a ani zbla

co si mě už přestalo tolik brát.

to cosi,mě nebere už dloho,nebo mám aspoň takovej dojem.za vlasy přitaženej..stručnej a hlavně ráznej.  

ale někdy o to všechno mívám strach.občas je to dlouhá lekce.nepříjemná jako neukočírovatelný ráno,který tě nepustí.když dýchám,jako bych ani nežil a v hlavě se mi třese hlas.Je mi na blití a nemám sílu na to zvednout prst k puse. to zpropadený ždímaní mě samotnýho.prostor mezi mnou a realitou coby neprostupná clona?? a někdy je ta obava zase jenom hlasitej sek. a ani tehdy to není hlas,coby udělal člověku dobře.je to tak,cosi mě chybí a děsí zároveň..úlek oči dokořán a pomalu..pomaloučku odcházejíci šok.

a jindy díky tomu zase poznávám krásný dny. čerstvej vzduch a modrou nebe.

a furt to tady je.někdy odporný a jindy bezchybný

                                                  cosi jako moje já.