Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKozák
02. 05. 2006
0
0
568
Autor
k8as
Kozák
Tento příběh kupodivu není jenom o houbách. Vlastně je o něčem úplně jiném. V pozdním létě před lety jsem jezdil po světě, tedy vlastně jen po Čechách, samozřejmě, že pracovně, služebně. Vedl jsem trochu takový kočovnický život, dnes v Hradci Králové, zítra v Klášterci nad Ohří, doma jen v sobotu a v neděli, jídlo po automatech a restauracích, spát po ubytovnách, v nejlepším případě v hotelu. Co jsem vydělal navíc oproti mzdě v továrně jsem zase s úspěchem projedl, však víte, nač stačí diety !
Tak mne jednou život zavál na Hradecko, pro další vyprávění není důležité jmenovat obec, ostatně stejně si již její jméno nepamatuji. Snad Sadová, Sadská, Osada, nebo snad Sádek - povídám : čertví. Dorazil jsem tam až k polednímu a tak ač jsem opravdu makal až skoro do pěti hodin, co naplat - kus práce zůstalo na další den. Tak jsem se ubytoval, trochu opláchl a šel na večeři do místní hospůdky.
Zvenčí nic moc, ale uvnitř ... dalo by se říci, že byla stylová. Staré dřevo na stěnách, podlaha z dubových špalků, prkenný strop, tlo, jak se říká, dubový nábytek, takový masivní, stejně jako na pohled hřál i na pozadí. Jen jsem se ale posadil ke stolu hnedka u dveří, přiběhl hostinský a omluvně : Pane, prosím Vás, přesedněte si na jinou židli, tohle je židle pana Kozáka a pan Kozák tu bude co nevidět ! Pomyslel jsem si něco o podivínech a vyhověl mu. V okamžiku, kdy jsem dopadl na protější židli, začaly mi hodiny nad hlavou odbíjet pátou. Odbíjet - to není moc přesné - byl to chraptivý zvuk mimo známé kategorie, ale zapadal přesně do nálady místnosti. S pátým úderem se proti mně otevřely dveře a vešel starý pán, tak důstojný a skoro vznešený, skoro takový, jak si v představách personifikuji Pána Boha. Trochu méně božského bylo v tom ( ani nevím proč mi to tak přišlo), že hostinský bez řečí a bez průtahu před něj postavil pivo a sklenku rumu, snad ještě dříve, než dosedl. Pan Kozák, kdo jiný ? ještě než usedl, pověsil beze spěchu klobouk a hůl na věšák u dveří, odpověděl na pozdravy a vytáhl z kapsy fajfku, která připomínala kořen vytažený po letech ze dna přehrady. Zapálil si, vyfoukl kouř, chvilku jakoby zaváhal a zhluboka se napil. Postavil sklenici se zbytkem - na prst vysoko - piva, sehnul se pod stůl a postavil na stůl košík, z něhož zavoněly houby. Sundal šátek přes košík přehozený, vyndal houbu, která mu jaksi byla podobná a povídá : Chlapák, viď, chlapče. Od něj slovo chlapče znělo tak samozřejmě, že jsem si vůbec nepřipadal čtyřicetiletý. A starý pán dál komentoval : Chlapák jako já, ale o sto let mladší. Asi jsem nekoukal moc chytře, protože pan Kozák se laskavě pousmál a pravil : Tak, tak, chlapče ! Pak už nikdo moc nemluvil, pan Kozák vypil ještě jedno pivo a jeden rum, sebral košík, klobouk, hůl a krátce se s přítomnými rozloučil. Když otvíral dveře hodiny odbíjely sedmou. Asi na mně bylo něco vidět, protože u vedlejšího stolu sedící pán, asi tak můj vrstevník, se ke mně naklonil a povídá : Tak to byl starý Kozák - to jste asi pochopil. A já jsem mladý Kozák. Já na to : syn ? Hospoda ztichla, všichni se koukali k nám, několik hostů se zasmálo, ba zachechtalo, asi tuto situaci nezažili poprvé, ale zase ne často a teď ji chtěli vychutnat. Bylo cítit ve vzduchu, že se těší na blížící se pointu. A taky jo. Mladý Kozák na mne vykulil oči a povídá : Kdežpak, syn - pravnuk ! ....
Ať počítám, jak počítám - dvacet let na generaci minimum - tomu starci je fakt sto let! Na to nevypadá. Povídám : Pane Kozák, to je nalejvárna - vždyť by mu muselo být sto let! A on zase na to : a to teda né, to mu bude až na jaře. Na tom místě, co jste ho viděl, sedává už sedmdesátšest let, co tu hospodu postavili. A to místo je tabu, i kdyby hospoda praskala ve švech ! Pradědek je tu denně. V pět přijde, vypije dvě piva a dva rumy, v sedm odejde. Hodiny si podle něho můžeme řídit ! A teď to nejlepší : Když prabába umřela bylo mu sedmdesát. Za tři roky se znovu oženil s jednou vdovou, tehdy jí bylo sedmatřicet. Mám teď dva nevlastní prastrýce, kteří jsou oba inženýři a jsou o deset a dvanáct let mladší než já. No a nevlastní prabába má teď čtyřiašedesát, ale vypadá tak na padesát. My tvrdíme, že je to tím, že pradědek to manželství naplňuje dodnes na sto procent. – To víte na vsi : tady si vidíme do talíře i do postele. Jenom si občas nevidíme do huby.
A já dodnes nevím, co tím myslel : jestli si vynadají, pohádají se, nebo jestli vypráví vymyšlenosti o stoletém milovníkovi....
Vrtalo mi to v hlavě druhý den cestou domů a vrtá mi to občas hlavou i dnes, po letech.