"Na začátku dal Bůh každému lidu hliněný pohár, aby z něho pili svůj život." indiánský kmen Diggerů

Mám vám vyprávět příběh? Ano? Dovolíte mi to? Cože? Aha, od toho tu přeci jsem, že? Nu dobře, ale nesmíte se zlobit, když se mi příliš nepovede, nebo když se děj kamsi vytratí. To víte, jsem stará. Už si nepamatuji všechno, zapomínám detaily, někdy i celé věty. Mé vzpomínky postupně mizí za závojem podzimních pavučin. Brzy je přikryje všechny milosrdná vrstvička sněhu, až zemřu. O čem mám vyprávět? Ano, ano, už to mám. Pověst, jež se v tomto kraji traduje od samého počátku. Nemůžete ji znát. Vyčíst se nikde nedá a určitě vám ji tady nikdo nevyprávěl. Jste přece cizinci. Lidé z města.

Tenkrát byla krajina kolem jiná. Listnaté lesy se táhly kam až bylo možno dohlédnout pouhým okem. Duby s krásnými košatými korunami a buky, jejichž listí na podzim hrálo všemi odstíny mědi a lesklo se po ranním studeném dešti. To všechno vím od mé báby a ta zase od své. Tehdy bylo údolí jiné. Vládly tu síly přírody a duchové země. Studánky tehdy ještě čistily ženy éterického zjevu, víly v šatech z pavoučích sítí. Krásné tak, že nejeden mládenec podlehl jejich volání a navždy zmizel v lese. Stromy si mezi sebou šeptaly „ Arone, aree, eily arone, arone“ a ta slova se odrážela v lidských duších. Tehdy tu stávala vesnice, jen pár domků. Kovář a pár drobných rolníků. Vše, co potřebovali k životu si vyrobili sami. Muži v létě dřeli na polích, v zimě spravovali nářadí a chodili lovit do lesů. Ženy vychovávaly děti a tkaly látky. Osada se jmenovala Červené voda podle potůčku, pramenícího ve vřesovištích nahoře v kopcích. Každé jaro se jeho koryto zaplnilo vodou barvy rzi. Lidé tu byli šťastni. Tak, jak to my už nejspíš nejsme schopni pochopit.

Ten chlapec, ne, nebyl již chlapcem, ve dvaceti už nikdo nemůže být dítětem, tedy, ten mladý muž se jmenoval Jan. Jan Harfeník po svém otci. Ale harfeníkem nebyl, to ne. Byl hrnčířem. Štíhlými prsty modeloval mísy a misky, číše a poháry. Zdobil je vpichováním špendlíků do ještě vlhkých stěn nádob, vypaloval je, mazlil se s jejich hladkými stěnami, jako by to byly jeho děti. Lidé se ho trochu báli. Říkalo se, že díky zlým kouzlům dokáže jakékoliv nádobě vdechnout duši. Ale přesto vždy prodal vše, co vyrobil. Byl velice šikovný a svou práci miloval. Znamenala pro něho vše. Poslání, lásku, život. Za chvíli, kdy pod jeho rukama vznikala hliněné clona, jež s každým otočením hrnčířského kruhu rostla a měnila se v to, co on chtěl, by nevyměnil nic na celém širém světě.

Až jednou…potkal Ji. Byla jiná. Krásná? Ano, krásná byla, ale ještě něco navíc. Šířila kolem sebe vůni dálek, aroma hřebíčku, skořice a čerstvě rozkrojeného jablka. Vůni podzimu. Vlasy měla stejně měděné jako listí, jež šustí pod nohama v bukovém lese před příchodem zimy. A oči, oči jako nebe bez mráčku. Zamiloval se, aniž to vůbec tušil. Vždyť jediné, co dosud choval ve sklepení svého srdce, byla vášeň, vášnivá posedlost prací. Mihla se jeho životem jen na okamžik, pouze prošla kolem oken dílny, nepromluvili spolu. Přesto se mu její obraz zaryl hluboko pod oční víčka. Nevěděl, odkud se ve vesničce vzala, zda se mu jen nezdála. Ale jedno věděl zcela jistě. Zemře, pokud ji znovu nespatří. Musí ji jít hledat. Vyptával se v každém domě ve vesnici, ale nikdo krásnou neznámou nezahlédl, nemluvil s ní, nevěřil v její existenci.

