padal sníh

Padal sníh. Tak něžně a pomalu, že jí skoro připomínal cukr, který se podobně lehce snášel na oříškovou bábovku od babičky. Ukousla si z čokoládové tabulky, co se jí nepříjemně lepila k rukavici a přimhouřila oči, zaslepené sněhovými vločkami. Šla potichu, ani neslyšela své vlastní kroky, dýchala přerývaně a najednou byla nahoře. Přece jen se sem znovu odhodlala jít. Krásná příroda obklopující tu díru, kde žila, jí nyní poskytla ten nejkrásnější pohled, až jí zamrazilo. Čokoláda v ruce ubývala a ona cítila její sladkou chuť na jazyku, která se snažila přebít hořkost jejích pocitů.

Hlavou se jí honily šílené myšlenky, pomotané události posledních dní. Po tváři se sklouzla slza, třpytný diamant, skutálela se ke rtům a pak spadla na zem, kde v čerstvém sněhu zanechala horkou stopu.Dívala se na vesničku před sebou, vedla prudkými serpentinami kamsi do dálky, kde snad ani netušila život. Červená střecha kostela se schovávala pod závějí těžkého sněhu, domky začaly pomalu topit ve svých starodávných krbech, poznala to, neboť cítila vůni praskajícího dřeva a viděla stoupat smutný kouř z komínů těch domků. Vzpomínala si, jak sedávala u jednoho z těch krbů, zasněně se dívala do plamenů a přemýšlela o budoucnosti.

Nedokáži přesně vystihnout její myšlenky- nejsem příliš dobrá pozorovatelka. Často trpím náhlými změnami nálad a přišla jsem již o mnoho přátel díky své nevyzpytatelné povaze. Přesto si vzpomínám, že když procházela kolem mě, ta drobná postavička s rusými vlasy a velkýma zelenýma očima, měla jsem pocit, jako bych cítila lásku a teplo v tomhle ponurém zimním období. Dokázala vidět svět světle růžově i když pršelo a nebe nad ní bouřilo v hlubokých tóninách.

Začal foukat silný vítr a to ji vyhnalo z vrcholku kopce, na němž stála. Sněhová vánice zahalila vesničku za jejími zády a ona se pomalu spouštěla po kamenité cestičce dolů na pole. Slunko už dávno zapadlo a začalo se stmívat. V oknech se rozsvěcela světla a za některými poblikávaly obrazy televizorů. Kráčela bezmyšlenkovitě, vlasy pokryté jinovatkou, po ulici bez lidí a z nebe se tiše snášel sníh.

O čem je láska? Také by měla vonět po zmrzlé vodě a měla by hřát jako oheň. Láska by měla naplnit její srdce životem a vůní čokolády. Láska by měla existovat, dýchat a toužit. Láska by měla kráčet tiše vedle ní a zeptat se,jestli jí není zima.Láska by se měla proměnit v slzy a také ve zvonivý smích.

Potkala pár mladých lidí a když jí minuli, otočila se za nimi, bez hnutí stála ve větru a zimě, tahle malá tulačka, a plakala.Zítra zase někde sežene čokoládu, bude přemýšlet o lásce a minulosti. Svoje rusé vlasy nepročeše a řasenku, kterou rozmažou slzy, se nebude snažit smýt. Na své rudé rty nenasadí úsměv jako už řadu dní a proti zimě se bude chránit jen svojí nadějí. Nebude tu nikdo, kdo by jí řekl, že o ní v noci sní. Nebude tu nikdo, kdy by jí natrhal kopretiny.

Půjde zase sama tou prázdnou ulicí a v dáli bude z komínu stoupat dým. A ať už bude světlo, nebo černočerná noc, ona ucítí, že láska není daleko.

Jen stačí chtít vidět srdcem.