kráva bez ucha

……..prolog……….

Sedí nebo spíš leží na měkké lenošce, zuté boty, ve vzduchu visí kyselý odér ponožek, které má na nohách, a vypráví mi o sobě. Jsou to rozvleklé příhody, jaké slýchávám už hodně dlouho nejen od osoby,která před hodinou uvolnila svoje namožené svalstvo, když žuchla na koženou pohovku ve věčně šerém pokoji. Příběhy o lásce a utrpení, o rodinných problémech a hádkách, o strachu, který dokáže jednoho sžírat až do morků kostí, o nočních můrách. A musím přiznat, že kdyby neleželi zády ke mně, nejspíš by je mé příležitostné zívání přinejmenším otrávilo.

Můj host je naprosto anonymní, vím jen o jeho problémech a taky vím, že až vteřinová ručička starožitných novin na stěně za mými zády oběhne jedno kolo, které mě bude připadat jako věčnost a přesune tak velkou ručičku na šestku, tak se můj návštěvník obuje a odejde do zpátky do svého života načerpat další starosti, aby mi při další návštěvě měl co vyprávět.

Ne, nejsem psycholog, nemám žádné terapeutické školení či něco podobného, a přesto se v mém bytě denně vystřídá nejméně deset lidí, které trápí věci, o kterých vědí, že je smí říct jen mě, protože já je nikomu nepovím.

Mám malý byt na předměstí v sedmém patře starého, ošklivého paneláku s okny, která směřují na východ, takže mě každé ráno z postele za uši tahají sluneční paprsky, které prostupují skrz žluté žaluzie. Ono není žlutá jako žlutá. Sluníčková žlutá je zářivá stejně jako deštník paní Hovorkové ze třetího patra.Vídám ji často právě s tím deštníkem ať už prší nebo ne. A žlutá barva, kterou oplývají mé žaluzie? Taková, jako kdybyste smíchali oranžovou barvu pomeranče s jasně žlutou  a pak do této zdánlivě šťavnaté směsi přimíchali pěkně čerstvé hovínko.

Tenhle byt mi přenechala moje teta, když se odstěhovala do Ameriky, ovšem za podmínky, že v něm nechám vše,jak bylo původně. Tedy staré, kočičinci zapáchající koberce, včetně kocoura Herberta, vrzající a trouchnivějící sedačku se třemi křesly a podnožkou, jejichž potah možná kdysi pamatoval jasně hráškovou barvu s červenými květinami. A v neposlední řadě také po deseti skříních takřka stejného typu, pokaždé dole se třemi šuplaty a skřípějícími dvířky v barvě olivově černé. Když teta přijela domů na návštěvu, jak říkávala, za Herbertem, vždycky prošla celý byt a nabádala mě, že je opravdu zapotřebí nechat nábytek a ostatní vybavení bytu, Herberta nevyjímaje, na svém místě. Na to z mé strany nebyla žádná adekvátní odpověď.

Před třemi lety teta zaklepala bačkorami a odpovědnost za byt se automaticky přesunula na má bedra, již tak dost značně zničená od věčného moření skříní páchnoucími laky a od čištění koberců podivnými roztoky proti zvířecímu zápachu. Kocour Herbert nejen že nebyl slušně vychovaný, ale navíc ani nebyl vykastrovaný, což se značně projevilo na závěsech v obývacím pokoji, které svou tmavě hnědou barvou měly připomínat barvu hořké čokolády, ale stopy kocouřího značkování tuto ideu úspěšně nabourávaly. Zvonek řinčící podivuhodně povzbudivou melodií mně donutil vstát  od kbelíku plného Sava a otevřít muži, který mi přinesl telegram o tetině smrti, „ Vaše teta netrpěla dlouho, zemřela v blaženém spánku včera v noci ve svém pokoji v San Francisku. Přijměte, prosím, naši upřímnou soustrast.“, a který mě po přečtení telegramu musel podpírat, jelikož na mě přišly mdloby. Byt tedy připadl na mě a tak zvonek, poštovní schránka i dveře do bytu smradlavého stářím, nesly moji jmenovku.

První, kdo opustil MŮJ byt , byl Herbert. Byl poslán rychlíkem do Brna k tetině nejlepší kamarádce, toho času se starající o třináct koček. Jelikož byla Klára přesvědčena, že třináctka je opravdu smolné číslo, byl Herbert jedinou možnou variantou, jak rodinu dostat z dluhů nabytých právě v době, kdy se narodilo třinácté kotě. Za kocourem se z bytu postupně odstraňovaly skříně a křesla i s podnožkou, zaprášené knihy v ruštině i slovenštině, tapety s motivy kraslic v kuchyni a mořských koníků v koupelně, oknem letěly prošlapané koberce, pod nimiž se skvěla dubová podlaha jen vyčistit a nalakovat.

Když zůstal byt prázdný, bez tetina nábytku, zdálo se mi, jako by spolu s tím harampádím toto místo opustila také tetina duše. Tři velké pokoje s vysokým stropem, strhané tapety, chladná země. Jen starodávné hodiny s velkým měděným kyvadlem tikaly na zdi za mnou a odpočítávaly můj čas na tomto světě.

Když byl teď byt můj a měl prokazovat status domov, zdálo se mi najednou nechutné se sebrat a odjet do ikey nebo podobných nákupních center s bytovými doplňky. A tak se to místo bez duše znovu zaplnilo starými věcmi s historií.Bavilo mě chodit na bleší trhy a vybírat originální věci, najednou mi nevadilo, že se pohovka nepodobala křeslům ani za mák a že se na stole skvěly škrábance. Bylo mi fuk,že nevlastním ani jeden stejný talíř či hrnek a příbory, ač jsou stříbrné, mají každý jiné držátko. A police rozvrzaných knihoven se naplnily poezií,jako by tu byla teta, jen autoři se přestěhovali na západ od chladných hor východu.

Můj dnešní host nechal na jídelním stole okroužkovaném od horkých hrnků s kávou stovku a přibouchl za sebou dveře. Dělalo mi potíže si tu stovku vzít, protože to, co si ode mě mí návštěvníci ztrápení světem venku berou , nemá hodnotu peněz. Přesto se stovka později přesunula do hrnku po tetě, schovaného ve skleníku, v jehož dveřích byly snad miliardy barevných sklíček.

Herbert zemřel prý dva týdny po tetě a mě se to doneslo zase díky muži, který běhá po městě s telegramy. Když mi to řekl, začalo se mi stýskat, protože dokud Herbert žil, byla tu ta jistota, že teta pořád žije, protože byla s Herbertem tak nějak spjata. Bylo mi teskno a zároveň se objevil i pocit zcela nový, pocit osvobození. A tak se u m v bytě zabydlela fretka Žížala.

Samozřejmě se tedy změnilo i jméno na dveřích, zvonku i poštovní schránce. Stálo tam: Anděla Šalamounová a Žížala.