Zima

Naděje dříme i v srdci chladném,
na nůž, skutý v plameni acheronu,
na zásah toho nože čeká,
na zásah tvrdý, prudký, ale jemný.

Ta naděje čeká na ohřátí krve,
krve chladné, bezcitné.
A až najde se nůž takový,
pro zlo i smrt bude pozdě.

Čeká na roztání,
čeká na ohně plápolání,
na plamen v srdci chladném,
jak kámen tvrdém.

To bude ta moc,
jenž dá poznat chuť života,
jenž dá pocítit čerstvý vzduch,
na moc takovou čeká.

Srdce rampouchy oseté,
pak procitne a mysl osvobodí,
pak když někoho takového potkáte,
pak ho nepoznáte, neb již ví.

Ví a již dokáže poznat rozdíl,
rozdíl mezi dobrem a zlem,
neb zná původ zla, ví, že natom člověk má svůj podíl,
ale stále neví, co je pravdou a co jest snem.

Tak vás prosím,
za žádnou cenu ho nikdy nebuďte,
sic to bude naposled, co ho živého spatříte,
odbočili byste za něj, pak byl by z něj smrti syn.