Proč se vyplatí chodit na přednášky

Zamáčkla jsem právě zvonící budík a na chvíli ještě zavřela oči. Mám vstávat? Jen kvůli blbý přednášce? Budu tam tři hodiny sedět, zas nám pustí nějakej hnusnej film nebo něco, čím mi zase skvěle zkazí náladu – už v pondělí ráno (To je to poslední, co potřebuju!), nebudu si to stíhat psát a stejně si budu muset půjčit od Gabriely přednášky z internetu. Co kdybych si to rovnou celý dopsala od ní? zaváhám na chvíli. Aspoň bych se zase jednou pořádně vyspala. Myslím, že bych měla začít chodit spát dřív než kolem půlnoci, když vstávám (Počkat, kdo říká, že dneska fakt vstanu?) o půl sedmý?

Když Gábě zapípá mobil, je nad slunce jasnější, že se musím rozhodnout, jestli teda budu vstávat nebo ne. Jenže já nevím. Když nebudu, stoprocentně se najde nějakej blbec, kterej bude na chodbě dělat kravál tak dlouho, až mě definitivně vzbudí a stejně už nebude mít smysl pokoušet se usnout. Ale co z toho budu mít, když tam půjdu? Dobrej pocit, ušklíbnu se a neochotně lezu z postele. Elánu mi nepřidá ani oslepující světlo, které Gába rozsvítí. Proč vždycky musím dělat to, co je správné? Jako třeba chodit na přednášky, i když je to k ničemu? Zívnu a jdu si stoupnout ke skříni, abych do ní chvilku mohla koukat a přemýšlet, co si obleču na sebe. Stejně nakonec popadnu to, co je navrchu, protože nebudu mít čas se v tom přehrabovat.

Dneska by sice čas byl, ale chuť se nějak vytrácí. Naprosto bez přemýšlení vytáhnu svou nejoblíbenější košili a k ní si obleču úplně všední černé kalhoty. Vždyť na tom stejně nezáleží, jdu jen na přednášku!

Ke snídani slupnu jablko a nějaké ty vločky s mlíčkem a jsem spokojená, jak žiju zdravě. Aspoň něco je pozitivního na tom, že jsem vstala. Náhle mi den začne připadat hezčí… až na to, že neustále zívu. Doufám, že mě to aspoň na tu přednášku trochu přejde.

Venku je nechutná zima a já mám dojem, že mě moje bunda vůbec nechrání a chlad mi zalézá pod kůži. Naproti tomu je Gába v tenoučkém kožíšku naprosto spokojená. Asi se ze mě stává cíťa, napadne mě, když vidím, že z lidí na zastávce jsem nejvíc nabalená a jediná se klepu zimou. Do autobusu se cpu mezi prvníma, protože doufám, že tam bude tepleji. To sice není, ale alespoň tam nefouká. To je taky dobrý, uklidňuju se a snažím se nemyslet na to, jak asi bude ve škole. Jestli bude v přednáškovce taková zima jako tady, tak to asi brzo zabalim. Už teď jsem tak trochu nachcípaná a dost nerada bych byla nemocná.

Ve škole na mě ale čeká milé překvapení – je tam krásně teploučko (proti tomu, jak je venku, jinak bych si to samozřejmě dokázal představit i lepší, ale na tři hodinky tohle bude stačit).

Učitel nás chce nejspíš potěšit, tak přijde o čtvrt hodinky pozdějc. Někteří jedinci slabší povahy (jak by řekl náš učitel ze střední) už odešli. Možná je to nový pedagogický způsob, jak si v aule udržet jen zdravé jádro, které opravdu touží po vzdělání, zauvažuji, ale vzápětí tuto teorii vyvrátím: nebo po teplém místečku v závětří. Každopádně pár lidí ubylo, a kdyby venku nebylo takhle, ale svítilo sluníčko a bylo co dělat, nejspíš bych byla mezi nimi. Když mě nějakej předmět nebaví, učitel nás pravidelně děsí a kazí nám náladu a pak ještě chce chodit pozdě, je toho na mě trochu moc. Navíc tyhle sedačky taky nejsou nic moc, postesknu si v duchu. Možná se vám zdá, že jsem moc náročná a pořád si na něco stěžuju. Nebudu vám tvrdit, že taková nejsem, protože sama moc dobře vím, že když jsem nevyspalá, je to se mnou ještě horší.

Učitel, aby nám udělá radost, předvede malej vtípek. Nejprve nám oznámí, že si budeme muset přednášku o půl hodiny prodloužit, protože mu ujela tramvaj a on přišel pozdě a nestihne to včas, a pak řekne, že to byl vtip, že ve skutečnosti pravděpodobně skončíme o půl hodiny dřív. „Vtipný!“ poznamenám směrem ke Gábě. Ta se na mě podívá pohledem říkajícím: Zas máš super náladu, co? Tak se radši ponořím do slov přednášejícího. Snažím se vyvolat v sobě zaujetí tímto „úchvatným“ předmětem. Jde mi to asi tak dobře jako učiteli být vtipnej.

