Sen?

Vrátil se domů. Pomalu odemkl dveře bytu a otevřel je. V hlavě mu běžela spousta myšlenek na další stereotypní den strávený mezi horou učebnic. Najednou si pomyslel, že jej doma možná čeká dopis. Dopis od jeho lásky, od té, kterou zbožňoval víc než cokoli na světě. Bydlela sice daleko, ale tím víc ji měl rád. Těšilo jej, že žije někdo, třeba hodně vzdálen, kdo k němu chová tak krásný cit, jako je láska. Toto vše ho napadlo během otvírání.

            Zul si boty a položil černou aktovku pod zrcadlo naproti dveřím. Automaticky zamířil do vedlejšího pokoje, kde si svlékl těžký dlouhý modrý zimní kabát, bílý svetr, který od ní před rokem dostal, a černé kalhoty. Vyšel z pokoje zpět na chodbu, tam vzal aktovku a zamířil do kuchyně. Oči se mu rozsvítily sotva uviděl na stole ležící bílou obálku nadepsanou známým písmem. V místě pro oslovení bylo úhledně tiskacím nadepsáno ANDÍLEK. Ironicky se pousmál, protože si znova, jako již tolikrát uvědomil, že jemu, zapřísáhlému odpůrci křesťanství tak někdo říká, ale od ní by si toho dal líbit mnohem, mnohem víc. Dopis si vzal, poodešel k zásuvce s noži, vytáhl svůj oblíbený a jemně rozřízl obálku. Nevydělal však vlastní psaní, to si nechával na potom. Miloval ty chvíle napětí, kdy horečně přemýšlel, co mu jeho láska asi píše.

            Prošel obývacím pokojem, otevřel dveře do svého království a směle vkročil. Aktovku položil ke stole, který stál naproti dveřím u okna. Odsunul svou židli a pohodlně se usadil. Pln očekávání vytáhl psaní z obálky. Zadíval se na dopis a začal si číst:

Andílku,

slíbila jsem Ti, že Ti napíšu, co mě tak dlouho trápí. Asi je to dobře, protože jinak bych se k tomu snad neodhodlala.

            Něco se ve mně změnilo. Nerozumím sama sobě, jak se taková věc může stát. Znáš mě tak dobře, žes to tehdy všechno poznal. Jen Tě vyvedu z omylu, žádný jiný, kromě Tebe není. Prostě jsem poslední dobou na pochybách, co se týče mých citů. Vím, že Tě mám moc ráda, ale už si zdaleka nejsem jistá, zda Tě ještě pořád miluji. Je mi to moc líto, ale nemohla jsem to v sobě pořád nosit. Čekala jsem. Říkala jsem si, že to musí přejít, ale nepřešlo. Prostě mám to, co si přeje snad každá holka, kluka, který ji vážně miluje, je na ni strašně hodný, váží si jí… Nesnáším se za to, co se ve mně děje.

            Andílku, nežádám Tě o prominutí jen, prosím, pokus se mě pochopit. Pořád jsem doufala, že se vše zase vrátí zpátky, a třeba vrátí, ale teď ještě ne. Třeba, když si pak uvědomím, o co bych mohla přijít, a že se od toho nejsem daleko, že se zase dostanu zpátky. Vážně nevím.

Nezlob se proto prosím na mě, že jsem Ti tohle napsala, ale nedokážu Ti lhát a tak ještě víc ubližovat. Tento dopis byl pro mne to nejtěžší, co jsem kdy napsala.

Odpusť.

Jak četl mrzl mu úsměv na rtech. Proč? Byla jediná neodbytná otázka, která se mu neustále vkrádala na mysl. Já ji miluji, tak moc, tak šíleně, vždyť bych pro ni umřel. Jak mi něco takového mohla udělat? Kde jsem udělal chybu? To není možné, to není možné. Náhle se někde v jeho hlavě ozval hlas jasný jako zvon a ten promluvil: „Je, je to možné, a je to jisté.“ S hrůzou si uvědomil, že právě přišel o vše proč žil. Uvědomil si, že jeho láska zemřela. Slzy začaly téct po jeho lících. Utrpení, které prožíval se ukázalo jako nesnesitelné.

