Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSoud jedné rodiny
Autor
Muamarek
Soud jedné rodiny:
(drama - částečně ve verších)
SOUD JEDNÉ RODINY
Osnova:
a) Synové si najdou nevěsty – dochází k názorovým střetům (“A proč bys měl trvat na tom, že tvůj potomek musí být takový a takový?”, “Já chci žít jako každý”, žena tě nemiluje ani tak pro to, jaký jsi a jak se dokážeš zachovat, ale pro to, jaký jsi díky ní, jak na tebe dokázala zapůsobit – právě ona”, “Proč máme tvořit velkou rodinu?”, “Ta může zabít vše, co můj manžel vybudoval”. Rodiče dívek nevraží na rodinu nápadníků. “Naše dcery nemají chyb. Jsou to osobnosti”).
b) Nejstarší syn se ožení a trhne se od rodiny. Slyší, že už se nemá vracet.Mladší se starším bratrem si vjedou do vlasů. Mladší je temperamentní, zručný, technický typ. Prostřední (starší) je líný, výbušný i snivý zároveň. Otec s mladším synem brání seč mohou v sňatku staršího syna. Ten spolu s přítelkyní a jejími rodiči kritizují jeho rodiče a sourozence. Nejhůř vše nese dvanáctiletá dcera, která má upřímný vztah ke svým rodičům i sourozencům, zůstává s rodiči a chce je bránit před okolím. Osmnáctiletá sestra vystoupí v televizi, která patří rodičům jejího přítele, proti vlastním rodičům. Přítel ji zatáhne k drogám a ona se dostává do léčebny. Starší bratr zatím okradl mladšího o majetek, osamostatňuje se, přítelkyně ho však podvádí s jiným. Rodiče dívek uplatňují svůj vliv na nápadníky, jejichž rodiče se stěhují a stahují do ústraní. Mají nalomené zdraví.
c) Nejmladší syn utíká z domu. Obviňuje své rodiče z psychického týrání, je plný zloby, rodiny v okolí se postaví na jeho stranu. Rodiče chlapce se stávají objektem opovržení a zvláště těch, proti jejichž výchově oni dříve vystupovali. Syn se jim odcizuje.
Mladší syn se osamostatňuje, se svou milenkou uzavře manželství, ale je s ní “na kordy”.
d) Rodiče sourozenců jsou souzeni za narušení osobností svých dětí. Oba se hájí, poukazují na to, kdo a proč jejich děti zneužil a poštval proti vlastním rodičům.
e) Nevlastní dcera je zbita mužem a v návalu strachu o sebe a dítě ho bodne. Muž útok přežije.
f) Ti, kteří soudí, se začínají ptát, proč jim ta jedna rodina tak vadila. “Copak tu nejsou jiné rodiny, kde jsou děti vydány rodičům na milost a nikdo si toho nevšímá?”, “Není toto naopak rodina vzorová, kterou jsme rozbili? Neměli bychom se dětem, našim dětem víc věnovat? Proč jsme přijali za normu, že idylické partnerství neexistuje?”
g) Komunikovat spolu ano, ničit se, ne. Jak je relativní autoritářství. Kdo používá k prosazení svých cílů násilí, nic neprosadí, přesto může přijít s něčím, co znamená při použití mírumilovných prostředků přínos pro nás – lidi. Někoho zavrhovat je lehké, poznávat ho znamená učit se ho milovat, chápat, a o něco se spolu s ním snažit.
SOUD JEDNÉ RODINY
Drama
Úvod:
V Dürrenmattově “Návštěvě staré dámy” může být jedním z jejích sdělení i to, že güllenští můžeme být my všichni, odhlasujeme si cokoli, a ještě budeme dojatě tleskat mocné působivosti tohoto Dürrenmattova díla, dokonce i celé této větě. Güllenští nepochybují, alespoň ne v době, kdy se rozhodují. “Güllenů” je všude dost, jenže Güllenští se už postarají, aby Güllen byl jen jeden a pro diváka pokud možno nadsázkou.
Obsahem “Soudu jedné rodiny” (psané z vděčnosti za shlédnutí výše jmenované Dürrenmattovy hry) budou příběhy rodiny, do jejíhož soukromí začnou nahlížet druzí s tím, že počínání dané rodiny je ohrožuje. Budou ji sledovat, hodnotit a soudit. A sami tak začnou přemýšlet nad něčím, co pro ně ještě před chvílí neexistovalo.
Rodina ta, jedno to, kde žije,
s dcerami dvěma, čtyřmi syny,
bratr sestře vůl, sestra bratru zmije,
byli si v raném dětství svém, teď každý už jsou jiný,
Tři synové už dospěli, z nich prostřední je líný,
čtvrtý je pak v pubertě, jméno po předcích má, věhlasné,
po jednom z nich, co v sporu o svou milenku v hrob se ubral z rašeliny,
prý dobrý by to otec byl, škoda té smrti předčasné,
Byl prý bohat, moc měl, tím byl, kdo hned nežasne
jeho jméno získá při křtu ten, kdo těhotné v bolestech se rodí,
k nemanželské dceři pak všichni vzhlíží tu jak ke spásné,
je v jiném stavu; dvě dcery, čtyři synové a tahle vlastní dítě své už už za ruku že vodí.
Dějství I.
Hlava rodiny (pro sebe): “Chtěl jsem vytvořit silnou rodinu založenou hlavně na lásce a citu. Žijeme všichni pohromadě. Však máme vlastní hodnoty. Už jako malé děti zatoužili naši synové a dcery hned po té hned po nové hračce, jen ji někde uviděli. Proč jim dokazovat, že my jim toto všechno zajistit můžeme, a dokonce je správné, abychom jim to zajistili? Koupili jsme jim pěkné hračky, to ano, ale aby měli vše, po čem zatouží? Naučili jsme je něčemu jinému. Myslet víc než na své momentální uspokojení na nás –mě se ženou – aby nám svými požadavky neublížili. Asi by neublížili, ale pro ně tato obava byla na prvním místě, chvilková radost – dětské zatetelení nad něčím, co brzy odloží v zapomnění – byla pro ně něčím podružným. Ne hned – po čase. Důležití jsme pro ně my, věci jsou až něčím, co získává hodnotu právě ve vztahu k nám. Těší mě to? V době, kdy všichni šílí jen po tom mít prachy. A je to tak? Skoro bych řekl, podle toho, co kolem sebe vidím, že ano. Chceme dát našim dětem víc – já se ženou – než mají ti ostatní. Myslíme si, že můžeme a máme co. Vedeme děti odmalička k lásce k přírodě, ke zvířatům, učíme je, že důležité je někdy odložit, co chci já a vcítit se do toho, co chce ten druhý.Necháme je mluvit s druhými, zároveň ale vědí, že jim nemohou říci vše, o čem se bavíme my doma a jak smýšlíme.Některé by to ohlušovalo a oslepovalo, protože jak žijeme my, může být v přímém rozporu s tím, jak žijí oni. Naše děti dokonce vycítily, že něco je lepší někomu zatajit, než aby ten to pošlapal a zneuctil. Nejde-li nám něco, věříme, že se to ve své lásce k sobě naučíme, že se zdokonalíme, myslíme-li si, že to k životu ve společnosti potřebujeme.
