Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Hubený mladý muž s dlouhými tmavými vlasy běžel po vyprahlé půdě, stále se otáčeje a hledaje ostatní.
„Kde jsi, Pavlo?“ reagoval na šum za zdí polorozpadlého domu. „Pavlo?“ zeptal se znovu, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Pomalým krokem se plížil ke zdi a trhaným pohybem vykoukl za ni. Nic tam nebylo, jen všudypřítomný prach. Pravou rukou prohrábl prašnou cestu a malá hnědá zrníčka mu proklouzávala mezi prsty. Spadl na kolena a oči se mu zalily slzami. „Proč?“ ptal se sám sebe, ale tato se otázka byla větší než on, ba než celé vybombardované město. Tato otázka vzala za své v posledním desetiletí. Proč muselo všechno tohle násilí začít? Nevědomky se opřel o polorozpadlou zeď a tiše plakal. Nebyly to však slzy, které měly oplakat všechnu krutost ropné války, nebylo to slzy oplakávajíce spoustu obětí nesmyslné pranice o ropu, byly to slzy patřící jen a jen Pavle, jeho přítelkyni. Doufal a věřil, že je naživu. Ale naděje ho opouštěly stejně rychle jako síly, když se tu mezi troskami prodíral.
Tiše takřka nehybně stále klečel na kolenou a poslouchal šumění větru. Teplé slzy mu stékaly po lících a pot studil. Pevně zavřel oči, jakoby mu tím mohl vymazat všechno, co se stalo. Stiskl víčka a zavzpomínal.
Táhlo mu na dvacet, když vstoupil do hnutí, jenž bránilo přírodu a lásku. Inspirovali se v historii v šedesátých letech dvacátého století, kde se mladí lidé za války ve Vietnamu, rozhodli proti světu bojovat láskou. Nechtěli válku, hlásali mír, svobodu, jak mysli, tak těla. Nechtěli se podrobovat zákonům a nestáli o to, aby se jim podrobovali další. Žili nenásilně, ale na tehdejší poměry až moc dětinsky. Neměli peníze ani kde spát. Měli jen svou lásku, víru a svobodu – květinové děti.
Oni byli noví hippies, neoddávali se tolik společným orgiím ani halucinogenům, aspoň tedy ne v takové míře. Hlavní myšlenka však zůstala stejná „Dejte míru šanci!“ Miloval to. Jejich názory se mu nepříčily, všechno mu najednou připadalo daleko snadnější.
Pak ale přišlo to, co všichni nechtěli, ale každý věděl, že to jednou přijde, válka. Další, další z válek, které se vedli pro spravedlnost, ale bylo za nich způsobeno tolik nespravedlnosti. Nebyla to však světová válka, ale škod napáchala snad ještě víc, díky bohatě rozvinutému atomovému programu a díky území, na němž se válčilo. Začátkem třicátých let dvacátého prvního století se začaly vyostřovat spory mezi Spojenými státy a Iránem v otázce ropy. Tehdy již v plném provozu organizace OSN uvalila embargo, ale situace byla ještě horší než před tím. Cena ropy se rapidně vyšvihla nahoru a ve světě začal rozruch. Téměř deset let ústních soubojů vyústilo k započetí války mezi Spojenými státy a Iránem, k němuž se během několik následujících měsíců přidal i Kuvajt a Irák.
Otevřel oči. V hlavě ho tížily vzpomínky stejně těžce jako přítomnost. Setřel si slzy a za pomoci zdi se postavil na nohy. Rozhlížel se po zdemolovaném městě. Lidé se zmítali sem tam a hledali své příbuzné a známé. Spousta bezvládný těl ležela kamkoli oko dohlédlo. Někteří stále žili, to však ostatní nezajímalo, ti hledali jen své blízké. Stejně jako on. Hledal Pavlu. Porozhlídnul se, kde již byl a vydal se opačným směrem. Bloudil mezi sutinami jako ostatní. Vytrvával ve svém hledání, i když se musel přemáhat. Byl vyprahlý, vyčerpaný, a jeho zranění na hlavě mu již přestalo krvácet. Najednou před sebou uviděl ležet ženu oděnou ve volném batikovaném tričku a dlouhé nabírané sukni. Přiskočil k ní.
„Pavli.“ opatrně vzal za bezvládnou hlavu a neudržel se pláči. Spěšně se snažil nahmatat tep a přeci jen, i když ve škole na biologii moc dobrý nebyl, nahmatal jej. Dívka měla pootevřené oči.
