Proč nemít oči k vidění?

Opouštím internátní budovu.

Scházím po schůdcích a zelenou šálu si přitahuji až na nos, rukou upravuji i tu druhou, černou, co neustále pelichá

tak, že zanechávám nepořádek všude, kde ji svlékám a opětovně navlékám, ale nechá se šikovně ovinout kolem

límce kabátu a z části i kolem tváří,  překrývajíc při tom modrou ušanku s beránkem. Často mi říkají, že to

přeháním, že zchoulostivím, ale teď, když jsou ty dvacetistupňové, až arktické mrazy, dýchám přes šálu a nikoho

to netankuje..

Levou paži přitisknu ke kabátu na boku, kabát je robustní, v dragounském stylu s lesklými vojenskými knoflíky

a spadává těžce až k lýtkům. Na zádech nesu přecpanou školní brašnu. Dokonale zahalená, nerozpoznatelná

od většiny ranních kmitajících chvátalů a šedivců zapouzdřených ve svých zimních kabátech a péřových bundách, vyhnaných na mráz do marastu na chodnících a do sněhových kalamit na ulicích, měla bych ještě sklopit hlavu, aby oči, jedinké, které nemohu skrýt, už vnímaly jen cestu vpřed, běželi souběžně, jako dva koně s klapkami na očích

a nebo jen periferně vnímaly obrysy špinavého zimního města, obrubníků, obrysy lidí..

Cosi nade mnou mě však přiměje hlavu zdvihnout. Jak bych mohla přehlédnout něco tak čarokrásného?

Nepozvednout zraky k nebi, k mrakům v několika odstínech modré, k té paletě, na níž Mistr nechal namíchat barvy časného rána? Dnes bude krásný Boží den! Vtisknu si do sítnice ten obraz, a potom vykročím, strojovou přesností kopíruji namrzlý povrch stádově šlapaných cest, protančím mezi několika studentkami, které už automaticky

uhýbají, poněvadž mé tempo znají a za zády slyším, jak se posmívají mému spěchu, mé ultrarychlé chůzi, protože nevědí, že mi to nebrání ve sledování cvrkotu.. Pravda, občas během cesty někam a kamsi přepínám do režimu setrvačnosti, sním, vznáším se na vlnách fantazie, nechávám se jimi zdvíhat a houpat v časové diletaci.

Tehdy se i mé kroky zautomatizují, připojím se k naprogramovaným kmitajícím šedivcům a málo je krásného v zimě ve městě, co by se očím líbilo, když ještě do těch očí štípe mráz a vítr. Když není sníh čerstvě napadaný a bělostný, když se netřpytí, neodráží paprsky lednového slunce, můžeme se jen dohadovat, proč mít vlastně oči k vidění?

Ale my si své slunce musíme nosit v duši! Já tak začínám další ze svých nevšedních dnů, těším se,

s napětím očekávám příděl školní nudy, vzteku z toho, co se mi nezdaří, trochy toho „vzrůša“ , jež by mělo

rozčeřit klidné plynutí mého prací tráveného času, radosti z čehokoliv.

Proč nemít oči k vidění?                    Děkuji.