Chceme ukázat, že jsme něco objevili,
že milujeme v sobě víc, než um a věci, co jsou v módě,
že ceníme si druhého – ne rozum jen a nebo píli,
chceme být silní, spojení – nikoho z nás nepustit k vodě,
Nečinit si násilí, nedělat nic k vlastní škodě,
nejsme žádní mesiáši - jenom chceme ukázat,
jak člověk může milovat, že láska není na náhodě,
láska, jíž člověk bojí se a touží ji tak sát,
Myslící chceme bytosti, by druhého měl jeden rád,
a pro lásku se i ostrovtipu zřekl – hlavně nechtít nechat šrámy,
nechtít pro touhu po poznání nechat trčet dýku komus rovnou z zad,
jen sobě trýzeň nalévat, až srdce v mramor zkamení, v očích mít drahokamy,
My za zlatem honbu nechceme, též války ne a zmar jen samý,
snad můžeme to vyjevit, aniž nás hadi ovinou,
jak Laokóna, co Tróju prý chtěl varovat – a dodnes tím je známý,
snad kazem nejsme na zubu a ostatní všichni sklovinou,
Co děláme, v to věříme – nemáme víru povinnou,
dříve dogmata – dnes možnost už, s kterou jsou srozuměny naše děti,
poznaly hřbety vyšších hor a prošly táhlou rovinou,
člověk zajímá se i o druhé, o názory jejich, předsevzetí
Hlava rodiny (pro sebe): Na dětech mi záleží. Synové se žení. Dcery se vdají. Celý život své děti vedu k tomu, že peníze nejsou tím podstatným. Nezbytné jsou, to ano, ale ne tím hlavním. Nevydělávám mnoho, a navíc si opravdu myslím, že v ostatních rodinách získávají na důležitosti věci, které snad člověk ani nepotřebuje, natož k spokojenosti. Vedu děti k citovosti, oba je k ní vedeme, já – i má milovaná manželka. Naše děti měly dětství – a pěkné. Našel jsem si ženu, jíž nejde jen o to, aby se společensky pozvedla, a toto postavení sobě i dětem udržela. Do ničeho se netlačí, naopak, podporuje mě. Snažil jsem se, aby se mé děti uměly nadchnout maličkostmi, manželka jim dostatečně zošklivila takové to naparování - “já mám tohle od toho, to je fakt nejlepší. Kam se hrabeš. To, žes mi tohle vyměnil, to´s teda proďál.” – Stojím o velkou rodinu, založenou na lásce. Umožnil jsem dětem vzdělání, docela se mi teď daří, splácím i dluhy, které jsem nadělal, abych této své rodině poskytl vše, co jsem pokládal za důležité. Chci, aby mé děti byly bezstarostné a spokojené, aby nezáviděly – a byly to skutečné osobnosti. Dále chci, abychom všichni drželi pohromadě, jeden se ohlíželi na druhého. Jistot mají dost, něco také musí plnit, v něčem se musí podřídit. Se ženou se o dětech bavíme. A nejen o nich. Naše děti jsou vedeny k poslušnosti, zároveň mají veškerou naši pozornost, pomoc a podporu. Vyhýbají se partám. Nepoflakují se. Mají snad rády i přírodu, o okolním světě je necháme přemýšlet, nevnucujeme jim nějaký pohled. U druhých ať uplatňují logiku, mezi sebou se nám snad ale podařilo vybudovat vztah založený na důvěře. Asi se od druhých trochu odlišujeme.
Úvaha:
“Já nejsem tyran”
“Myslím si, že nejsem tyran,
jen věřím ve svá poslání,
dojat číms – a čímsi sžírán,
tím nejsem snad, kdo zaclání,
Mám práva svá – i zastání,
já autoritu mám i hýčkám,
co nesnáším, je chvástání,
fantazii uznávám a žehnám jejím líčkám,
Vyznám se a čelím kličkám,
jež život někdy zapletou,
než říci vše, to radši vyčkám,
před cizinců všech paletou,
Zkušenost snad staletou,
už dětem svým jsem nejspíš vštípil,
přemýšlej vždy nad větou,
by moudrost z ní jsi jakous vypil,
Cizímu nevštěpuj, v čem, myslíš, chybil,
názorů je habaděj,
pokud si vkus nevytříbil,
pryč od sebe řeč zaváděj,
Nenech soudit svoji beznaděj,
a také ne své veselí,
každý zákon máme – a svůj děj”,
šlápnout jiným nechtěl do zelí
Manželka hlavy domácnosti (pro sebe):
Mám muže, který tu po sobě něco zanechá. A já mu jsem dobrou partnerkou. Nejsem ani husa, ani fúrie, ani bestie, ani kvočna, ani lvice. Jsou věci, názory, v nichž jsem se manželovi podřídila. Myslím si své o nerozmazlování dětí. Ale koneckonců proč z nich vychovávat konzumenty cizího vnuceného vkusu, jak říká můj muž? Někoho ovlivňovat v myšlení, to ano, to jiní rodiče dělají, vnucovat dětem svou představu kariéry, či osobního života. Vskutku se ale asi moc nesnaží něco v nich, tedy ve svých dětech, rozvinout, najít, bojí se být autoritativní tam, kde reklama a trh žádají benevolenci, velkorysost. Někdo své děti učí, že ony mají právo mít vše nejlepší, to, co se nosí na sobě, co jedí, v čem bydlí, čím se prezentují. To, aby úzkostlivě dbaly, aby těch, co jsou na tom hůř než ony, bylo co nejvíce. A rodiče se tedy posuzují podle toho, co poskytují finančně. To aby si všichni, kteří plánují mít dítě a zároveň mají ve společnosti nějaké to postavení, plánování dítěte dobře promyslili. Vím, že můj muž se úplně děsí představou, že by ho žena posuzovala jen podle výše příjmu, vzhledu a příjemného hlasu, že by vše stoupalo a klesalo s jeho platovým ohodnocením – a pro děti – vlastní děti – by měl cenu podle toho, co by jim vše koupil – a co odepřel. Manžel nechce být jen reklamou zotročená hračka, ničemu se neprotivící robot, otrok, který rezignoval na vše, kromě své rodiny, o kterou většinou v době neúspěchu přijde. Nevím, co bych dělala v případě krachu svého manžela, mou osobnost však tvoří víra, že ho v takovém případě neopustím. Manželovi se však teď finančně daří. Platí dluhy a na nás visí – možná až moc. Alespoň vím, že, co on rozhodne, rozhodne skutečně on, nestojí za tím někdo další – nanejvýš já, či naše děti. To mi imponuje – a nás dva to nejspíš sbližuje. Vím, že něco zmůžu, že jsem v něm někde obsažena, někde v něm jsem vidět. To nás zřejmě pojí.
