o petrovi

Byl tak roztomilý, když ve své výšce metr sedmdesát stál vedle mě a z jeho rtů putoval cigaretový kouř vstříc chladnému vzduchu. Byli jsme spolu na lavičce v parku, stáli tam a nechali tmu, aby nás oba pohltila. Vnímala jsem jen tlukot jeho srdce, jeho přítomnost, svět kolem se změnil jen ve šmouhu smyslů. Naše těla, duše, splynula v jedno. Stromy okolo tvoříc tiché diváky, a on, celý v černém, sotva hmatatelný v té husté tmě, dýchal přerývaně a hluboce. Ač jsme mlčeli, dokázal mi povídat. Měl skoro černé oči, podlouhlé vlasy se mu kroutily nezkrotně kolem tváře, plné rty šeptajíc sladká slova lásky. Nic jsem necítila, jen jeho úsměv jsem dokázala uchytit. V prudkém návalu vášně mi vyznal své city a potom zmizel, naproti mrazivému ránu jen s krabičkou cigaret v kapse, se dvěma zápalkami. Odešel a nevrátil se, jeho otisk zůstal ve mně, sedí tam stále a navždy. Pouze s tímto symbolem zvládnu temné síly našeho světa.