mikuláš

Mikulášova sestra byla typickým představitelem „Marešovi mládeže“. Mikuláš tak nazýval celou generaci příznivců sobotního hudebního pořadu uváděného nejspíše vtipným moderátorem Leošem Marešem. Ale Mikuláš nedovedl a ani nechtěl posoudit zda je tento idol sestry a mládeže vtipný. Odrazovala ho již od dětství hudebně odporná náplň pořadu, o které si nebyl stoprocentně jist zda jí má považovat za regulérní produkci. Harry Potter je ale taky mezi některými kruhy považován za literaturu přesto, že se nemohl již dlouhou dobu zbavit podezření, že je to pouze výsledek zdařilé reklamní kampaně, která vede jeho sestru a  stovky jí podobných existencí k četbě tohoto coca-colou a žvýkačkami vonícího textu. „Kdyby se udělala masivní reklamní kampaň doprovázená podobně protěžovaným správně dobově natočeným filmem četli by stejně jako Pottera třeba Hordubala!“, říkal často naštvaný matce tak, aby ho sestra slyšela, doufal, že jí tak alespoň utkví v paměti jméno té zvláštní knihy podepsané jistým Čapkem – nikoliv tím odvedle ani z televize. Takhle nadával pořád, několik let byl v tomto stejný a sám měl pocit, že mnohé se v tomto směru do budoucna nezmění. „Ty seš děsnej morous“, říkala mu pak v takových chvílích Šárka a Mikuláš nevěděl jestli ho to má mrzet. Nedávno si  po telefonu v melancholické náladě, která ho provázela po všechna léta „morousovství“, Šárce posteskl, že mnoho podstatného se v jeho životě od doby poslední reflexe nezměnilo. Zcela v souladu se spirálovitým modelem dějin prožíval své já i Mikuláš. Stále pěstoval cannabis a falešné nietzscheánství. „Ať nám bída políbí prdel!“, povzdechl si nakonec po vzoru svého oblíbeného sprostého slova, ale ve sluchátku už to asi nebylo slyšet…

Byl jedním z těch mladých neužitečných intelektuálů se kterými se stýkal a jejichž názory, byly doma povětšinou ocejchovány puncem naivity a mladické nerozvážnosti. Intelektuální rozhovory doprovázené dvanácti dvanácti stupňovými apoštoly ho neustále doprovázeli na jeho myšlenkových pochodech, po kterých zůstávala těžká hlava a vítr v peněžence. Nejužitečnější instituce, tudíž nejčastěji navštěvované, byly pro něj a jemu nepodobné (neboť v jejich očích jsme všichni originálem) restaurace, knihovna, knihkupectví, antikvariát a občas sauna. Byl špatným básníkem, který své asiverše četl Šárce a v dobrém rozmaru několika dobrým známým. Psal střídavě s ambicemi a hned další strofu bez ambicí, vytvářel tak občas zvláštně obludné hybridy pochycené od jeho oblíbených sprostých slov. Nejhybridněji vyznívali texty, které ze sebe dávil po vzoru surrealistů intoxikován některým z mírných halucinogenů v záplavě žaludečních šťáv na chodník. Na papíru ale nezůstalo nic…

Mikuláš těch prázdných papírů občas litoval a občas jim byl vděčný. Rozhodně to v obou případech nebyly artefakty nad nimiž by se srdce dinosaurů ustrnulo. Dinosaury mýval Mikuláš v oblibě. Od Roberta Frippa, Ricka Wackemana či Davida Gilmoura až po ty bezejmenné doprovázené rozličnými slabikami a hieratickými značkami typu doc, Mgr, PhDr, Paed, Prof a podobně. Díky nim dostal příležitost k setkání s podobně neužitečnými lidmi jako byl on. Díky jednomu dokonce získal telefonní číslo svého oblíbeného sprostého slova. Vzpomínal a hovořil velmi rád  s těmito Oblomovy i když anakolut mu vlastní nebýval. Zvláště některé přes nemnohá setkání měl rád. Vzpomínal na jednoho jehož jméno vonělo po ovoci stejně jako jeho oblíbené sprosté slovo. Když četl jeho Oblomovštiny, nebo byl přímo účasten hovoru, měl náhle intenzivní pocit prozření a pochopení, který byl sice krátký ale o to intenzivnější. Měl po tom občas ambice stát se Oblomovem. Nejhybridněji pak vyznívali texty, které ze sebe dávil po vzoru surrealistů intoxikován některým z mírných halucinogenů v záplavě žaludečních šťáv na chodník. Na papíru ale nezůstalo nic…

Knih měl doma víc než někteří a míň než jiní. Někdy je ani nečetl jen se s nimi mazlil a čichal oblíbenou vůni papíru. Na spoustu z nich se teprve čtenářsky chystal a některým to sliboval několik měsíců někdy i let. Šárka na tom byla v tomto ohledu podobně, jenom její úchylka byla snad v ještě pokročilejším stádiu. Knihami byla zásobována knihovnou, antikvariátem, svým kapesným a při rozličných příležitostech i Mikulášem. Mikuláš měl občas ambice věnovat jí pár asibásní, ale většinu z nich nebyl schopen, po uplynutí určité doby otevírající bránu odstupu a sebekritice, číst. Nejhybridněji pak vyznívali texty, které ze sebe dávil po vzoru surrealistů intoxikován některým z mírných halucinogenů v záplavě žaludečních šťáv na chodník. Na papíru ale nezůstalo nic…