Co máme chtít?
“Člověk z úzkosti své příliš slabý,
shrbený je – a rozháraný,
v ničem nemá jistotu – a všechno ho tuze vábí,
klid najít chce – a neznat rány,
Jež dolehnou jak pěsti v brány,
toho, jenž domáhá se vstupu,
reklamou davy jsou rozebrány,
ty davy to nemají za potupu,
I v soukromí svém lidí kupu,
jako kontrolu svou stále mají,
sami nákup jdou, jen, od nákupu,
sebe bojí se – a sebe znají,
Svá těla znaj`, i čím se nají,
dost věcí umějí se bát,
v svých představách se prolínají,
trysk zavrhnou, chtěj´se kolébat,
Jdem´ k nástrahám zas od tenat,
zaprodaní – chcem´, ať jdou slušní,
ti, pod nimiž nechcem´ dosténat,
nejsme jen ti, kdo blbě kušní,
Lidé snad jsme velkodušní,
někdy až příliš bezvýrazní,
v nicotě své potom rušní,”
chtěla v očistné se umýt lázni
Hlava rodiny (k manželce):
Myslím, že je správné, že jsem svým dětem vštípil určité hodnoty – ano, dejme tomu morální hodnoty. Snažím se hlavně o to, aby naše celá rodina držela pohromadě. Snažím se dále své děti varovat před vším, co by tuto rodinu rozklížilo. Neuznávám, že jedince má formovat to, co je jeho vlastní, osobité, přirozené, co charakterově zdědil. Podle mne v každém lze rozvinout leccos. Leccos jsem svým dětem dokázal zprotivit, navodit barvitým vyprávěním opovržení – chlapce jsem takto udržel stranou bordelů. Domov je měl vždy lákat víc než nějaké party – a to také nakonec lákal. Učil jsem své děti, aby neuvažovaly jen, co momentálně potěší je – ale aby se zároveň dokázaly zamyslet, co potěší nás.
Možná působím autoritativně, současně snad vedu ovšem své děti k přemýšlení. Často mám dojem, že jim mohu dát více než ostatní okolí, které je obklopuje. A nemám ani moc na mysli materiální stránku. Nezdržuju se před nimi v hodnocení něčeho. Jde spíš o to, že na některé věci se koukám úplně jinak, než ti, kteří nás obklopují. Možná své děti nutím, aby se zřekly nějakého toho přání, vedu je ale i k tomu, aby se nad věcmi zamýšlely – aby se zamýšlely nad vším možným. Jsou určité jistoty, na něž jsem své děti navykl, už je berou jako něco nezbytného. Že s nimi někdo denně promluví, probírá s nimi jejich problémy, poskytuje jim “teplo domova”.
Manželka (k muži): Však si toho všichni vážíme, cos pro nás udělal. Vím, co pro tebe “velká rodina” znamená.
Modlitba, jež nezná vyvolených
“Ať nám protivné je násilí,
to ve všech formách – vždy a všude,
snad pochybnost jsme zasili,
i v tom nakonec, kdo válčit bude,
Ať odhodlání trošku zbude,
bych nebral zbraň – ji nepoužil,
ni v liché dny – a ani v sudé
proti nikomu, byť on by dech můj úžil,
Když setrváme důsledně, zjistíme, že marně tužil,
disciplinu zabijáků, ten, kdo toužil ovládat,
pokud radši zemřeme, než vpravit jed druhému do žil,
tu může poznat kdokoli, že zbraň je lepší ovládat,
Snad násilí mohu postrádat,
a nikdo z lidí, ať mi není pánem,
ani já tobě – začal bych prochládat,
kdo má otroky, je svázán lanem,
Otročení otročí, a vrata zavře za elánem,
každý, kdo drtí člověka, sebe sama rozemílá,
všichni a nikdo jsme nevšední, ponechme to na nestranném,”
snad člověk bude člověku bytost blízká tak, a milá
Hlava rodiny (pro sebe): Udělal jsem kus práce. Ve své ženě se jen vidím. Jak mě posílí, když odpoví, co si myslím, když ji nemusím přesvědčovat, ale vidím, že se doplňujeme. Umí přesně pochopit mé narážky, mou víru, má znechucení. Nebojím se před ní, nebere mi síly, naopak. Já se nechci stydět za své názory. A má žena mě neubíjí, nesnižuje, nepohrdá mnou, nemá mne za zbabělce a ňoumu, já zato nepohrdám jí a cením si, že není husa ani semetrika. Mohu se rozvíjet – i díky ní.
Rozhovor se sousedem:
Hlava rodiny (k sousedovi): Teď si stěžujete, že váš syn k vám nemá žádný cit, a chová se k vám hrubě – až nenávistně. Ale co já vím, nechali jste ho s manželkou v jednom kuse sedět před televizní obrazovkou, do ničeho jste mu nemluvili, žena pak dělala vš, aby si vás proti sobě nepoštvala. Já jsem dětem řekl, že jsou jiné věci než televize, že to je škodlivé, a radši jsme s dětmi hráli různé hry.
Soused (vzrušeně se bránící svou řečí): My mu dali svobodu. Vy jste zakazoval – a z jakého práva? To dětem stále hodláte ukazovat, co je správné? A jak to můžete vědět. V televizi jde i leccos poučného, dítě se tak něco dozví. Vy prostě něco zakážete. Vy chcete nějak vidět svět, a chcete, aby vaše děti ho viděly stejně. Na to ale nemáte právo. Vaše děti jsou individua už od svého zrození, neznásilňujte jejich podstatu, nechtějte, aby byly takovými, jakými je chcete mít. Dejte jim svobodu.
Hlava rodiny (vzrušeně a bojovně): Tak co chcete? Váš syn má svobodu. Vám se protiví, když někdo napadá konzumní život, jak já říkám, jak já říkám, neslané nemastné egoistické zaměření. Já mám dojem, že ještě nemáme vše, že je co zlepšovat – a nejde ustrnout.
Soused (podrážděně): Na tohle jsem alergický. Já taky, abyste věděl, syna nekritizuju. Naštval mě, alespoň mu však jsou materiální potřeby drahé a nemá nás za poživačné padouchy. Ještě s ním půjde mluvit.
Jen dva názory?
