Deštivá noc

Prší. Sedí u okna na židli a skrze sklo, po kterém zvenku stéká dešťová voda, spolu koukají do prázdna. Do toho nádherného deště, do té vše obklopující tmy. Jen na stole uprostřed místnosti hoří svíčka. Jsou v malé chatě uprostřed lesa a společně poslouchají, jak voda burácí do střechy a parapetu za oknem. Je trochu zima, ale to jim nijak nevadí. Sedí spolu na židli a tulí se k sobě. Snad zimou, snad pro něco jiného. Zadívá se jí do očí. Ve slabém světle svíčky jí oči září jako dva lesklé kamínky, vesele v nich hoří plamínek. Usměje se a její tvář má najednou ještě krásnější rysy než-li před chvílí. Trochu si ji k sobě přitáhne a krátce ji políbí. Pak se zase oba zahledí na sklo, po kterém stéká dešťová voda…

Běží lesem. Uhání jako štvaná zvěř. Proč? Ptá se sama sebe. Proč? Proč já? Běží a zakopává o kořeny stromů. Je už celá promáčená. Už ani neví, proč utíká. Prchá před tím venku. Před životem. Nikdy neuteče, ví to, ale snad se pokusit. Je tu naděje… Někde tu musí být. Vidí její tvář. Její tvář, jak na ní řve, jak křičí, jak jí stékají po očích slzy. "Proč?" ptá se. I ona se přeci ptala proč… "Proč s ní?" Ta slova, ta trpkost jejích slov jí zní v hlavě jako ozvěna. Tak před tímhle prchá. Neuteče, ví to…

Stojí opřená o strom. Přemýšlí o tom, co všechno jí řekla, co všechno jí ona udělala. Nechápe. Nedokáže to pochopit… Utře si uplakané tváře, vtom začne pršet, kapky se roztančí po zahradě jejich domku u lesa. Sesune se po kůře stromu a nechá vodu stékat po své tváři. Nabíjí ji to. Po chvíli vstane a vydá se do domu. Dá si sprchu a zkusí na ni nemyslet. Nemyslet na tu zradu, nemyslet na to, co všechno s ní dělala. Nechce to vědět, chce pryč, ale nemůže. Pak si pustí Pulp Fiction a na všechno zapomene. "I love you, Honey Bunny…"

Stále běží. Myslí na ni. Myslí na to, že ji moc zradila. Chce toho litovat, ale nemůže. Ví, že ona si teď pustí Pulp Fiction a pokusí se zapomenout… Zná ji líp než sebe. Chce, aby nevěděla, proč to vlastně udělala, ale ona to ví. Moc dobře to ví. Byla sama. Ona nedokáže být sama. Neměla jezdit pryč, neměla ji nechávat samotnou, vždyť věděla, čeho je schopná.

Usmála se na něj a vstala z jeho klína, aby dala na kamna vařit vodu na čaj. Chvíli sám koukal do tmy než ji následoval. Přijde ke kamnům a obejme ji zezadu. "Nech toho," zasměje se, i když se jí to moc líbí. Pustí ji a sedne si na židli ke stolu a pozoruje ji. Je tak krásná, miluje ji…

Už nemůže. A ani nechce běžet dál. Světlo? Tady? Zpomalí a pomalým krokem tak, aby se vydýchala, dojde k malé dřevěné chatičce. Vypadá hezky. Takovou si vždycky přály, pousměje se, ale za chvíli se její úsměv změní ve výraz plný zoufalství. Napadne ji, že by mohla zajít dovnitř, začíná jí být zima a taky je opravdu celá mokrá.

Někdo zabušil na dveře. Podívali se po sobě. Vstal od stolu a šel otevřít. Venku stála úplně mokrá holka asi jejich věku. V bradě měla piercing a vlasy ostříhaný na krátko. Sotva popadala dech: "Ahoj, hele, nemohla bych se u tebe trochu zahřát?" Chvíli na ni koukal jako na zjevení. "Kdo je to?" ozvala se zevnitř. "Nějaká holka," řekl celkem zmateně a podrbal se na hlavě. Tohle byla jedna z těch věcí, kterou na něm milovala. Přišla ke dveřím. "Ježiši, pojď dovnitř, nebo se nachladíš." Je starostlivá a hodná, mám ji rád, moc…

Pustili mě dovnitř a teď se zahřívám u jejich kamen. Jsou fakt hodný… Ta holka nevypadá špatně a asi se k sobě s tim klukem fakt hoděj. Jo, má to někdo štěstí. Soňa je teď sama, jsem debil… Chtěla bych být s ní. Co by mi asi řekla, kdybych jí pověděla o tom, že když jsem byla s tou holkou, myslela jsem jen na ni. Vysmála by se mi. Jsem hloupá. Všechno jsem zničila. Už to nikdy nebude takový. Miluju ji…

"Jak ses sem vlastně dostala?" "Nevim," odtušila. "Já jsem Pavel, tohle je Jitka." "Ahoj, já jsem Míša…" "Hm, tak jsme se představili. Fajn." "Hele, nebudu Vás moc dlouho obtěžovat, jakmile přestane pršet, chtěla bych se vrátit domů." "Je mi to jasný. Jíťo, pojď si sednout za námi…"

Tak takhle si ten víkend tedy nepředstavovala. Bylo to krásný, bylo to úžasný, ale teď je všechno pryč. Jo, ráda pomáhá lidem, ale tenhle víkend chtěla strávit se svým miláčkem a ne se o něj dělit s nějakou holkou… No, snad přestane brzo pršet.

