Velký bílý pes

Finistovi

Kdysi, ještě smečkou hnán

pádil za hořícím sluncem,

a říkal mu „ jak rád bych místo tebe

byl středem  dalekého nebe.“ 

Tehdy býval smečky vůdcem,

teď však bloudí světem sám.

 

Velký bílý pes

 

Kdysi toužil, s čenichem vysoko zdviženým,

tlapu svou otisknout do všech písků světa,

jak však uplynula léta,

život náhle pryč… a sen s ním.   

 

Když se na prérii snáší stín,

přichází noc, tak tichá, spásná

a v té temnotě jak hvězda jasná

bílý pes uléhá v měkké trávy klín.

 

Velký bílý pes

 

A pak,  kolem stále tma a v ní jen lehký záchvěv světla,

tehdy nad ránem, kdy vstává,

ta chvíle rozechvělá, jak motýl třepotavá,

zdá se jako by v jeho očích se kapka rosy leskla. 

 

Možná běžel špatným směrem.

Možná běžel v nepravý čas.

Možná neslyšel vytí smečky.

Možná ho nechtěl slyšet…

 

Ten Velký bílý pes

 

Teď napíná uši, jestli ho ještě nezaslechne…

 

 

 

 

---