“Pro ně je nepřípustné, za někoho rozhodnout,
řeknu jenom, co je trestné, nechci stvořit génie,
co v kom je, se projeví, v tom se nelze neshodnout,
já hold beru každého – ať chlastá už, či nepije,
Ať má úspěch, či se nedaří, ať chléb jí, nebo sépie,
je jedno mi, co myslí si, nuzák pro mě není špína,
muž má mít svou autoritu – ženu však ať nebije,
ať neničí však přirozenost – a děti svoje nepřepíná,
Proč někdo má být nesobecký? – co správné je – a co je vina?,
ať dítě mé je třeba žebrák, nebudu ho předělávat,
co to je – se věnovat? – chtít z dcery své, či svého syna,
mít svůj ideál? – každý ať je, jaký je, ať slámu má, či stovky kravat”,
“Odmítám být manželem, jenž musí jenom vydělávat,
já hold mám jakés představy, co v člověku lze probudit,
co kdo může, měl by z sebe dát – z toho nemusí mít záchvat,
všichni jsme již zvyklí na chvat – můžeme dát, i ochudit,
Tím, že víru předám svou, hřát mohu spíš, než prostudit,
předám, k čemu dospěl jsem, mám právo mír a lásku kázat,
občas něco zakážu – občas chci i popudit,
v přirozenost nevěřím, „vše učí se“, tu hodlám vzkázat,
Myslící chci bytosti, jež dokážou se občas tázat,
a které nechtějí jen klid svůj držet,
ať člověk smí se vzdělávat – a druhé nesnaží se mazat“,
cítí, že chce pravdu znát, i soudů všech se nějak zdržet
DĚJSTVÍ II.
Vážné známosti:
Sousedé “hlavy domácnosti” reptají:
Vést k něčemu děti, no prosím, to ano, slušnosti se u mladých dnes nikdo snad nedočká. Ale děti pro nás nemohou být všechno, a hlavně nemůžeme jim vštěpovat naše představy o životě.
Máte pravdu. A hlavně jim neplést hlavu různými omezeními v jejich aktivitách, nenapomínat je, když se proti někomu méně schopnému prosadí. Ať samy poznají, co si vůči komu mohou dovolit, neučit je nějaké solidárnosti.
Ale - . Víte, on někdy své děti chválí, i když uspějí způsobem, jenž by se dal dlouho prodiskutovávat.
- To nevím, nechápu ale, odkud si bere nárok, někoho vychovávat k starosti o druhé, například učit někoho počty, když mu nejdou, aniž o to požádal. To je přeci každého volba.
- No jo, ale to je snad dobře, když učíme děti, aby nebyly laxní k svému okolí, aby jim nebylo jedno, jak se kdo chová, slovy klasika aby nám nebylo jedno vytí psa v lomu.
- To sem netahejte. To je právě to. Já přece nemůžu pronásledovat někoho, protože s ním nesouhlasím, když se něčeho dopustí a bude usvědčen – bude za to pykat. Vadí mi ten, pro koho starost o druhé je norma.
- Vy přece ale dbáte o své děti. Dokonce jste adoptoval cizí.
- Taky je k ničemu nenutím, jen jsem řekl, co je nezákonné a jak se na to dívám já.
(Hovor se dále odvíjel v podobném duchu).
Rozhovor mladé Hortie, snoubenky jednoho ze synů “hlavy rodiny”, se svou matkou:
Hortie (k matce):
Neříkám, že si ho vezmu, ale chci s ním žít. Chci s ním mít dítě a chci se o něj opřít. Chci mít prostě útočiště.
Hortiina matka:
Hlavně se nenech zotročovat. Nás máš vždy za sebou, to snad víš.
Hortie:
Nedovolím mu se mnou dělat cokoli. Mám na něj vliv. A to asi potřebuju.
Snoubenec a snoubenka o sobě:
“Mě pro rodinu vychovali,
jakmile rozhodneš se pro mne,
věrný ti budu, přítel stálý,
mé slovo není věrolomné,
Přijmeš-li bohaté i skromné,
vše, co jen mé je prozatím,
nemohu nemít to za ohromné,
snad jas tvůj ještě pozlatím,
Snad ti smích dám – i tě ošatím,
má rodina tě přijme vřele,
jsi kořen můj – se košatím,
jsi pochodní na noci – na zšeřelé,”
“Vše krásně zní – i podezřele,
též nechci jen zisk a mít vše nejnovější
neřízené podobna nebudu snad střele,
ukážeš-li lepší svět, zavrhnu ten zdejší,
Tím jsem, kdo se nekonejší,
chci, by dítě mé můstek mělo odrazový,
a mohlo tak být nejschopnější,
lásku mělo – i moudrost sovy,
Keř nechci být jen okrasový,
nechci dbát jen o postavu“,
pro povinnost smysl má, tak co ví,
a k něčemu cílit též je v stavu
Nejstarší syn “hlavy rodiny”, Kar, se baví se svou přítelkyní:
Karova přítelkyně:
Jsem s tebou ráda. A víc zatím řešit nechci. Chci s tebou poznávat svět, s tebou chodit na koncerty a do divadel, nenuceně s tebou mluvit o lecčems – víš, jen tak plácat. Chci vědět, že když ti někdy něco odseknu, že se hned nezašprajcuješ. Říkám ti na rovinu, sloužit ti nebudu, a chci tě celého, pro sebe. Co seš tak zamlklej, nechceš mě snad, nechceš být jen můj?
Kar (pro sebe): Bojím se toho žít jen s tebou a dětmi, i láká mě to zároveň. Jsi chytrá, smělá, umíš mluvit a i se chovat. Vystupuješ sebevědomě, řekl bych ale, že v sobě něco dusíš. Že si úplně nevěříš. Hledáš někoho, kdo tě bude chtít se vším všudy, a aby byl v něčem podobný tvému otci. Nechceš, abych byl na tobě závislý. Neslibuješ mi vlastně nic, žádné manželství na věky, nic v tom smyslu, že při mně budeš stát, děj se, co děj. Je to obdobné jako v zaměstnání na dobu určitou. Nejdřív s tebou budu žít na zkoušku, a budu se klepat, kdy vše to, co jsem do nás dvou investoval (a nemám na mysli zdaleka jen peníze), může zmizet a zmizí v nenávratnu, kdy veškeré úsilí přijde vniveč. Nebo toto období překonáme a budeme mít děti. Pak mi bude záležet na tom, abych byl pro tebe ten nejlepší, budu se dřít a snažit se tě udržet. Nemám však žádnou záruku, ty nejsi můj zaopatřovací úřad, navíc, nechci tvůj soucit. Asi si tě chci vydobýt.
Kar (k přítelkyni): Měla bys vědět, že zatím nemám skoro žádné prostředky, myslím prachy.
Karova přítelkyně (zvážní): Ale budeš pracovat hodně, ty na to máš. Seženu ti místo. Musíš se otáčet.
Kar (nahlas neodporuje): Zajistím nás. Uvidíš.
Karova přítelkyně (ke své “kamarádce”): zatím je mi s ním dobře. A já přece nemohu dopředu vědět, co všechno mi bude vadit. Musíme se poznat – pak se ukáže.