            Vstal ze židle a šel k posteli. Vše, celý pokoj, celý jeho dosavadní život, mu připadalo marné, nejasné, cizí, zbytečné. Ztěžka dosedl na postel a pak se na ni svalil. Zavřel oči a přál si umřít. Uslyšel ve vedlejším pokoji kroky a potom, jak někdo pozvolna otvírá dveře. Otevřel oči a ve dveřích uviděl stát vysokou mladou dívku. Nádhernou, až se mu zatajil dech. Byla vysoká, štíhlá, krásná. Měla unikátní postavu, dlouhé uhlově černé vlasy, jemně se vlnící a jako tmavá záplava padající až k pasu. Její nos se nezdál ani velký ani malý a uši nebylo pod hustou hřívou vidět. Oblečena v bledě modré šaty bez rukávů, délky pod kolena. Když přistoupila blíž uviděl to nejkrásnější a zároveň nejstrašnější. Její oči. Modré jako pomněnky, jako voda ve studánce, ale studenější než led. To poznal i když hleděly měkce a vlídně. V takových by se člověk mohl utopit. Přistoupila k posteli a posadila se na ni: „Tak jsem tady, jak jsi mne volal.“ „Kdo jsi?“ „Smrt přece. Chtěl jsi abych přišla, tak jsem tady. Přišla jsem pro Tebe.“ „Jsi krásná.“ „Nenech se ošálit vzhledem. Lidé říkají, že jsem krutá, nemilosrdná, že neznám slitování.“ „Odvedeš mne s sebou hned?“ „Nač ten spěch, mohl by sis to ještě rozmyslet.“ „Proč, co by mne tady čekalo?“ „ Skvělá budoucnost. Nebylo snad Tvým snem být prvním z prvních? Pokud zůstaneš naživu, dostane se Ti božských poct a až pro Tebe přijdu znovu budeš starý a se vším smířený.“ „Budu během života bez ní šťastný?“ „Ne“, odpověděla měkkým hlasem, ale její slova přece jen zněla tak fatálně a těžce jako dopad mramorové pohřební desky. „Potom tady nemám důvod zůstávat. K čemu by mi bylo cokoli, k čemu bych mohl být kýmkoli? Proč bych měl žít ve zlaté kleci? Jsi tedy milosrdná?“ „Myslíš, že kdyby ne, tak bych tady teď byla? Nemusela jsem chodit, to je jen a jen na mně. Ty máš na vybranou, mám Tě ráda už od narození, proč si myslíš, že jsi nezemřel už tehdy, když jsi měl, než Ti byla přisouzena dnešní role? Smilovala jsem se jednou a pokud chceš, udělám to i podruhé.“ „Chci. Už pro mne není klid, když nemohu být s ní. Můj život pozbyl svého jediného smyslu. Nevěřím, že by někdy změnila své rozhodnutí.“ „Změní ho, ale až bude pozdě, tak nebo tak, už se nikdy neuvidíte ať zemřeš, či zůstaneš naživu.“ „Když s Tebou půjdu, budu mít klid? Zapomenu?“ „O to se postarám, to Ti slibuji.“ „Jaké to je, zemřít?“ „Nevím, jaké to je žít?“ „Bez ní strašné. Pojďme už, prosím. Já, já už nechci trpět. Nikdy. Slíbíš mi to?“ „Jsem Smrt a své sliby plním. Slibuji. Jestli jsi si tedy jistý, tak pojďme.“ „Jdeme.“

            Vzala jeho ruku do své a druhou jej pohladila na krku. Po chvilce se nad ním sklonila a krátce jej políbila. Držela jeho ruku a řekla: „Tak pojď.“ Vstali a odcházeli z pokoje. Za jeho dveřmi však už nebyl byt, ale dlouhý tunel a na jeho velmi, velmi vzdáleném konci jemné mléčné světlo. Naposledy se ohlédl a uviděl své tělo ležet na posteli. Bez dechu a bez života. Otočil se zpět a spolu se Smrtí vkročil do tunelu. A v tu chvíli zapomněl…