řekni mi, co vidíš

…řekni mi, co vidíš…

 

             šla takovou malinkou úzkou cestičkou, neohlížela se a doufala, že až někam dojde, tráva tam bude zelenější, stromy košatější, slunce bude příjemně hřát a nebude palčivě pálit. Šla, co noha nohu mine, dívajíc se na obzor, jež se tupě ztrácel v mlhavém oparu. Tu kámen, tu zbytek trsu seschlé trávy, šla sama a dumala nad minulostí…

 

            Vstávej, řekl jí , a prudce zacloumal jejím nahým tělem, skrytým pod květovanou peřinou. Chvěla se, zima se po ní rozlila jako šálek plný hustého mléka na perský koberec a zdálo se, jako by se už nikdy nesměla přestat třást. Pohladil jí tvář, když se díval do jejích očí, cítila nekonečné blaho na prsou a chtěla ho celého obejmout, jakoby vtáhnout do sebe, do svého těla, cítit, jak se jeho buňky prolínají s jejími, chtěla stejně dýchat, přát se, dívat se na svět. Poprvé opravdu milovala….

 

            Chytil ji za ruku a prudce jí škubl, protože na jeho pokyn vstávej nereagovala. Celou dobu se dívala na strop, kde se jemné prasklinky sbíhaly v jednu, která narušovala levou stěnu pokrytou fotografiemi z cest.

            Jedna maličká skýtala pohled na zasněžené pláně francouzských Alp, ji, jak sedí na sáních a dlouhé rezavé copy jí koukají zpod čepice, pak tamhle , tam je ona s maminkou, stojící pod rozkvetlými terasami v Benátkách, škoda, že maminka tuhle fotku nikdy neviděla, tu je zase ona, sedící na plážovém lehátku, tvář natočená ke slunci, nechává paprsky, aby na jejím nose vytahaly už dávno zapomenuté pihy.

            Ty praskliny se každý den zvětšovaly, protože nebylo času na jejich zaplnění. Protože už nebylo nikoho, kdo by je zateplil. Seděla na posteli, sama, zabalená do prostěradla a okny do pokoje doléhal ruch z ulice.

 

            Kousla se do zápěstí, protože tu bolest chtěla přehlušit bolestí jinou, protože bolest, vycházející jí ze srdce, neuměla zahnat stejně dobře, jako slzy nebo vztek. Emoční kolaps.

            Utíkajíc po travnaté louce se zadívala na vzdálený bod před sebou s touhou stát tam a dívat se. A dýchat. Jen dýchat.

 

            Půjdeme se projít, chceš?, znovu ten známý hlas, měkký jako plyš a hladící, něžně provokativní. Utřela si uslzenou tvář, na které zůstaly stopy řasenky a hnědých stínů. Jít k oknu a zastavit se, dívat se z okna. Trh pod jejím oknem byl přeplněný lidí, tekli sem ze všech stran a neodplouvali, každá kapka z nich si chtěla urvat něco, cokoli, pro sebe, co by zpříjemnilo život.

            Život?

 

            Pojď, půjdeme, na chvilku, je tam dnes krásně. Bude pršet, odpověděla mu a přetočila se na levý bok, aby jí neviděl do tváře. Cítila, jak se zvedl a šel k balkonu, otevřel dveře a protáhl se. Balkon byl nasměrován východní stranou a pokoj byl rázem zalitý sluncem. Cítila, jak se teplo zvěnčí přelévá k jejím zádům a snažila se odtáhnout co nejdál, zadržujíc v sobě starý známý chlad.

 

            Nevím, jak jsi to myslela, ale venku nezaprší. Věř mi, řekl naléhavě, obešel letiště a sedl si k její tváři.

           

            Místo, ke kterému utíkala, se najednou zdálo tak blízko, že se ho málem dotýkala konečky prstů. Neuměla si představit, jak to TAM  bude vypadat, ani co TAM bude kvést. Jen toužila po vůni, po realitě, kterou jí ONO místo nabídne.

             Tak slyšíš, co se děje? Zrzečku, copak?, hlas zněl naléhavěji, než kdykoli předtím, ale stále se mu nedostávalo odpovědi.

Zrzečko….Zrzečko!! Slyšela volání, jak zvony, ve svých uších, tak smutně duté a nekonečné.

Utíkala, pořád dál nedokázala popadnout dech.

           

            Stála u okna, a zavírala okenici, protože nechtěla, aby přicházející bouřka zmáčela stěny v jejím pokoji.

 

            Seděla na posteli, dívala se na stenu proti sobě, na fotografie z cest, na knihy, co četla.

 

Ležela ve voňavé trávě a pátrala v mracích, jaká budoucnost ji čeká, až dospěje.

           

            Otevírala dveře a v nich stál on, slza stekla po šíji…

                       

Chtěla dosáhnout na polici pro těžkou broušenou vázu, jejímiž střepy se pořezala.

 

Kupovala si cigarety a prodavačce nechala vysoké dýško.

 

 

Utíkala a pořád nemohla popadnout dech. Její život se vzdaloval, pozorovala jej z rozjetého vlaku.

           

            Zrzečko, beruško… Stoupl si a poodešel k balkonovým dveřím, když je zavíral, nepříjemně vrzaly. Dokázala postřehnout jeho tiché vzdychnutí a chtěla mu říci že….

 

            Místo, ke kterému utíkala, se blížilo, a ona už se těšila na nové vůně a pohledy. Cítila v konečcích prstů, jak se naplňují teplem, které prostupuje celým jejím tělem zabaleným v peřině, teplem, které něco slibuje.

 

            Když zavřel dveře a přisedl si k drobné postavě ležící na boku na té velké a rozlehlé posteli, viděl, že se ve snění usmívá.

 

            Ten den byla bouřka a padaly těžké a chladné dešťové kapky na zem, po které ONA už nikdy nepůjde.

 

Ten den nebe plakalo nad její smrtí.

---