Hlasy ze sousedství:
“Mé děti mají vychování,
jsou osobnosti to – a silné,
nejsou jedinci to přikovaní,
mé děti nejsou nedochvilné,
Rigidní ne, ani vilné,
zábavu chtějí – i pořádek,
vědí, že nejsou neomylné,
z nikoho nesednou si na zadek,
Když čtou – tak vždycky ob řádek,
partnera svého nepřikrášlí,
nedají se zotročit, natož párem hovádek,
nemusí vzít si, koho našly,
Říkám jim rovnou na ty kašli,
kteří vzduch ti berou k dýchání,
tvůj lesk nemusí býti zašlý,
tím nebuď, koho vyhání,
Na tchána nedej tlachání,
říkám své dceři, ať to zkusí,
a ať nevydírá ji vzdychání,”
on nechce jí kázat, co neokusí
Nejstarší syn “hlavy rodiny”, Kar, se oženil se svou přítelkyní Tarou. Prodal garsonku, na kterou se za život zmohli jeho rodiče a šel bydlet k Taře, do vilky. Karovi rodiče označili Taru za rozmazleného fracka, řekli Karovi, že by se neměl vzdávat vlastních rodičů jen pro to, že Tara to tak považuje za normální. Mladší syn, Bar, se uchází o Hortii. “Hlava rodiny” s jeho dalším bratrem Larem nechtějí tento sňatek připustit.
“Hlava rodiny” (k Barovi): Však víš, co jsem říkal už Karovi. Ta, kterou si našel, nebude na něm oceňovat ani tak to, jaký je a jak se zachová, ale jaký je a jak se zachová díky ní. Prostě chce zkusit chvíli s někým žít. Není hloupá – a je i vcelku inteligentní. On je pro ni pokus, příležitost, bere jako samozřejmost, že si ji dokázal Kar prosadit – a že se od nás trhl. Podle mne by našel časem dívku, se kterou by mohl žít bez napětí s námi. Tara se, myslím, ke Karovi nehodí, je tam příliš třecích ploch. Kar poznal cit. Ona tvrdí, že jsme ho citově vydírali. Já se sňatkem nesouhlasil proto, že cítím, že se k sobě nehodí. Neříkám, že je Tara špatná, partnera si ale vybírá jako spotřební zboží. Nejradši by chtěla nejspíš záruční list, a pokud objeví lépe vyhovující objekt, jeho vyštve. K nám zaujala “a priori” nepřátelské stanovisko, její rodiče ryjí do Kara “ostošest”. Tara ho podle mne vydírá svým tělem – a také svou ideologií. Kara nechává žít v nejistotě, ona je jeho útočištěm, jeho oázou v jinak neutěšené poušti, on se musí bát, že ztratí oázu a zajde v poušti. Tara ho chce vysávat, dokud ji bude vzrušovat a inspirovat, pokud vycítí, že ji nemiluje či jí pohrdá, či že ona pohrdá jím – nebude se do ničeho nutit. Je tu ale ta materiální existence. Co bude s Karem, když ho Tara “kopne” ? Neměla právo nám ho vyrvat a postavit ho proti nám. Vždyť ona ani neví, co Kar všechno prožívá. Chce ho milovat jen tehdy, miluje-li on ji. Ani on ji ale ve skutečnosti nezná. Nakonec budou mít obavu jeden z druhého. Rozhodují-li dva lidé o jedné záležitosti, musili by se být schopni oba dva vzdát svého cíle, aby se mohli shodovat. Podle mne, cíle Tary a Kara jsou velmi rozdílné. On jí nyní vyhovuje.
Kar hledá
“Možná růžovým jdu sadem,
snad cestou plnou výmolů,
stržen jsem byl možná stádem,
as dalek jsem všech symbolů,
As pevný chci být - bez bolu,
snad rozervaný, cítit duši,
tu kdos zbit je – kdos má ebolu,
a mnou nehne to, mne nevyruší,
Že kdosi zabil sestru kuší,
nesesypu se – snad má to tak i být,
přijmu to jak fakt, sotva jenž mne více zkruší,
myslím na svou ženu – na náš blahobyt,
Proč by moje blaho mělo se dál znásobit?,
chci vskutku s touto ženou žít, či se bojím otřesů?,
čím se vlastně řídit mám – tím jen, co jde na odbyt?
či morálkou, co káže odříkání, bych ulevil si od stresů?,
Nedá kdy, mi vydýchnout – pod tlakem žít nesnesu,
a přeci, už je jednou má, cos ve mně se pro ni mění,
je vřesovištěm tajemným – a lesem též je, bez vřesů,
je přesným řádem – řádem mým”, je zastávkou mu na znamení,
Tu před ní div netaje, tu zas div, že nezkamení,
tu něžný je, tu silácký,
tu chce ji mít dál od těla – tu hýčkal by ji na rameni,
nešlapat na cit chce, jak na klacky
Kar se udělal s Tarou pro sebe. Žijí spolu, Kar si našel poměrně dobře placené zaměstnání. Chce myslet jen na Taru a upoutat se na ni. Občas to mezi nimi zaskřípe, Kar má občas pocit marnosti, dokonce i zaháněl představu, že by byl schopen Taru zabít, občas si připadí svobodným “stvořitelem”, občas zotročeným “robotem” bez vlastní vůle. Podobné pocity měl ale už v době, než Taru poznal. Jeho bratři, Bar a mladší Lar, stojí proti sobě. Bar se chce oženit s Hortií. Na rozdíl od Kara, Bar nemá zajištěn vlastní domek či byt, a Lar i “Hlava rodiny” se obávají, že Hortie Bara ovládne, oškube je, a Bara nechá být.
Lar (mluví s “Hlavou rodiny”); (hovoří energicky a s přesvědčením):
Je to sobecká nána. Chce žít v blahobytu a pohodlí – a je jí úplně jedno, kdo jí to zajistí. Nehodlá se pro nikoho obětovat, pro sebe – a později možná i pro své dítě, chce co největší materiální zabezpečení a co nejlepší sociální postavení ve společnosti. Podle mne nebude dobrou matkou, na druhé se vyprdne, Bara klidně odloží jak fusekle. Já nechci, aby takováhle fiflena zruinovala naši rodinu. Pro mě je to děvka, musíme proti ní bojovat. Může Bara zničit, i nás. A ty její rodiče – vždyť jim na Barovi vůbec nezáleží. Řeknou si, ať to s ním zkusí, kopnout ho může kdykoli. Jen aby se necítila v něčem potlačená, omezená. Bar nemá žádné záruky. Bude-li v nouzi a na dně, přijde o ženu i dítě – bude-li nějaké mít. Musíme Bara od Hortie držet zkrátka.
Bar (pro sebe; je “trochu” sklíčený):
Prý Hortie a její rodiče myslí jen na sebe, nepřejí nic druhým a nechtějí na druhé doplácet. A i kdyby – je to snad zločin? A jak my myslíme na ty druhé? Co pro koho děláme? Že se nás něco dotkne a jsme na něco citliví – to asi moc lidem nepomůže. Vždyť také myslíme na sebe, hlavně na sebe – jen neklademe takový důraz na peníze. Ale nelišíme se zas tolik od Hortie a jejích rodičů.
