Torzo

    Zvoní, sedím si v lavici a přemýšlím, jaká bude příští hodina. Právě máme biologii, Simona s Monikou přinesly do třídy to krásné torzo. Učitelka vchází do dveří. Hodina začala, učíme se o dýchací soustavě, příslušná místa a trubičky nám jsou patřičně ukazovány.

   Avšak, v tom najednou srdce letí do davu! Kdo? Kdo to udělal? Přiznejte se! Jsme na míru překvapeni. Torzo otvírá oči. Kdo tahá za provázky??? Učitelka je jako opařená. Nejspíš je nevinná.  A tu již ctnostná játra letí vzduchem přímo do náruče Magdalénky, ta se chytá za hlavu a ječí. Ondra omdlel.

   Počkejte, co se to děje, vždyť torzo škrtí Vojtu tenkým střevem! Všichni sedí, zařezaní v židlích. Šok je pryč, ozývá se křik. Jediný, kdo zachoval chladnou hlavu byl Jirka, pokouší se uvolnit ten pevný stisk střev. Dokonce i paní učitelka zasahuje, bere slezinu do pravé ruky a háže jí po torzu, leč malý obláček vypuštěný z plic odklonil tuto dobře mířenou střelu, slezina se potkala s obličejem Janičky. Rychle zpátky k Vojtovi, aby se nám neudusil. Přemítám, co podniknout? Ten chlapec je snad dočista ztracen.

   Obloha se zatáhla, lehký vánek se mění v uragán, co když nás smete? Nebe vrhá blesky, hrom burácí v uších, očekávané krupobití je tady. Ano, to vše vyvolalo milý úsměv na tváři prokletého torza. Učitelka omdlela, Klára omdlela… To už je příliš! Musíme neprodleně zakročit. Všeci zbylí běží k torzu, bijem se jako lvi, jsme silní. Petra volá : „ Ach Bože, prosím pomoz nám.“

   Povalili jsme torzo na zem a ušlapali ho. Tak smutný konec učební pomůcky jsem opravdu nečekal . Proud byl vyhozen, stisk střev na Vojtově krku povolil. Dýchá, zaplať pámbu. Zdá se, že jsme to zvládli, to byla ale rušná hodinka, panečku. A přitom stačilo vytáhnout šňůru ze zástrčky.

Omdlelí jsou přiváděni k životu. Pomohl nám Bůh?