zvuk chrastících klíčů v zámku, stačil mu i zvuk výtahu, protože mu dával naději, stačil mu zvuk auta, i světla zvenčí, ale nestačil mu svit měsíce steně tak jako nestačil mě.
   Včera bylo jiné počasí než dnes večer. Opilý, ale štastný jsem usínal v tramvaji, s matnou představou o cíli. Když se noc přehoupla do stavu popůlnočního mlčení, metro přestávalo jezdit a pozdní tramvaje se postupně vkrádali z vozoven na traťe, vléval se ulic zcela vypočitatelný příliv. Já, opilci, lidé slavící, lidé zvracející. Povětří se hemžilo novými poznakty o pravém stavu charakteru osob.
   Začalo mrznout; možná poprvé. Tuhle část světa přepadla zima, která přepadla i mě, ve dvě hodiny ráno na konečné zastávce. Netušil jsem absolutně kde jsem, stejně jako tu noc, den potom. Znal jsem ten pokoj, ten štekot psa, který naštěstí ustal, protože už dosáhl svého. Nevěděl jsem ale, v jaké části života se nacházím. Je dobré, že sedím a píšu nebo je to ztráta času, co se vymstí kdykoliv se naskytne příležitost. V duchu jsem se dusil výkřikem, ať už konečně vystoupím ze světa vyžádaných iluzí, z jediného světa, ve kterém se nacházím, kdykoliv píšu. Dobré nebo špatné? Na začátku mojí knihy je jasně daná odpověď. Napsal jsem ji ve své klidné době. "Protože každa myšlenka má svůj opak, každá myšlenka se dá nazvat pravdou nebo lží, můžou i následující stránky být nazvány hloupostí- genialitou, pravdou-lží, dobrem - zlem, ztrátou času - obdivuhodnou pílí, atakdále. Je mi to jedno. Ať už to vychází z mého přirozeného stavu nebo z jiných zákoutí, nebo je to deník mého vysněného ega, přestalo mě zajímat, zda je to špatné či dobré. Už nedokážu nic posoudit. S ničím se nestotožňuji ani nic nevyvracím. Lze se jen dohadovat, pokud nám na to zbývá čas."
   Pokud nám na to zbývá čas. Teď mi zbývá hromada času před rozedněním, první ptačí symfonií, prvním otočením kola motoru.

   Když nově stvořený měsíc doplul do místa odkud je vidět do mého šerosvitem rozsetého pokoje, byl jsem obklopen Bretonem a Ravelem. Spirály se točily v rytmu intenzity tepu vždycky stárnoucího srdce. Kde byla moje hlava?! Vnořená do vlnobití vzduchu nad soumrakem pár hodin vdáleným. Mušky mi našeptávali abych se choval jako potrava pro červy a z druhé strany přicházeli další pravdomluvy. Breton vstal a nalil mi sklenici vody v každé vteřině, kdy stádo vlků nehlídá ovci a loví mořské proudy, protože nesou plankton. Řekl jsem mu, že přestávám rozumět. "Ale on je hluchý", upozornil mě Ravel a v ruce držel jeho sluch, ždímal z něho rytmy, synchronní s čímkoliv si dokážete zkusmo prostřelit hlavu, kvůli nenaplněné kráse. Řekl: "Mlč! a piš, nic jiného nezbývá."
Pokoj zasypala duna a horký písek byl postupně udupán množícím se ptactvem, co už nedokáže létat, ale pouze procházet se. S lopatou v tělě mě každý atom prosil, ať ho překopu a postavím jinam, že má dost strachu z nehybnosti. Trvalo to miriádu století, ale dokonáno bylo jest, včetně oslavných básní pohlavnosti. 
 

A já usnul a zanechal kousek zpovědi evolucí prověřené opice.

 - FIN -