Barovo rozjímání
“Nechcem´nejčistší mít duši?,
zatímco jiní prahnou po majetku?,
nejsme jak oni? – a kdo to tuší?
nehledám světici – a nesnesu mít štětku,
Není přístroj k hašení – nelze mít ji za roznětku,
v čem lidem víc jsem pomohl, ta než, po níž šílím?,
musím být jen otrokem? – či svobody mám aspoň špetku?,
mohu si ji porobit? – snad moc si ji nerozčílím,
S tělem as splynu – tím jejím, čilým,
as musím ji bránit rezolutně,
nenechat si vnutit nic – svobody přec nedocílím?,
nevím, co chtít mám zkrátka nutně,
Občas mne deptá to – a je mi smutně,
však pocit mám někdy úzkostný,
že co nesnáším – to absolutně,
se ve mně náhle objeví – stejně tok jak, milostný,
Bojem chci být svobodný – zapomenout na ostny,
chci morální mít převahu – zápolím však s marastem,
nenávist není svobodou – zbývá splín jen žalostný,
pohrdáním druhého já vzdaluji se náplastem,
Šrámy hnisat donutím – a táhnu se s svým balastem,
už to – musiti útočit, je nesvobodou výraznou,
co má býti cílem mým? – na případu, na častém,
zřím”; zřel, lidé uvíznou že – a že také vyváznou
DĚJSTVÍ III.
Hortiini rodiče mluví před Barem proti jeho rodičům. Bar na jednu stranu snad i Hortii počíná nenávidět, na druhou se bojí o ni přijít. Cítí se být mezi dvěma kameny – nedokáže své rodiče hájit, je mu odporné po nich plivat. Hortiini rodiče to ale “dělají šikovně” – nepoužívají nadávky, nezvyšují hlas, mluví vyrovnaně, vemlouvavě – až sladce. Bar si je snad zpočátku i oblíbil, touží po jejich uznání – chodí domů rozpolcený a “nabuzený”. Má otázky, na něž mu nikdo neodpovídá – a jež “pro jistotu” ani neklade, protože je má za nezodpověditelné. Doma tají své pocity – přece jen se bojí, že si nějakým slovem či větou definitivně uzavře brány někam – odkud má strach být vyhnán. Nenávidí svůj strach. Přemáhá ho – reaguje před rodiči podrážděně – setkává se s autoritativním napomenutím – “tohle si přece nesmí dovolovat, tady musí poznat, že narazí. My mu dáváme vše.” Potřebuje někomu bezmezně věřit, aby vydržel někomu jinému čelit. A silnou záští k němu zatím zahořel nejmladší potomek rodičů, dvanáctiletá sestra – Thara. Bar je poměrně citlivý – a ve své citlivosti se zatvrzuje.
Hortiina matka (k Barovi; mírně až citově):
jste šikovný mladík. Dojímá mě, když vás vidím s Hortií. Sluší vám to. Mrzí mne, že vaši tomu nepřejí.
Bar (překotně):
Oni budou, uvidíte.
Hortiina matka (jemně): Přála bych ti, aby je to těšilo jako nás. Nevím, proč jsou proti tomu, abyste přijal to místo u reklamní agentury. Vy na to máte, a práce (usměje se mile), vidím to na vás, se přece nebojíte – navíc, budete si pak moci leccos dovolit. Vaši rodiče jsou slušní lidé, ale patent na morálku – to nemáme nikdo.
Bar (pro sebe): A doma uslyším, jak mě chtějí vykořisťovat, udělat ze mne dojnou krávu a osla, aby si Hortie mohla hrát na paničku. Nechci, aby mne někdo štval proti někomu jinému.
Barovy úzkosti
“Je nápoj snad, jenž stačí lokat,
bych přestal být tím, kým dřív jsem býval?,
bych svlékl svou kůži pro kdejaký brokát?,
bych, na čem jsem lpěl, pustil, více nedobýval?,
A čeho se děsil – bych přijal?, nic se nezabýval,
proč co jak dělám, co já si přeji?,
zda loutkou jsem?, zda vladař? – či jsem nepřebýval?,
co mé je jen vskutku? – padám do peřejí?,
Co je můj prohřešek?, co úděl?, co se přejí?,
kdy já jsem suverén?, kdy robot – závislý?,
kdy zmrazen jsem jako led, kdy v výsluní se hřeji?,
jsem někým vždy jen zneužit? – co ve mně se zamyslí?,
Proč mne něco rozněžní – a po něčem jsem nakyslý?,
co mám jen chtít? – co v kom jsem míval?,
komu s čím svěřit se? – a v čem dát mám na smysly?,
mám se snad vymanit? – v čem jiní jsou grizly, mýval?,
A z čeho se vymanit? – co bych smýval?,
komu mám vzepřít se? – komu se podvolit?,
proč prolévá člověk krev? – a co vše chápat smíval?,
proč nezoufal, proč se neusmíval? – netoužil odvolit?,
Co je mé poslání? – co vše smím dovolit?,
a komu? – mám někoho se stranit schválně?,
mít někoho za černou díru – a jiného za bolit?”,
snad láska vychází s poznáním a pochopením valně
Dvanáctiletá Thara vnímá velmi citlivě to, co se odehrává mezi jejími rodiči a sourozenci. Připadá jí, že její bratři se chovají jako zrádci, podle, odkrývají “nepříteli” intimní místa rodiny, do níž patří, a tato místa vystavují útokům zjednodušených demagogií. Thara se bojí – cítí se ohrožena (cítí, že její rodiče jsou ohroženi) partnery svých sourozenců. Trpí úzkostnými stavy, že některý, například odvržený partner, “se vybije”, “se pomstí” na jejích rodičích. Nevraží na své sestry – osmnáctiletou Baru, a starší, nevlastní Saru, která už má se svým mužem dítě. Ani Bara, ani Sara nejednaly nikdy se “svými kluky”, s “žádným svým přítelem” jako se špinavým hadrem” či “kusem hadru”. Obě si našly partnery dosti autoritativní a nevyrovnané – jak Thaře připadalo, vídala je letmo, stále měla pocit, že ji něco svírá, bujela v ní nenávist. Sourozenci jí připadali egoističtí až bezcitní, dokonce i nejmladší bráška, dítě, Mikwar.
