Odysseus

Bloudíš,

bloudíš už deset let

a tvoje srdce po domově touží.

Přátele jsi ztratil, jsi sám,

zlé sny tě v tichých nocích souží.

Ty ptáš se: Co dál?

Snad vzdát se mám

a vykročit do Hádovy říše?

Tak rozpřáhni se, odhodlej se,

ať ti vlastní věrný meč

skončí ve tvém břiše!

Ne, to neudělám!

Já rvát se budu, do posledního dechu!

Na vratkém voru vprostřed oceánu,

vprostřed bouří, za hromů a blesků.

A k ránu,

mé zubožené tělo leží na písku,

já vzhlédnu k obloze a spatřím krásnou Nausikaá.