Leží na posteli a pláče. Pulp Fiction už skončilo, ale zapomenout nedokázala. Při několika scénách se pousmála, trochu se odreagovala. To ticho ji nutí přemýšlet. Kdyby tu byla Míša, pustila by asi nějakou šílenou hudbu, něco, co je živý a veselý. Přesně tu hudbu, kterou ona tak mockrát zkritizovala. "Co je to punk?" "Co to je to ska?" "Prosím tě, proč Marley, co tě na něm baví?" Vstala, vypla ten randál a zapnula třeba Enyu, nebo jazz, když měla náladu. Jazz, to je ono… Vezme do ruky starou jazzovou desku a vloží ji do gramofonu.

Lilo jako z konve. Tu noc pršelo tak, jak to zažil jen málokrát. Jel po silnici s kamionem a stěrače téměř nestíhaly odstranit všechnu tu vodu ze předního skla. Zpětná zrcátka zcela nepoužitelná. Byla tma a on se řítil po úzké silnici. Už půl hodiny nepotkal žádné auto, což je na tomto tahu dost zvláštní. V rádiu hrála nějaká nová česká písnička, tak si ji prozpěvoval a prsty poklepával na volant.

Dívá se na mne. Vím to, měl bych ji vyhodit, ale chudák holka. Teď v noci, uprostřed lesa v dešti? To ne… Ten pohled, to nezvládnu… "Myslím, že jste tu měli celkem fajn večer, ne? Je mi moc líto, že jsem vám to takhle překazila. No, už tolik neprší, tak bych snad mohla jít…" "Ne, to je v pohodě," ozvala se. Zase se na něj podívala. "Fajn, venku je cesta, po tý když se dáš, dostaneš se k hlavní silnici." "Seš hodnej. Jo. Po hlavní už se domů dostanu, díky." Oblékla se do promáčených svršků a vydala se do lijáku.

Pršelo snad ještě víc než předtím, ale nechtěla kazit vztah ještě někomu jinýmu, sama toho zavinila dost sobě a Soně. Šla po lesní cestě směrem k silnici. Nebyla si vůbec jistá, jestli chce jít domů, jestli chce vidět Sonin uplakanej obličej.

"Neměls' ji takhle vyhodit…" Mlčel. Věděl, že je ráda. Přitáhnul si ji k sobě a tentokrát jí daroval dlouhý polibek. Teď už je nikdo nevyruší…

Klepy klep. Jamtadam. "Svět je krásný, svět je krásný…" Tonda stále jel se svým kamionem po silnici a stále poklepával prsty do volantu. Vozovka mokrá, obloha černá, kolem lesy. Dokonalá cesta, tohle přímo nesnášel, ale aby uživil rodinu, udělal by cokoliv. Téměř… Už byl pátý den na cestě a za pár hodin měl dorazit domů. Těšil se na domácí stravu, ale hlavně na manželku a děti. Z cesty vyšetřil několik euro kapesného, vezme rodinu do zoo. Nebo do restaurace…

Byla utahaná a mokrá. Už se klepala zimou. Konečně před sebou uviděla asfaltku a vyšla na ni. Záblesk. Zahlídla dvě světla, jak se k ní blíží. Bolest. Strašná bolest. Poslední výkřik. Poslední myšlenka na Soňu… Padla pod kola kamionu, který po pár metrech zastavil. Tonda vyskočil z kabiny jak nejrychleji mohl a rozběhl se dozadu směrem k tělu. Ležela tam na zemi. Holka s piercingem v bradě a krátkými vlasy. Nedýchala. Viditelně ji síla kamionu zlomila vaz. Stalo se mu to poprvé a byl dost v šoku, zavolal policii. Ta dorazila do půl hodiny, přeci jen byli na odlehlém místě…

Brečela a z gramofonu ji hrál na trubku ten úchvatný Armstrong. Vynikající… Uklidnilo ji to, alespoň trochu. Oči se jí klížily a za chvíli usnula na posteli.

Ráno ji probudil telefon. Chvíli poslouchala a pak se rozbrečela, volala jí Míšina maminka. Brečela, v hlavě měla zmatek. Míšo, moje lásko, kam jsi odešla, co jsi mi to udělala? Lehla si na postel a plakala. Vstala a do přehrávače pustila nějaké ze Soniných ‚veselých cédéček', jak jim říkala. Rychlé ska, rychlý rytmus, rychlé myšlenky, hodně energie… Už chápala, proč se to Soně vždy líbilo. Došla do kuchyně a uvařila si čaj. Slzy jí stále stékaly po tvářích, vždyť zmizela její láska…

Tonda šel po ulici. V ruce měl věci z kabiny svého kamionu. Vyhodili ho. Půjde ještě k soudu, ale on za to přeci nemůže, to ona mu vlítla z ničeho nic pod kola… Ještě teď měl z té noci špatný pocit. Vracel se teď domů k manželce. Potom půjde na pracák, nic jiného mu teď nezbývá…

V krámě si dívka prohlíží bílé šaty na svatbu. "Jituš, líbí?" Usměje se na něj. Svatba, věc, kterou si vždycky přála, o které vždycky snila. Teď si vezme muže, kterého miluje. Přijde si jako v pohádce. I on je moc šťastný, ale nikdy už nezapomene na tu promáčenou dívku, která je vyrušila té noci, kdy Jitku požádal o ruku. Kdyby tam nepřišla, nikdy by se k tomu nerozhoupal. Doufal, že ji ještě někdy potká. Chtěl jí to nějak vrátit. Jen netušil, že právě v tu chvíli, kdy nad tím přemýšlí, se v nedaleké obřadní síni koná její pohřeb…