„M-marku.“ promluvila, což ho vyděsilo.
„Pa,ne-e, nemluv.“ pohladil ji po vlasech a hledal viditelná zranění. Žádné však nenašel, jen krev ji tekla z nosu a uší. Ať biologii nerozuměl sebevíc, věděl, že to nebude dobré. Nevěděl, co má dělat. Chytil ji za ruku a snažil se říct, že to bude dobré, že všechno dobře dopadne, ale nemohl, neměl na to sílu. Místo toho se neubránil slzám.
„Marku, poslouchej mě.“ řekla s obtížemi, ale Marek jen negativně vrtěl hlavou a sám sebe v duchu přemlouval, že se vše dobré obrátí. „Poslouchej,“
Díval se na ni, jak se její rty pohybují a sdělují mu její poslední slova. Téměř ta slova nevnímal. Chtěl obrátit čas a zastavit sám sebe v této výpravě pomoci válkou postiženým lidem.
Viděl jak se její rty stěží hýbají, jak pomalu, ale jistě odchází pryč. Vydechla naposledy a on ji pevně objal. Objímal ji dlouhé táhnoucí se minuty, nechtěl ji ztratit, ale už nemohl nic dělat.
V tom si všimnul o kousek dál malého chlapce nad několika mrtvými lidmi. Objímal je a povídal si s nimi. Ach, jak Markovi nyní přišel jejich boj marný a nicotný. Bojovali proti něčemu, co nemohli změnit, co bylo, je a bude, je to totiž lidská chamtivost, touha vládnout, touha být uctíván či milován. Bojovali proti něčemu, co je daleko větší než on nebo Pavla, nebo támhle ten malý chlapec. Chtěli změnit svět k lepšímu.
Naposledy Pavle dal polibek na čelo a znovu se podíval na chlapce. Stál u asi své matky a šťouchal do ní se slovy, ať se vzbudí. Marek vstal a vyrazil za chlapcem. Vzal ho do náruče.
„Budou spát dlouho, navždy.“ řekl mu, ale chlapec nebyl nijak zaskočený těmito slovy. Svýma tmavýma očima se podíval na Marka a s uhasující jiskřičkou v nich se zeptal:
„To je to všude takové?“ Markovi chlapcova otázka zabloudila daleko do hlavy. V duchu si přemítnul, jak to vlastně vypadá doma. Když už není krajina znečištěná chemikáliemi, tak je poškozená moderní dobou, či válkou. Sklopil zrak k zemi a uvědomil si, v čem vlastně žijí. „To je to všechno tak špatné? Proč?“ vyzvídal chlapec. Marek k němu zvedl zrak a zadíval se do jeho tmavých očí.
„Ne, existují země, kam ještě lidská malichernost nedošla. Kde je příroda nepoškozená.“ vzpomněl si na země, které v dřívějších dobách byly označovány jako zastaralé, opožděné, rozvojové. Jsou to právě země třetího světa, kde lidé i dnes žijí daleko ve větším souladu s přírodou než nevyspělejší státy světa. Ty už vlastně s přírodou ani nežijí, jelikož ji vyhubily svým průmyslem. Ať už přírodu znečistili či zdemolovali, příroda je stále potřeba. Je to součást nás všech a my nemáme právo ji ničit a likvidovat ať už chtěně nebo nechtěně.
Marek postavil chlapce opět na zem a chytl jej za ruku. Šel s ním k jednomu vozu s první pomocí, aby ho ošetřili.
Srdce mu pukalo bolestí a rozum se jemu samému příčil, jak to skončilo. Chtěl hlásat mír, pomáhat, ale nakonec za vše zaplatí bezbranní lidé. Osud světa není v rukou jednoho malého človíčka, to si dnes uvědomil.
No, poprve mi tam chybaju odstavce. Velmi tazko sa to cita bez odstavcov, skoro ma to odradilo od precitania, ale premohol som sa.
Nebolo to zle napisane, ale nepacila sa mi ta kombinacia poviedky a uvahy. Mala by to byt bud uvaha, alebo poviedka.
A niektore pasaze mi pripadali ako z americkeho komercneho filmu...napriklad ako prehrabol podu rukou a padol na kolena a podobne...
Co sa tyka myslienky...bola dobra a ludia by sa vazne mali zamysliet nad tym, kam tento svet speje.
Písmák