Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLÁSKA?
15. 03. 2001
1
0
1938
Autor
Kamenna_Tvar
Již od dětství často přemýšlím o tom, co je to vlastně láska a co znamená slovo „milovat“. Po dlouhé době jsem o významu těch dvou slovíček opět začala uvažovat, když skončilo něco, co mi mělo dát odpověď. Láska je být s někým, s kým je ti moc dobře? Láska je trápit se, protože ten, koho miluješ není s tebou?
Prožila jsem jednu lásku, která byla nádherná, opravdová a se vším, co k ní patří. Začala náhle, tak jak lásko obvykle začíná (a přece ne tak docela), že jsem si zpočátku stále neuvědomovala, jak moc pro mne znamená. Pár setkání, pár letmých pohledů a pár slov, která změnila přátelství v něco úplně jiného. V něco bez hranic a prázdných míst. V tu chvíli jsme tu byli jeden pro druhého a bylo to něco tak silného, že bych v ten okamžik dokázala i to, k čemu jsem předtím neměla dostatečnou odvahu. Nejprve jsem všechno kolem sebe vnímala jako v mlze, byli jsme jen my dva – já a on – jako střed a svět se točil kolem nás. Šedavý a tlumený.
Později se mlžný opar začal rozplývat, všechno se rozjasnilo, vše bylo najednou tak nějak barevnější a výraznější. Svět se stal naší součástí a my se stali součástí světa. Každá věc, i ta úplně nejobyčejnější, nabývala nečekaných rozměrů a já začala vidět věci, které jsem nikdy předtím neviděla. Za to jsem vděčila jemu. Tomu, kterého jsem milovala, potřebovala, kterému jsem chtěla být nablízku, stejně jako tak jak on chtěl být se mnou. Toužila jsem ho cítit, vnímat všemi smysly, protože jsem si začala uvědomovat, co k němu cítím.
Prožili jsme spolu spoustu nádherných dní i nocí a byl to jeden velký kolotoč, který se točil a točil a který jsme rozhýbávali stále rychleji a rychleji. Cítila jsem se jako malé dítě, které chce zažít ten pocit, kdy s ním rotuje celý svět, srdce mu buší jako na poplach, dech se mu tají hrůzou v očekávání něčeho strašného a zároveň krásného, úchvatného a vzrušujícího, že to chce prožít znovu a znovu a pláče, když to musí skončit.
Měla jsem úplně stejný dojem, který se stupňoval tak, že už jsem nedokázala to, co cítím, vyjádřit gesty ani slovy. Snad jen doteky. Tak jsem jen mlčela a chtěla se dotýkat. Být s ním v neustálém kontaktu, být v jeho přítomnosti, i když nebyl zrovna se mnou.
Často jsem cítila, že to co by měl dávat ostatním, dává mně. Ten pocit byt nejsilnější, když stál na pódiu a zpíval a hrál. Vše, co dával pomyslně těm okolo, patřilo vlastně jen mně. Ta slova, ten pohled, věděli jsme to jen my dva, bylo to naše malé tajemství. Milovala jsem jeho oči, které se dokázaly podívat jako žádné na světě a jeho ruce, které se stejně něžně jako mého těla, dotýkaly strun. Stejně tak jsem si vážila toho, co měl uvnitř. Myslím, že málokdo z lidí kolem něj doopravdy věděl, co všechno ukrýval v sobě. Citlivost, přímost, něžnost, prostě spoustu nádherných vlastností, pro které jsem si ho vážila a stále vážím.
Pak ale přišlo to, co asi muselo přijít. Pocit, že se kolotoč netočí už tak rychle jako dřív, že snad dokonce zpomaluje. Plakala jsem v beznaději, ujišťovala jsem se, že je to jen zdání. Křičela jsem, ať ho někdo opraví, ale věděla jsem, že to může být jenom jeden z nás. Pak jsem to začala cítit mnohem silněji. Snažila jsem se ho nějakým způsobem rozhýbat, dělala jsem všechno možné. Chvíli jsem se zlobila, chvíli zoufala, ale nic to neměnilo na tom, že se pomalu zastavoval. Nakonec jsem se nevzmohla na víc, než čekat na chvíli, kdy se zastaví úplně. Stále jsem však ve krytu duše doufala, že se přece musí něco stát. A stalo se! Kolotoč se s malým drcnutím, které přineslo naději a snad i zdání, že se znovu točí rychleji, zastavil. V tu chvíli zanikla hudba, hlasy utichly a všechno obestřela neproniknutelná tma.
