Píseň pro bílého slona

Za starých dob v Indii, v stínu smokvoní,
žili velcí divocí šediví sloni.
Flinkali se po džunglích, tak bez trasy.
Jediný z nich byl bílý, pročpak asi?

Dobrým zrakem, vychováním vyjímal se on,
rozumem i vzácnou barvou srsti.
V mase šedých slonů jeden bílý slon,
rovněž spoustu umů držel v hrsti.

Náhle vládce Indie, tak bez zákona,
z úcty dal mi tohoto bílého slona.
"Nač mi je slon?" já ptal se hinduisty
a on mi řekl: "Má srdce moc čistý."

Slon mi dělal pukrli a já jemu poklon,
mluvil jsem s ním zdvořile, to sice
- tento krásný ušlechtilý bílý slon
nebyl samec, však mladá samice.

Dival jsem se na slona z hřbetu potají,
citíl jsem se v Idnii, tak jako v ráji.
Mimo to, že jsme spolu cestovali,
rovněž přáteli my dva jsme se stali.

Jednou spolu šli jsme zpívat pod cizí balkon,
dámy z ložnic přihopsaly v blůzách.
Zapomněl jsem dodat, že ten bílý slon
hlasivky měl přímo od Carussa.

Jistě jste už viděli mapu Asie,
podle ní zde v Indii řeka taky je.
Když pojídali jsme tam plody manga,
vtom rozdělila nás dva proudy Ganga.

Topil jsem se, ztratil hlas, jenž měl jsem jako zvon,
nenávratně podlomil si zdraví.
V nemocnici řekli mi: "Tvůj bílý slon
našel stádo bílých, s ním se baví."

Dlouho jsem byl uražen, neměl náladu,
pak mi vládce z Indie poslal náhradu.
Byť je zas ten slon bílý,je přec jiný
- vyřezaný do kusu slonoviny.

Říká se, že sedm slonů dává dobrý tón,
na skříni mě chrání od bolesti.
Ať se toulá s bílým stádem bílý slon,
ať mi radši nepřináší štěstí.