Čekárna

"Sakra," vykřikla dívka vedle mne. Měla na sobě zelené staré šaty. Všichni ostatní mlčeli, jako by si jejího rozhořčení ani nikdo nevšimnul. Otočila jsem k ní hlavu a viděla, jak se jí v očích lesknou slzy. Chtěla jsem ji pohladit po vlasech, ale něco mi říkalo, že tohle asi nebude ten nejlepší nápad. Čekárna byla plná lidí. Plná, kam jen oko dohlédlo. Bílé opotřebované židle stály jedna vedle druhé v dlouhé řadě podél kdysi snad zelené stěny. Všichni sedící zírali před sebe a sem tam si něco šuškali sami pro sebe. Naproti nám bylo několik dveří. Nikdo nevěděl, kam vedou.

"Už mě to tu nebaví!" vykřikla z plných plic dívka v zelených šatech a její hlas se párkrát odrazil od holých stěn. Chtěla jsem ji chytnout za ruku, ale něco mi říkalo, že tohle asi nebude ten nejlepší nápad. Místo toho jsem si založila ruce na prsa a jako všichni ostatní jsem zírala na stěnu proti nám. Bylo tam vlastně ticho přerušované jen šepotem a nepravidelným lidským dechem. Občas někdo zakašlal přesně tak, jako na nějaké významné přednášce. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat tu spoustu lidí, která seděla kolem mě.

Zavrzání. Dívka v zelených šatech se zvedla. Pár lidí k ní na okamžik stočilo pohled, aby se zase zabrali do vlastních myšlenek. Nevěřícně jsem na ni upírala zrak. Chtěla jsem ji zavolat zpět, ale něco mi říkalo, že tohle asi nebude ten nejlepší nápad. A tak jsem na ni jen hleděla a snažila se pochopit, co dělá. Narovnala se, upravila si jediným pohybem záhyb na šatech a rozeběhla se chodbou pryč. A klapot jejích bot se pomalu vzdaloval, až už nebylo slyšet vůbec nic. Bylo zase ticho přerušované jen šepotem a nepravidelným lidským dechem. Občas někdo zakašlal přesně tak, jako na nějaké významné přednášce.

Kousek ode mne se otevřely jedny z bílých dveří a z nich vyšel mladík. Sebevědomým krokem přišel až ke mně a posadil se na prázdnou židli. Několikrát otočil hlavu tam a zpět. Prohlídl si své sousedy. A pak se zahleděl na protější stěnu a ponořil se do svých vlastních myšlenek. I já jsem od něj odvrátila hlavu a upřela svůj zrak kamsi do prázdna předemnou.

Seděli jsme. Vlastně tiše. Občas někdo něco vykřikl, nějakou krátkou větu, nějakou kletbu. Občas se někdo krátce zasmál. Jinak bylo ticho. Ticho přerušované jen šepotem a nepravidelným lidským dechem. Občas někdo zakašlal přesně tak, jako na nějaké významné přednášce. Jen tady nám nebyla předkládána slova, tady byla jen čistá zeď a naše vlastní myšlenky, naše vlastní úvahy. Občas se někdo zvedl, narovnal se a běžel někam pryč chodbou, než se jeho kroky ztišili a on nám zmizel.

Nikdo nevěděl, proč to tak je, proč se lidé zvedají ze svých jistých míst v čekárně jen proto, aby běželi někam pryč do neznáma. Nikdo to nedokázal pochopit, dokud se sám nezvedl a neutekl pryč. Seděla jsem tam věky a nikdy jsem nechápala, co vede všechny ty lidi k útěku. V čekárně mi bylo dobře, bylo tam světlo, byla tam spousta lidí, bylo tam teplo a všichni jsme to tam znali. Nikdo z nás nikdy netoužil po poznání něčeho jiného byli jsme spokojení. I já byla spokojená.

"Ne!" vydralo se mi jednou z krku. Ani jsem nevěděla proč. Rozhlídla jsem se kolem a můj zrak spočinul na mladíkovi, který kdysi vystřídal tu dívku v zelených šatech. Nikdy na to nezapomenu. Bylo to poprvé, co jsem viděla někoho odejít. Věděla jsem, že lidé odcházejí. Všichni to věděli. Museli to vědět. Vždycky, když někdo odešel, otevřely se jedny z těch dveří a do čekárny přišel další mladý člověk. Byli tam vždy jen mladí lidé. Nikdo nevěděl proč...

Vykřikla jsem a zvuk se odrazil od holých stěn. Nikdo se na mne nepodíval, nikoho to nezajímalo. Teď, teď nebo nikdy! Pomalu jsem se postavila na nohy. Poprvé jsem si všimla, že na sobě mám stejné zelené šaty, jako tenkrát měla ta dívka. Všichni měli zelené šaty. Upravila jsem je. Rozhlédla jsem se a všude, kam mé oko dohlédlo, byla ta děsivě dlouhá chodba plná mladých lidí. Otočila jsem se jedním směrem a mé nohy se daly do běhu.

Musela jsem běžet věky. Nevnímala jsem nic, jen svou touhu být někde jinde. Někam to přeci musí vést, musí tu být cesta jak odejít! Nezastavovala jsem, nedovolila jsem svým nohám odpočinku. Stále stejná chodba, stále stejní lidé, stále stejné dveře. Beznaděj. Ne, ty to nevzdáš, i oni to přeci určitě zvládli! Ne, musím běžet, musím pryč!

Mlha. Objevila se tu zničehonic a zaplavila mé tělo. Pomalu jsem zastavila. Byla všude kolem, ta hustá bílá mlha. Sedla jsem si na zem a odpočívala. Bylo krásné nevidět ty tváře, neslyšet ten dech, ani pokašlávání, ani výkřiky. Tady bylo ticho. Ticho, ale taky neuvěřitelný chlad. Po chvilce jsem se zvedla a pomalu se dala dál. Mlha se začala rozptylovat a já najednou stála ve tmě. Zněla tu melodie. Melodie bylo něco, co jsem nikdy nepoznala. V čekárně to nikdo neznal. Šla jsem za tím líbezným tónem. Blíž a blíž. A uvědomila jsem si, že stojím nad velkou černou propastí. A pak už jsem jen letěla a blížila jsem se k té melodii a cítila jsem něco, co jsem nikdy předtím nepoznala. Byla to radost.