Ke zlepšení nálady mi nepomůže ani zjištění, že jsem si pití zapomněla na koleji. Jako bych slyšela mamku: Na co zas prosimtě myslíš? Na kluky, mami, zaručeně. Na co jinýho bych asi tak mohla myslet jinýho? Jasně že bych myslela na kluky, kdybych nějaký pořádný znala, pomyslím si trpce. Ach jo, to zas mám dneska fakt náladu. Měla jsem se radši někam zavřít a vůbec nevylízat, nebo ji ještě zkazím někomu jinému. Ach jo, tyhle mí smutky fakt stojej za to. Ani nevím, proč jsem smutná. Co mi schází? No, tak co? Kluk, jasně.

Ale copak sou fakt tak důležitý? Proč bych nemohla docela dobře žít i bez kluka? Stačej kamarádi, ne? Možná, jen kdyby taky nebyli tak zoufale nedostatkový zboží. Pořádnejch kamarádů mám jen pár, zbytek jsou ňáký známý nebo spolužáci… a ty pravý kamarády mám všechny u nás, doma, tady nemám nikoho… je mi skoro do pláče. Ale ne, přeháním. Nejsem na tom zas tak hrozně. Vždyť tu mám Gábu. Ale kdyby tady nebyla ona?

Měla bych dávat pozor, napomenu se. Když už tu sem, měla bych se snažit taky něco z tý přednášky mít. Jinak by to bylo vážně zbytečný. Ale učitel zrovna oznámí přestávku. Dneska mám fakt smůlu, přiznám si popravdě, když zjistím, že bufet je pro nemoc zavřený. Dneska, jenom dneska! Poprvý nemám pití a bufet je zavřenej.

Když se s tím svěřím Gábě, která pití bohužel nenosí, připomene mi, že v každém patře je automat na pití. Jak později zjistíme, vtip je v tom, že funkční je až ten ve třetím patře. „Ale nezoufej,“ popichuje mě Gába, „taky to mohl být až ten ve čtvrtém.“ To je fakt, moh´, ale to už by mě nejspíš ani nepřekvapilo, ani nerozhodilo. Dost mám už totiž teď. Už mi chybí vážně jen ta poslední pověstná kapka. Doufám, že ta moje nálada vyšumí dřív, než přijde někdo s tou kapkou, nerada bych byla na někoho protivná.

Brzy po začátku další hodiny přednášky vrznou dveře a dovnitř vkráčí nějaký kluk. Mrkne na přednášejícího, pak na nás do auly a zamíří k nám. Překvapí mě, když si sundá batoh i bundu a usadí se na schod přímo vedle naší řady. Naprosto v klidu si vyndá sešit a začne si dělat poznámky.

Snažím se poslouchat přednášejícího, ale mírně mi uniká, o čem mluví a můj pohled se neustále vrací ke klukovi sedícímu na zemi a k mé hromádce sešitů na stolečku vedle mě. Ani pět minut nevydržím odolávat tlaku svého svědomí, neochotně posbírám věci, který tam mám roztažený, doslova je hodím do batohu, protože jinam se nevejdou, kouknu na toho kluka a ukážu mu, aby si šel sednout vedle mě, že je tam místo.

Zdá se, že ho tím celkem dost překvapím. Zatváří se skoro jako by se mu na zemi líbilo, ale je vidět, že je rád. Pocit z toho, že jsem udělala něco dobrého, zahání mou mrzutou náladu. Problémy se soustředěním tím ale nekončí. Od onoho opozdilce se kolem totiž šíří moc příjemná vůně… taková, při které se člověku chce všechno, jen ne vnímat učitele, který něco vykládá kdesi daleko před tabulí.

 

Když si jdu v poledne uvařit něco k obědu do kuchyňky, setkám se u ledničky s docela milým Slovákem, kupodivu je to ten, kterého jsem dneska pustila sednout. Přiznává se, že to nějak neodhadl s množstvím špaget k obědu a zve mě na ně. „Pokud je teda jíš,“ dodává.

Ani nevím proč, ale jako první si vybavím poučku z jakési chytré knížky: Na prvním rande si nikdy nedávejte špagety. Ale my si přece nedáváme rande, jen mě normálně pozval na oběd. „Jasně, přímo je miluju,“ připustím, a tak mám oběd bez práce. Když si pochutnáváme na skvělých špagetách s pro mě naprosto neobvyklou omáčkou, kterou považuju za senzační, navrhnu mu, že příště ho zvu na oběd já. Umím skvělou čínu, to bude ještě koukat… pokud teda není vegetarián.

Během oběda si skvěle pokecáme a já se mimo jiné dozvím, že bydlí se mnou na patře. Jak se zdá, tak na tom s těmi kamarády nakonec možná nebudu tak špatně. Časem.