Stále sedím na svém sedadle kolotoče a nemůžu se zbavit naděje. Čas od času mám zas ten pocit, že se pomalu roztáčí, světla rozsvěcejí a hlasy ožívají. Jako by se někdo pokoušel uvést ho opět do pohybu. Pak se ale zase zastaví, světla zablikají a zhasnou. Hlasy se ještě naposledy ozvou, než zas utichnou úplně. Opět čekám a asi ani nevím na co. Vlastně moc dobře to vím. Doufám, že to musí jednou přijít a tak jen tiše naslouchám ve snaze objevit malinkatý náznak síly, která opět vše začne. Občas se mi chce křičet sama na sebe: „Jsi pitomá, hloupá, naivní, nemožná!!!“ a kdo ví co ještě. Chvíli to zkouším, ale poté se vysílením svezu opět na své místo, smířená s tím, že můj kolotoč už nikdo nikdy neopraví.
Cítím, že tu nejsem sama, ale sedadla kolem mě jsou prázdná. Jen tuším přítomnost těch, kteří mě chtějí odvést z té nekonečné záležitosti, ale já se jim bráním a nepustím je k sobě, přestože chci, aby to udělali a odvedli si mě odtud. Oni se za mnou neodváží, i když cítí, že je potřebuji. Jen čas od času zašeptají ztichlým hlasem pár slov, která se ztrácí v té prázdnotě kolem.
Někdy už stojím jednou nohou na pevné zemi, ale trhavý pohyb kolotoče mně vždy vrhne zpět s novou nadějí, že teď už to musí přijít. A tak čekám a čekám. Znovu a znovu. Chci vědět, co je to láska! Myslela jsem, že jsem poznala význam těch slov. Byla jsem si tím jistá, ale jistota se vytratila a já se znovu musím ptát: „Co je to vlastně láska?“ Je to štěstí, trápení nebo snad obojí?
Vím, že musím vstát a jít, jestliže chci najít někoho, kdo zná odpověď na tuhle otázku. Někoho, kdo mně pochopí a roztočí znovu můj kolotoč, možná ještě o něco rychleji, možná napořád.
Tak proč tu stále sedím a čekám?
Hihi, mne se libi vsecko co pises :)
Cekani, ktere nebavi je na prd.
Ostatne - proc nechavat iniciativu vzdycky jen na jedne strane?
Kamenna_Tvar
16. 03. 2001
Ua, asi se mi zastavilo srdce. Krásnou lásku jsi prožila. Divím se že stojíš. Já umět ještě takhle prožívat tak jdu okamžitě hledat další. Je to dar umět takhle milovat. Tak jím nepohrdej a běž se dát zas jinému. Určitě si už někdo kolem tebe může oči ukoukat, pusu umluvit a pero vypsat basničkami a ty nic netušíš... Jo a slohově je to bezchybně. Četlo se to báječně ani jednou jsem se nemusela nadechnou. Pěkné, opravdu.
Kamenna_Tvar
16. 03. 2001
Neboj, určitě se zase roztočí. A pravděpodobně tehdy, až to budeš nejmíň čekat a nebudeš právě připoutaná bezpečnostním úchytem. To proto, aby ta následující jízda nepostrádala to pravé vzrušení.
V tom je právě kouzlo těchto kolotočů - v té nevypočitatelnosti, v tom, že nevíš, kdy se rozjede a potom zas, kdy zastaví, jestli moc brzo, nebo naopak až ve chvíli, kdy už budeš pištět...
lasku jako kolotoc
rikam si ... skoc
nenaskocim
nechci
mam radsi lasku jako vodu
jako vodopad
a jako ocean
lasku jako zemi
a jako vitr
ale - pro Tebe:
Necekej. Kdo sedi tomu utika svet pod rukama jako tekuty pisek mezi prsty. Kdo chyti vitr do dlane?
Nechytej vitr do dlani. Nechej se jim laskat po tvarich.
Ale v jeskynich vitr nevane. Musis z nich ven, nahoru, na kopec.
Hybat se, jit. Nestat, nesedet, necekat.
a .. s Usmevem.