„ Jan se asi pomátl ze samoty,“ říkali. Vidí přeludy. Ale někteří tušili, co se stalo. Vybrala si ho za druha jedna z lesních bytostí. Když se Jan začal chystat na cestu, zrazovali ho od ní. Jde hledat přízrak. Přelud, jež pro zábavu svádí poutníky do bažin na hřebenu. Bude zklamaný, nešťastný, mrtvý. Jan se nedal, chtěl jít za svou vyvolenou. Za ženou, kterou, nevědouc po čem touží, už léta modeloval z hlíny. Za milovanou bytostí, se kterou dosud ani jednou nepromluvil. Vyrazil.

Poznal mnoho údolí. Mnoho řek, potoků, lesů a luk. Mnoho lidí, mužů i žen. Hlavně žen si všímal, poprvé ve svém životě. Ale tu svou nenašel.

Po čase totiž už nehledal. Co myslíte, jak se z lidí stávají poutníci? Co? Že tohle není žádný konec? Já vím, já vím. Dobrá, napravíme to.

Jan s sebou nesl jedinou věc. Obyčejný hliněný pohár. Prostý, bez zdobení. Pouze pohár, nic víc si s sebou nevzal. Jedné noci se mu zdál sen. Živý, děsivý. Jeho kráska ležela na slámě v temné páchnoucí kobce, rty rozpraskané, umírala žízní. Volala ho. Přijď, pojď si pro mě. Už jsi blízko. Zachráníš mě, máš tu moc. Máš pohár s vodou. Jsem jen kousek od tebe. Jen projdeš lesem a na rozcestí se dáš vpravo. Máš vodu. Pospěš, usychám jako utržená květina v poledním žáru. Nepřijdeš-li včas, zhyneš láskou. Pospěš. A Jan tedy spěchal. Proběhl lesem, na rozcestí zahnul doprava, aby svou krásku zachránil. Na okamžik jí pohlédl do očí když jí přidržoval pohár u rtů a v tu chvíli procitl z omámení. Před ním na slámě leželo děvče, sice nevšedně půvabné, ale co jeho poháry, misky, talíře? Ty jsou přece půvabnější. Vždyť tohle je určitě víla pramenů, která láká poutníky, pomate jim smysly a poté je zahubí. A on jí, hlupák, naletěl. A Jan vstal, pohár vytrhl dívce z rukou, i když stačila sotva svlažit do krva rozpraskané rty, a utekl od ní. Vrátil se do své dílny, k neživým kusům hlíny, jimž citlivými prsty a láskou k řemeslu vdechoval život. Na krásku vzpomínal jen občas. S lítostí. Litoval toho, že tenkrát tak zbrkle odešel. Miloval ji stále, to ano. Jen ve chvíli setkání ztratil odvahu s ní promluvit.

Alespoň to se povídá. Copak? Stále nejste spokojeni? A s čím? Vždyť Jan přece našel svou lásku. Že ji opustil? Ale jděte! Kolikrát se třeba vy, mladý pane ohlédnete za dívkou na ulici? Mnohokrát, já vím. Když vás zaujme, říkate si: „ S tou se chci seznámit, nikdy na ni nezapomenu.“ Její obraz se vynořuje ze tmy před usnutím, z každého temného rohu. A když ji opět spatříte, jste zklamán. Už to není vaše vysněná víla, ale skutečná bytost z masa a krve. S dobrými i špatnými vlastnostmi, s nejrůznějšími výrazy tváře, v ne vždy příjemném rozpoložení. 

Že tedy Jan nemusel vůbec nikam chodit? Nemohl přece vědět dopředu, jak se zachová, ne? Jak by to asi vypadalo se světem, kdyby si každý mohl zvolit, co ho v životě potká? Lidé by se bez obav vrhali do nejrkolomnějších adrenalinových sportů, roztáčeli kolo rulety s jistotou výhry a ve volbě partnera by zmizel strach z odmítnutí i maličtí lechtající broučci jménem Vzrušení, lezoucí sem a tam břišní dutinou vždy, když se objekt naší touhy mihne v dálce. Zmizel by pocit nejistoty. Ale to je právě základní prvek žití. Bez nejistoty, strachu a překvapení na každém kroku by se stereotyp života snad ani nedal vydržet. Je třeba stále objevovat neznámá moře, vody, ve kterých se dosud lidská noha nesmočila (pokud není příčinou přemnoženost žraloků a jiných žravých živočichů). Pohár tajemna, překvapení a nenadálých změn, nečekaných událostí, jež rozkolébou vratkou bárku každodennosti, si musí každý vypít až do dna.