Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePán Belthoru
21. 05. 2006
0
0
949
Autor
Saidhi
Tento příběh se udál v dobách dávno minulých, v dobách vlády království Anghmar, ležícího v Severním cípu daleko od Moře temna a Luk nářků. V časech Sauru, měsíce bohyně Ethel, celou zemi zachvátily války. Tráva zčernala, vody řek se zkalily černým bahnem, stromy zaschly a obloha zšedla. Smutné to byly časy, kdy Halefas, král Belthorského trůnu v zemi Sorath, vytáhl do marného boje proti Zaulu, království mrtvých, ležícím na Okraji světa. V síních Belthoru pak zavládlo věčné ticho, neboť zem ztratila svého krále a nenašel se nikdo, kdo by jej zastoupil. Na trůnu spočívala sudba, jež si vyžádala oběť života toho, kdož na něj usedne. Musel to býti člověk čistého srdce i ducha, na němž nespočíval ani náznak Stínu. Kdo takovýchto vlastností neměl, zle dopadl. Rozum jej zcela opustil a odešel pro smrt do Pustin, odkud nebylo návratu. Brzy však měla nastat změna…
***
Časným ránem putovali po stezce muž a chlapec. Malí oslíci trpělivě nesli těžký náklad na svých ohnutých hřbetech a lopotili se stále dál tou bezútěšnou, mrtvou krajinou. Cizinec se zastavil a pozvedl hlavu. Snad proto, aby viděl přes široký okraj prazvláštního čepce, jež mu sahal až k ústům.
,,Tak to byla kdysi ta hrdá říše Anghmar, jíž vládl Halefas… Zle skončil, a zle skončila i jeho vláda v této zemi… Pohleď, příteli… Jen pohleď k nebi. Je černé jako noc a paprsky slunce jím nepronikly již mnoho let… Musíme si pospíšit. Než bude zcela pozdě…"
Vykročil dlouhými kroky vpřed, opíraje se o starou sukovici, nohy obuté pouze v sandálech z lýkového dřeva. Mladík, který jej doprovázel, vzhlédl k vrcholkům hor, tyčících se do výšky několika set metrů. Otočil hlavu a pozorně se zadíval na průsmyk, jímž dnes odpoledne prošli. Zdál se teď temnější a hrozivější. Jeho stěny, tvořené pevnou skálou, vypadaly, jako by chtěly svou silou rozdrtit každého, kdo by se jimi odváží projít…
Jeden z oslíků si náhle postavil hlavu a hoch měl co dělat, aby jej dokázal přimět hnout se z místa.
,,Hloupá zvířata…" pomyslel si, ,,… Proč se s nimi vůbec obtěžujeme, Mistře?" vyslovil nahlas, tak, aby ho muž dobře slyšel.
Zdálo se však, že ten mladíka nevnímá. Šel dál neochvějně mezi balvany a špičatými skalisky, oči upřené na vrchol kopce, jež se táhl před ním nahoru a mizel v nedohlednu.
,,To bylo pořád: budeš mým společníkem, naučím tě vše, co budeš kdy potřebovat, …Zatím jsem se jen naučil uklízet ve stodole, krmit zvířata a nosit věci jako nějaký osel! Copak budu nějaký poslíček?!" supěl hoch rozčileně, když stoupal do kopce.
Cáry mlhy se líně převalovaly přes pahorky a bránily v lepším výhledu. I přes to, že bylo stále příšeří, byla noc. Marně hledal na obloze hvězdy nebo alespoň měsíc, který měl tak rád. Díval se na něj a mluvili spolu. Měsíc byl jeho přítel, jeho průvodce. Nyní však zmizel a tak chlapci nezbylo nic jiného, než si hledat cestu vlastníma očima. Víčka mu však těžkla a těžkla, každý krok, každý jeho pohyb byl stále mátožnější a mátožnější. Měl pocit, jako by mu chodidla zatížily dva obrovské balvany, které mu nedovolí hnout se ani o píď dál. Snažil se stále pozorně sledovat jak stezku, tak vysokou, tmavou siluetu muže před ním, nedařilo se mu to však. Zastavil se a pohlédl dolů, do hlubiny, jako omámený. Závratí se mu zatočila hlava a padl bezvládně na zem. Byl by se zřítil po příkré, kamenité stráni dolů, dolů a pak dlouhým, nekonečným pádem do propasti, jež se pod ním otevírala jako dračí chřtán. Čísi ruka ho však přitáhla zpět obrovskou, takřka medvědí silou.