Bařin přítel se jmenuje Chur, Sařin Cper. Také Thařin bratr Lar už s někým chodí. “Já nebudu myslet jen na sebe”, zuří pro sebe Thara. Uvažuje, a dochází k závěru, že se nemá komu svěřit – rodiče by svými postřehy leda tak rozrušila, sourozenců se bojí z jiného důvodu – nejen, že by to nepochopili, pokroutili by to, co říká, a ještě to zkomolené bez ní rozebírali se svými partnery – ne to nechce dopustit. Posiluje ji vědomí, že v něčem se rozhodla spoléhat jen sama na sebe a zároveň ji ubíjí pocit naprosté samoty a bezmoci, chce někomu mimo svých rodičů plně důvěřovat. Vnímá “svůj svět”.
Hortiina matka (k svému muži; “testuje terén” ):
Pokud se ten Bar chytí, myslím, pokud to někam dotáhne, nevypadá špatně, viď?
Hortiin otec (“na rovinu”):
Hortie musí vědět, co chce. Úspěšného chlapa musí umět udržet, chlap s problémy v práci či bez místa bude agresivní. Hortie není zvyklá, aby ji někdo bil. Chlap musí mít pocit, že něco dokázal, že není “na nic”.
Hortiina matka (pro sebe):
Hortie je vzdělaná, má dobré vychování, Bar se k ní snad docela hodí. Je to na něm. Ať se snaží.
Bar si prosazuje Hortii
“Před kým mám se jenom uzavírat?,
kolik tarasit si slibných cest?,
co ničit mám, co pevně svírat?,
sklapnout kdy, kdy ztropit cirát, s kým jít a s kým se nezaplést?,
Snad jen geny tvoří mne? – mé svědomí, v čem mám se plést?,
proč a kdy padnu na pelest?, proč co udělám, co nikoli?,
co je jenom svobodou? – hříčka snad – či pouze lest?,
toužím na vrcholek jakýs lézt? – bojím se snad údolí?,
Cítím, že je plno pravd, co mezi nás se rozdrolí,
každý má svou střepinku, skrz vidí cos, s ní může škrábat,
já Hortii jsem vybral si – víc nežádám už o roli,
chci dát víc, než mohou mrtvoly, chci něhu mít, i pýchu hrabat,
Je Hortie panovačná? – kam vítr jde, tam strká kabát?,
či hledá, jako já už chvíli, co zkousnout, a kdy být jak skála?,
jasné mi už jedno je – na nic nemohu moc “dlabat”,
poznám málo, sám jsa nepoznán – by lačnost má vše odskákala,
Pod poklopem nechci být – ni potravou však pro šakala,
pro šakala, hyenu; poutám prstenem se k formě jedné,
poutám k přetvářce se, ke stresům i hledáním, jež nalákala,
jež nalákala chuť znát mou”; cos mu jasné je, cos nepřehledné
Bařino vystoupení proti rodičům v televizní stanici patřící Churovým rodičům (její intimní přítel):
Mysleli jen na sebe. Vštěpovali nám svou představu světa. Svět nám předkládali jako striktně alternativní – “buď uděláte to a to, nebo do něčeho spadnete a budete toho litovat”.
/Kar sestřino vystoupení nesledoval, Bar ano – nenávidí i “zbožňuje” svou sestru zároveň. Lar není řečí své sestry nadšen, také má tak trochu obavu, co z toho všeho vyplyne pro něj. Emotivně vše prožívá Thara. Váží si svých rodičů, připadá jí, že jediní s ní mluví otevřeně - a oni také mluví, hlavně o svém citu k ní, o svých pocitech i slabostech, o tom, co považují za správné, a především – bez přetvářky kladou důraz na cit – ne na honbu za “úspěchem a penězi”. V tom je jejich výchova jiná – to Thara cítí, a cítí také, že její rodiče nemohou očekávat příliš podpory u druhých, že se často cítí bezbranní proti jejich vlivu na své děti, hlavně vlivu peněz a oslabení (své - vlastní) rodičovské autority a zpochybnění (své - vlastní) výchovy. Thara dále cítí, že každý, kdo chce nějakou hodnotu prosadit, potřebuje se opřít o uznávané sankce i odměny. Jde jen o to, co kdo sankcionuje, a co kdo odměňuje. Baře se například nelíbí, že ji rodiče učili stydět se, když někým pohrdala jen proto, že ten či onen vypadá jak chudák, nemá určité požadované oblečení, atp.
Bara:
A přitom, v čem jsou jiní? Také pohrdají, a to těmi, kteří jsou odlišní od nich – třeba tady Churem. Pohrdají jím jen proto, že popírá jejich “náboženství”. Obviňují ho z egoismu, protože chce vynikat – oni zas chtějí vynikat v tom, čemu věří.
Thara (vztekle až zběsile pro sebe):
Jak ji nenávidím, vůbec nemyslí na to, co se rodičů může dotknout – je jí to fuk. Vyjde-li tu Bara jako vítěz, je to nespravedlivé. Ať si vybere, co chce, ale ničit druhé a vnucovat jim svou “pravdu” – to ne. Ale, jak tomu mohu zabránit? Musí se jeden z nás podřídit tomu druhému? Spoléhám na svou pokrokovost? Nechci se podřizovat, ne Baře. Podřídím-li se fyzicky, psychicky odmítám.
Bařino prohlášení a Thařin vnitřní odpor:
“Nemohu mít požadavky,
jež nikdo druhý neuzná,
jen na mě je, s kým chci mít vdavky,
kdy kožich vzít, kdy vnadné plavky, kdy kráčet “ďuzna neďuzna”,
Chur má pro mne váhu v tom, kdy vkusná jsem, kdy nevkusná,
on je pro mne morálkou, logikou, mým odhodláním,
podle něj se chovám snad, na něhu zvyklá – i na dusna,
ne na ubohá přání, na nuzná; jdu vstříc rtům jeho i jeho dlaním,
Chci věci poznávat – ne oddaná být něčím přáním,
robot být – tomu se bráním” – “a přesto jsi jak robot sám,
stěžuješ si na tyrany – katanem sama, blízká saním,
jejichž hlavy neodstraním, a sama se jen urousám,
Sama svět chce poznávat, bez vzorů? – pak věří v klam,
co komu a proč je po chuti?, co ruce váže, svírá hrdla?,
co jako dobro zavrhne – k zla odsoudí to mohylám,
má svět náš jen barvy vskutku dvě – ostatní by barva ztvrdla?,
Vidí jen sebe, své pohodlí, v nás škodnou buď, či směšná trdla,
a vorat se dá tím panákem, co neumí dát – a nechce dlužit,
vězněm být nechci přetvářky, bych sebou samou nepohrdla”,
cítí se v právu být; chce silná být, i chce se družit
Bařino vystoupení v televizi (pokračování) a některé ohlasy na ně:
Bara (snaží se mluvit nevzrušivě, v jejím hlase je však i nejistota a úzkost, aby byla v “očích těch druhých” vnímána jako ten, “na čí straně je pravda”):
Snažili se nám celou dobu vštěpovat nějaké morální zásady. Rodiče nás skoro vedli k tomu, abychom rezignovaly – my – jejich děti – na úspěch.
