Utrpení z beznaděje

Z dávných dob (1999). Měla jsem fakt deprese.

Jako sen, co odezněl,
jako pláč, co střídá smích,
tak se život dochvěl
a ve mně zmrtvěl již.
Proto i tělo své
chci do hrobu dát,
pryč od toho slunce
zkoušícího hřát.
Jeho paprsky mě bolí.
K tomu ostrý sníh.
Rány v duši se špatně hojí,
když milovat je hřích.
Mysl unavená zlem
a shonem schvácená,
nicotu den za dnem
pak ten život znamená.
Bytí podobá se stínu,
bláznoství mysl napadá,
mozek se mění v plesnivinu,
každá radost i krása uvadá.
Jako červánky minulého dne,
když není naděje ani o čem snít,
kyvadlo života zastavilo se,
vybledla nebeská modř i slunce svit.
Tělo se stále smrti vzpírá,
chci spát, věčně a sladce,
ke smíření cestu uzavírá,
žel, každý spánek trvá jen krátce.
Do náruče nicoty chci se vzdát -
žádná další bolest, žádné další ráno,
jediný sen nebytí si nechat zdát,
až úlevu v smrti najdu, pak bude dokonáno.

---