Bílé stěny

"Bílá stěna, bílá myšlenka a bílé šaty bledé dívky." Ta věta mu prolétla hlavou jako poslední kulka. Musel si ji někam zapsat. Vlastně to ani nebyla věta, byl to podivný shluk slov nedávající žádný smysl nikomu kromě něj. Vzal tedy tužku a pomalu větu vyvedl na kus papírku od cigaret. Spokojeně se na něj podíval a položil ho zpět na stůl. Zapálil si cigaretu plynulým pohybem ruky, potáhl a čekal... Čekal. Vždycky přijde a on na ni vždy čeká. Na chvíli se zasnil a přemýšlel, jak to vlastně všechno začalo... Právě pršelo. Ne, vlastně lilo jako z konve. Spěchal s černým kufříkem v ruce z práce a nadával na počasí. Tak přesně to bylo. Ne, možná neměl černý kufřík, možná... Vlastně na tom nezáleží. Podstatné je, že se mu rozvázala tkanička. Ano, tkanička na černé polobotce. Co on se jich tehdy natrápil... Byl právě na hlučné ulici, na takové, kde jezdí spousta aut a i v dešti je tu spousta lidí. Byla to jedna z těch ulic, co vzdáleně připomínají velkoměsto i v tomhle zapadákově. Kolem něj byla spousta lidí s deštníky. S deštníky, které se jim ohýbaly ve větru, ano foukal chladný vítr. Tak to bylo... A jemu se rozvázala tkanička. Podařilo se mu dostat se až na kraj chodníku k jednomu ze šedivých domů, jakých je tady ve městě spousta, skrčil se a počal si zavazovat černou polobotku, když vtom... Ano, právě teď se to stalo, a bylo to jako z amerického dvojkového filmu, uviděl mezi tou spoustou nohou na chodníku právě ty její. Byl to jen okamžik, ale ženské nohy, hravě se proplétající davem šedých úředníků a tančící mezi kapkami deště, vryly se mu do paměti. Zvedl se a začal v davu hledat někoho, komu by ty úžasné nohy mohly patřit. Mohla to být kterákoliv z nudných usedlých úřednic. Vlastně ne, tahle v sobě musela mít něco zvláštního, něco, čím se dokázala lišit. Najednou v něm vzplála touha, musel ji prostě mít. Kam ty skvostné nohy šly? Tam? Otočil se a šel nazpět. Už mu nevadily kapky deště, teď jen hledal. Hledal a nakonec našel. Stála u stánku s rychlým občerstvením. Měl to ale štěstí. Stoupl si za ní do řady a přemýšlel, jak začít rozhovor. Tak nějak to bylo. Nebo ne? Vlastně to není podstatné. Podstatné je, že od prvního slova, které jeden z nich pronesl, se od sebe už toho večera neodloučili a šli spolu na večeři. Teď, když nad tím tak přemýšlel, přijde mu to moc šílené na to, aby se to vůbec někdy stalo, ale bylo to tak... Nebo ne? Přišla! Konečně! Zhasl cigaretu, zvedl se od stolu a chtěl ji přivítat. Přivítat jako vždy polibkem na tvář a objetím. Tentokrát se k němu ale nevrhla, tentokrát jen usedla ke stolu a pokynula mu hlavu, aby si přisedl. Vždycky působila tak sebevědomě, že si netroufl jí nějak odporovat, veškerý odpor tu byl zbytečný, způsobil by snad jen to, že by mohla odejít. A to on nechtěl. Usedl tedy zpět ke stolu a odstrčil popelník na jeho druhý konec, věděl, že ona kouřit nebude. Tady nikdy nekouřila. Pohlédla mu do očí tím svým zvláštním způsobem. Vzpomněl si, jak to udělala poprvé, jak jeho tělem projela elektřina. Zkusil ji chytnout za ruku, ale ucukla. "Stalo se snad něco?" optal se. Zavrtěla hlavou a přehodila si nohu přes nohu. Upravila si taky vlasy, aby jí nespadaly do obličeje. Nadechla se a pohladila ho rukou po tváři. Byla krásná, byla ten nejkrásnější tvor na světě. Byla mu jedinou hvězdou na černém nebi, byla mu jediným světlem klidného přístavu za divoké bouře, byla mu jistotou, byla mu vším. Miloval ji. "Už nepřijdu," řekla jakoby mimoděk. Nechápal, nereagoval. Ona toho občas napovídala. Nikdy to ale nemyslela vážně. Stejně zase přijde, on to ví. "Už nepřijdu," opakovala pevně. Pokrčil rameny, ale v jeho útrobách se cosi sevřelo. Co když to myslí vážně? To mi přece nemůže udělat? Je tu se mnou snad odjakživa, celé věky. Jen díky ní se přeci držím na nohou, jen díky ní... Díky ní jsem vlastně tady. Ne, ne, já ji miluju, nesmí odejít! Chytil ji pevně za ruku. Tentokráte nestačila ucuknout, a tak si jen povzdechla. Povzdechla si a ta její nádherná ňadra se na chvíli vzedmula. Dostal šílenou chuť si na ně sáhnout, ale ne tady, ne teď. Až bude venku... "Už mne nikdy neuvidíš," začala se zvedat. Stisk jeho ruky povolil. To přeci není pravda, ona se vrátí, dozajista přijde zas. On to přeci ví, je mu to jasné. Neopustí ho, nemůže, je k němu připoutána. Nemůže, prostě nemůže odejít. Zaklaply za ní dveře. Chvíli hleděl tím směrem, pak si k sobě přitáhl popelník a zapálil si další cigaretu. Sledoval sirku, jak dohořívá mezi jeho prsty a působí mu bolest. Opřel se o židli a vychutnával si svou poslední cigaretu z přídělu na tenhle týden. Co na tom, že je teprve středa, určitě se mu podaří od někoho vyžebrat... A ona se zase vrátí, přijde, ví to. Nepřišla. Už několik dní se neukázala. To je divné. Až do toho posledního setkání chodila pravidelně jednou, někdy i dvakrát denně. Přestává se mu to líbit. Ostatní si ničeho nevšimli. I předtím tvrdili, že ona je jen výplodem jeho fantazie, že vlastně neexistuje, že je nemocný, že sem se návštěvy nedostanou. Mýlili se, ví to, tohle ví s naprostou jistotou. Ona JE skutečná, ona... Kdyby nebyla skutečná, nemohl by si s ní povídat, nemohl by ji líbat na tvář, nemohl by... Miluje ji, copak lze milovat představu? Jistěže ne. Přeci není blázen. Není, tak co tu vlastně dělá? To bude určitě těmi léky, co mu tu podávají, je z nich úplně mimo, nedokáže pořádně vnímat. O pár týdnů později za ním přišel lékař a oznámil mu, že je již skoro zdravý, že může jít domů, ale musí chodit na pravidelné prohlídky a brát léky. Překvapilo ho to. Vlastně se za těch několik měsíců, co tady byl, nic nezměnilo a on může zase jít. Je stejně zdravý jako předtím. Jediné se změnilo, ona ho opustila, k tomu nikdy nemělo dojít. Stále ještě ho to bolí. Nicméně poděkoval panu doktorovi, vyzvedl si své věci a poprvé po měsících strávených mezi bílými stěnami vyšel ven na slunce. Prokázal se na vrátnici a zdálky zamával psychiatrické léčebně, teď má čas, teď ji může hledat... A on ji najde, ví to...