Podivný muž

Začalo pršet. A pršelo a pršelo a kapky se odrážely od krempy černého klobouku, který měl na hlavě. Nebylo mu to nepříjemné, užíval si to. Měl rád tu vůni deště a ten úžasný pocit, že se alespoň něco ještě děje tak, jak se to dít má. A to v téhle jarní přeháňce viděl. Konečně něco normálního v tomhle světě plném bláznivých lidí, bláznivých nápadů a podivných myšlenek. Vešel do podchodu a klobouk si sundal, aby ho oklepal od vody. Lehce se zasnil, takže si ani nevšiml, jak mu mezitím z kapsy u saka zmizela naditá peněženka. Vlastně by mu to ani nevadilo, kdyby to právě zjistil. Tak dobře byl naladěn.

Vyšel na ulici a zamával na taxíka, který pod sebou rozstřikoval vodu. Auto zastavilo u chodníku a on otevřel dveře vedle řidiče, nasedl, zabouchl dveře, zavřel oči... "Odvezte mne pryč," zašeptal někam před sebe a muž za volantem na něj jen nepatrnou chvilku zíral, než přikývl, zkontroloval situaci na silnici, šlápl na plyn a stočil volant doleva...

Vlastně jsem se na něj měl nejdřív lépe podívat, proběhlo mu později hlavou. Mělo mi být divné, že mne nevyháněl ze sedačky, když jsem byl mokrý od hlavy až k patě. Možná by teď bylo všechno jinak. Podíval se na hodinky. Bylo už skoro půl deváté a on na pohovce drtil dálkové ovládání k televizi, ze které se ozývaly výstřely z nějakého akčního filmu. Konečně zvonek! O půl hodiny později než obvykle... Co se děje? Vždycky přeci přišel včas. Už víc jak rok, vždy v osm hodin večer. Nikdy se nezpozdil, nikdy nezapomněl.

Promnul si své unavené oči a konečně je otevřel. Tuhle čtvrť neznal. Poprvé se podíval na taxikáře. Řekl mu přeci, ať ho zaveze pryč, tak proč teď byl tak nesvůj? "Kam to vlastně jedeme?" chtěl se zeptat, ale nevyslovil to, jen mlčky z okénka sledoval svět ubíhající kolem nich. Maminka s kočárkem, povalená popelnice, bezdomovec číhající u kontejneru na novou dávku odpadků z paneláku. Otočil se zpět na řidiče, aby si ho prohlédl. Bylo na něm něco zvláštního, určitě na něm muselo býl něco zvláštního, jinak by nevypadal tak... Tak obyčejně. Auto začalo zpomalovat a zatočilo k jednomu z vjezdů mezi domy, kde docela zastavilo.

"Tak jste tady," pronesl suše taxikář a přidal sumu, kterou bylo třeba zaplatit. Prošátral tedy kapsy, aby našel peněženku, ale ona nikde...

"Já, omlouvám se, ale zřejmě mi někdo zcizil peněženku," vypadlo z něj nakonec a kajícně se zahleděl na čím dál tím zamračenější taxikářovu tvář.

"Tak tohle ne, pane, tohle na mě nezkoušejte, já jsem poctivej chlap a potřebuju se něčím živit." Takhle nějak to začalo, pokud si na to byl schopech vzpomenout...

Pomalu došel až ke dveřím bytu a otevřel je. Za nimi stál, jako už tolikrát, snědý muž v bílé zástěře. Beze slova vkročil do pokoje, zul si boty a chytil svého hostitele kolem ramen.

"Omlouvám se, opozdil jsem se, ale měl jsem moc práce. Jsou přeci vánoce...?" Nebyla to žádná omluva a on to cítil. Místo odpovědi odešel do obývacího pokoje, vypnul televizi a lehl si na gauč. Čekal.

"Né, dneska né, co tě to napadá! Dneska si zkusíme něco jiného. Dneska jsem tu totiž naposledy... Nečum tak, prostě už jsem s tebou skončil, mám teď někoho nového. Možná z něj něco časem dostanu, ale bude to doopravdy práce, ne jako ta brnkačka s tebou, můj příteli." (Vždycky mu říkal "můj příteli".) Tak přeci pojď ke mně, neboj se, ukážu ti něco, cos ještě nikdy neviděl..." Začal si sundavat bílou zástěru a vyhrnovat si rukávy. Pak si přitiskl jeho tělo na své a začal je hladit.

Jo, jasně, poctivej chlap. Ten poctivej chlap si to náramě dobře spočítal. Za všechny ty hnusy, který se mnou pak pravidelně prováděl, se stydím. Nedokážu o tom mluvit, ale nemůžu na to ani nemyslet. Když mi držel kudlu na krku, měl jsem strach. Teď mám strach, když zazvoní zvonek. Každý den, každý den ve stejnou dobu přijde. Je to třeba jen na půl hodiny, já si lehnu na gauč, on mi přes hlavu přehodí svou bílou zástěru, říká jí zástěra čistoty, udělá se a odejde. Ze začátku to bolelo, ale zvykl jsem si. Člověk si zvykne na všechno. Ze začátku jsem se buřil, ale bylo to zbytečné, vyhrožoval mi smrtí a utěšoval mne tím, že už si brzy svůj díl vybere a odejde na vždycky. Stal jsem se apatickým vůči jeho chování. Někdy mi během toho všeho vyprávěl o své ženě a svých dětech, měl je rád...

"Pamatuješ, jak jsme se poprvé setkali? Proč za tebou vůbec chodím?" Jak bych si nevzpomínal, jak bych to mohl nevědět... Byl to ale pěkný den, pršelo. A tam, kam mne tenkrát dovezl, svítilo slunce. Na schodech domu, kam mne poslal, seděla černá kočka a olizovala si tlapky. Vystoupil jsem tenkrát až na střechu a rozhlédl se kolem. Po dešťových mracích ani známky a všude kolem, kam jsem dohlédl, byly ty stejné střechy, stejné, jako byla ta, na níž jsem stál. Zatočila se mi hlava. Byl to jiný svět, bylo to něco dočista jiného. V tom domě už jsem zůstal a zabydlel si jeden prázdný byt. Potíž byla jen v tom, že tu žilo jen málo lidí. Za tu dobu, co tu jsem jsem mluil snad jen s prodavačkou... A s ním... Nemůžu se dostat zpátky, nevím jak, nevím, kde jsem. Je to trest. Jen vědět zač...

Vzal mu hlavu do dlaní, políbil ho na čelo a vší silou ho odhodil zátylkem na zeď. Ta se zbarvila doruda. Stál tam a díval se na něj. Naposledy. A krev po stěně pomalu stékala až na zaprášené parkety. Byl to podivný obraz. A byl to konec. Konec něčeho, co nikdy nebylo...