,,Mladý hlupáku! I ta zvířata mají víc zdravého rozumu, než ty! Nikdy se již k okraji tohoto kopce nepřibližuj, stihla by tě strašná smrt!"
Hoch pohlédl na svého zachránce a v očích se mu zračil strach.
,,Co je tam…?" otázal se a hlas se mu třásl.
,,Hluboká propast, říká se jí také Bezedná nebo Prázdná, protože ten, kdo se v ní ocitne, padá tak dlouho, dokud ho nezabije vlastní strach a hrůza… A tam, dole, na dně té hrozné prolákliny je Dračí dech… I zde, nahoře, má nebezpečnou moc- to jsi poznal nyní sám… Nikdy sem nechoď. Naposledy tě varuji. Pamatuj si to!"
Muž se zahleděl vzhůru a v přimhouřených očích mu zvláštně zajiskřilo. Podal hochovi ruku a pomohl mu zpět na nohy.
,,Pojď, Belthorské síně již nejsou daleko!"
A vykročil opět se stejnou silou a energií, jako by ani necítil tíhu těch mílí, co již ušli. I oslíci náhle ožili a s novou silou a nadějí kráčeli do kopce a horlivě pokyvovali hlavami. Za nimi mladý, černovlasý chlapec se skloněnou hlavou a proutkem v ruce…
Cizinec stanul na vrcholku kopce, jemuž říkali Dračí hřbet, a bdělým zrakem se rozhlédl po okolí. V dáli, za modravou mlhou se nejasně rýsovaly hradní věže. Vzal chlapce kolem ramen a ukázal mu směr.
,,Pohleď, Tairosi, synu Rolníkův! Tam, kde se kopce vytrácejí tvému zraku a oči neodliší, zda je tam ještě zem nebo nebe, stojí královské síně Belthorské…"
V mladíkovi se náhle, při pohledu na věže, probudil zvláštní pocit. Jemné chvění se rozlévalo celým jeho tělem, každá kapka krve se rozbouřila divokým klokotáním. Cítil, jak mu srdce buší v hlavě a spánky tepají. Každičký sval v těle měl napjatý a volal cosi pro hocha zatím neznámou řečí. Pocítil neodolatelnou touhu vyskočit a běžet, běžet a nezastavit se, dokud nedosáhne bran Ztraceného města Belthoru. Už se zvedal, když tu mu na ramenou spočinula ta ohromná ruka. Muž pokýval nesouhlasně hlavou.
,,Ne. Ještě není ten pravý čas. Město na tebe není ještě zcela připraveno. Trpělivě vyčkej, synu Rolníkův!"
Světla v mužových očích opět pohasla, když se na mladíka otočil znovu.
,,Musíme si odpočinout. Dole, v půli cesty z Dračího hřbetu je Skála teskných. Tam ulehneme a ráno vyrazíme k přilehlé vesnici Caluba. Zítra se dozvíš víc…"
***
Probudilo ho hrubé zatřesení. Sotva dokázal otevřít oči, jenž byly opuchlé a zúžily se na jakési štěrbinky. Hoch vypadal velmi komicky, a proto se muž, jinak vždy chladný, musel pousmát. Hned na to však opět zvážněl a změřil si chlapce přísným pohledem.
,,Nezdálo se ti dnes něco?" otázal se příkře.
Tairos, napůl ještě v říši spánku, jen chabě nesouhlasně pokýval hlavou. Nejraději by se schoulil pod masivní skalní převis, zavřel oči a spal dál. Nikam se mu už nechtělo. Náhlý příval nadšení ze včerejší noci byl pryč. Vzhlédl k nebi. Jeho šedivá stejnoměrnost ho už nudila. Přál si konečně vidět to známé nebe, blankytně modré s bílými oblaky ve dne nebo tmavě modré s hvězdami jako diamanty za jasných nocí. Přesně takové, na jaké byl zvyklý z domova, ze Širých planin Tulösu.
Měl se sebou co dělat, aby se zvedl, natož když měl poshánět zvířata dohromady. Oslíkům se příliš nechtělo, bodláčí zde narostlo bujné a až překvapivě vysoké, hocha převyšovalo o dobrého půl metru, když se jím prodíral, a všude po těle měl krvavé šrámy od tvrdých ostnů ostrých jako žiletky.
Sehnal zvířata dohromady a přivázal jim pevně náklad i ohlávky z provazů. Vzhlédl. Muž stál na kopci a hleděl kamsi do dáli. Mladík sice nevěděl přesně, kam, ale k Belthoru zcela jistě ne. Přestal se tím zabývat, sbalil pokrývky, uhasil pečlivě oheň a postaral se o to, aby po jejich pobytu zde nezůstala pro cizí oko ani stopa. I když to tak nevypadalo, na každém kroku mohlo číhat nebezpečí ať už v podobě pasti nebo nějakého démona. Kdyby tomu tak nebylo, už dávno by Tairos svého průvodce opustil a vydal se vlastním směrem, tak jak mu velelo jeho srdce i rozum.
,,Až dojdeme do Caluby…" na okamžik se odmlčel, aby upoutal hochovu pozornost, ,,drž se u mne, nikde se nezastavuj a s nikým nemluv. Za tu dobu, co jsem zde byl, se mnohé změnilo. Lidé i krajina zdivočeli, nenávidějí sami sebe a cizince o to víc. Jsou vůči nim velmi podezřívaví, ale běda, jak jim zachřestíš měšcem před nosem! Vrhnou se na tebe jak psi a roztrhají tě, že z tebe zbydou jenom cáry…"
Otočil se na oslíky, kteří již netrpělivě hýkali a házeli hlavami. Pohlédl na zsinalý obzor a nasál vzduch, jako by se snažil zachytit nějaký pach. Po té pomalu vstal.
,,Jdeme. A pamatuj na to, co jsem ti řekl!" varoval a dlouhými kroky se rozešel dolů, do malého údolí, jež bylo doslova vmáčklé do klínu skal a kopců, jako ve veliké, obří dlani, která hrozí, že vše pohltí…
Vesnice to byla opravdu malá, sestávala se pouze z několika domků z kamenů a kusů klád, z nichž některé neměly ani pořádnou střechu, jen kůže, přehozené zdánlivě ledabyle přes pár trámů, jenž tvořily jakýsi provizorní strop. Pozornost příchozího upoutalo snad pouze jedno větší stavení, stojící u bývalé návsi. Zdi všech staveb byly křivé, nevzhledné a špinavé. Tairos vnímal čpavý, ostrý zápach a zacpal si nos. Poslušně muže následoval, víska byla vylidněná a nezdálo se, že by tu byl vůbec někdo žil, nebylo proč se zastavovat a okounět, spíše naopak. Mladíkovi se svíral žaludek i hrdlo a nejraději by z tohoto hrozného páchnoucího místa co nejrychleji odešel. Ale jeho průvodce měl nejspíše jiné plány. Zastavili před tou vysokou, masivní budovou se starým, oprýskaným vývěsním štítem, která snad kdysi sloužila jako hostinec. Mistr, jak jej Tairos oslovoval, uchopil do rukou těžký železný kruh a uhodil s ním několikrát do silných dubových dveří, až se to zadunění rozlehlo ozvěnou k horám a zase zpět k nim. Hoch nasucho polkl a nejistě se rozhlédl po zpustlé krajině. Začínal dosti pochybovat o mužových slovech, když tu se dveře s hlasitým zakvílením otevřely a objevila se v nich drobná, zakulacená postava jakéhosi chlápka, nejspíše zdejšího hospodského, i když na Tairose působil spíše dojmem řezníka. Ten nevlídně zavrčel a cosi nesrozumitelného prohodil. Průvodce mu odpověděl tou samou řečí. Mladík jim nerozuměl ani slovo, ale z Mistrova gesta pokynutí rukou a mužíkova úlisného úsměvu pochopil obsah jejich rozhovoru a vešel. Dveře se za nimi s bouchnutím uzavřely…