Thara (“vybuchuje” rozhořčením před obrazovkou; pro sebe):
Nesnáším tě, Baro. Vykřikuješ o útlaku a svobodě, pro mě jsi ty ten útlak – a rodiče ta svoboda. Především začínám tušit něco, o čem ty nemáš ani páru. Říkáš o otci, že je autoritativní a zároveň zbabělec, měkota. Že nechápeš matku, že může chtít někoho, kdo by o ni vůbec nebojoval, kdyby měla někoho jiného, a že může chtít někoho, kdo si zavádí “ňáké své hodnoty”, odtržené od reality.
Copak to nechápeš. Chci být ženou. Ženou, která nebude hledat jen toho nejprachatějšího a ve společnosti nejlépe postaveného ze svých možných nápadníků. Nechci jen někoho klofnout a mít na něho obecně uznávané nároky. Chci se vedle muže rozvíjet, a to spolu s ním – musí to být krásné. Muži nás otročí, a pak se diví, že se sami ocitají v pozici otroků. Jedno vím. Matka dala otci jasně najevo, že v případě našeho týrání, tělesného či duševního (bití či stálé napětí, strach, výhružky, deptání, snižování toho druhého) se postaví proti němu. Nebylo toho třeba. Bylo mezi nimi možné ledacos – ale ukázali nám jedno – že snad ani v myšlenkách nejdou jeden proti druhému, záleží jim na sobě, snaží se spolu mluvit o všem – aby nepředstírali. Vedli nás a vedou k víře i myšlení, ale i k citu. U koho však rodiče mají hledat oporu, když většina mužů i žen asi lpí na stávajícím řádu, to ze strachu, že přijdou o to, co mají, a také z úzkosti, že jejich oběti by byly na nic, že ty výdobytky jsou bezcenné.
Lar (zatrpkle; pro sebe):
Je těžký najít ženskou, aby jí šlo skutečně o vás. My je ale celou dobu v něčem utvrzovali, svobodu mají jen “de jure”, chceme upřímnost, dcery však vedeme k vypočítavosti. Naším otročením se možná staly odolnějšími, než jsme my, tím, že uznají naše pouta, jež jim nasazujeme, nás odsuzují dále k otroctví. Je asi důležité, co vše pro nás bude hodnotou.
Lar se ptá
“ Je vše snad dáno geny,
kde přemýšlet je přítěží?,
bič na ženu je bičem ženy,
a z ran jen zášť se vytěží,
S kapkou moře svobody vždy pouta k kousku pobřeží,
pouta k kousku pobřeží mne postaví před volbu jasnou,
co získat smím a s jakou ztrátou; koho vyvléct nechci z otěží,
a kým vlečen být, skousnu přec, kdo je mi houbou cizopasnou?,
Vždy světla jakás zažehnu a jiné pochodně mi zhasnou,
pochodně mé svobody, přesvědčení mých, mých zásad,
něco vždy si prosadím, a v něčem ztrácím “můzu spásnou”,
můzu svobody, poznání, a tedy krásnou – v něčem vpřed spěji, a v něčem nazad,
Vždy s někým proti někomu čehos vzdám se, co jsem toužil hlásat,
nevím, co mne blažit má, co drásat; na čem trvat mám, co poslat k šípku?,
je odvislé vše od peněz? – bojíme pro prachy se blízkých tázat?,
cos dokreslit a nechtít mazat? – jakou a kam chcem´ vbodnout šipku?,
Vidím v ženě amulet?, samici?, robot?, zlatou rybku?,
co je cíl můj na zemi? – a komu sám mám býti cílem?,
co jsme? – snad genů snůškou – z nichž vystlat šlo by spousty sypků?,
jsme mozaikou či haldou střípků?” – po mírném touží, i po zběsilém
DĚJSTVÍ IV.
Jednotliví zúčastnění se vyjadřují (veřejně i ve svých soukromých vývodech a úvahách pouze pro sebe) k dění kolem “Hlavy rodiny”:
Kar (pro sebe):
Rodiče jsou lidé podobně, ne-li stejně uvažující. Mají společný cíl – vybudovat rodinu na “svých” hodnotách, nepodřizovat se ve výchově trendu okolí. Byli v tomto ohledu individualisté, osobnosti jdoucí svou vlastní cestou, vyznávající svobodomyslnost a ohled na ty druhé, vcítění se do těch druhých, snažit se myslit víc na druhé, než na sebe, a stávat se tak vyrovnanou, drogám a machinacím nepodléhající osobností. Uvědomují si ale, čím jsou obklopeni? Když mluví o zotročení žen v historii a často neschopnost mužů i žen nepřistupovat k sobě ve vztahu otrok – otrokář (kde otrokem i otrokářem mohou být oba), uvědomují si, že dcery ovlivnili jejich otcové a mnohdy jejich matky – dcery určitých otců a manželky určitých mužů?
Mí rodiče se snaží kopírovat vzorce chování a jednání lidí okolo. Aby jejich úsilí neztroskotalo, vybudovali si mnohé dogma. Hledají. Ptají se. Co vše dítě potřebuje, aby nestrádalo – materiálně (mělo domov, šatstvo, stravu) a hlavně citově (nebylo ponižováno, mluvilo se s ním o všem možném bez vyvyšování se, kladl se důraz na citové hodnoty). Jak mají dva lidé najít kompromis? Co má rozhodovat? Pocit spokojenosti? A od čeho se odvíjí ten? Může se měnit podstata, od níž odvíjíme svou spokojenost?
Na čem má člověk lpět Nejsou nakonec všichni vedeni k tomu, že bez peněz se neobejde žádné cílené lidské počínání, že zajímat nás má tedy to a to, naučit se musíme to a to – a jinak, že to nejde? Jsme vedeni k individualismu v rodinném a pracovním životě a ke kolektivismu v životě spotřebním, často daném reklamou. Rodiče nám mnohdy až despoticky něco zakazovali či přikazovali, možná nás děsili líčením alternativ. Učili nás však kritickému myšlení a hledání svobody. My se však chceme uplatnit, a to ve společnosti, jaká je, a v níž “otrok” přesně ví, jaké má požadavky “na svého pána”. Jinak “pána” svrhne a opovrhne jím. Proč bychom se měli lišit od ostatních? Člověk ale žije s jiným člověkem vlastně v trvalé přetvářce – aby byl druhým trpěn a přijímán.
Některé postřehy:
“Mám dojem ten, že kdos nám zadá,
a to úzkostlivě – co kdy cítit,
koho držet se – a kdy ukázat záda,
jmenuji se Bar, a dovedu se štítit”,
“Svobodu chci i chci ji mýtit,
kdo je svobodný, ten nepodléhá?,
mám být jen něčí ozdobou, co v jedné barvě bude svítit?,
co trýzeň je, a co něha?,
Kdo komu proč si v cestu lehá?,
co proč přejem´si, co je nám svaté?,
v čem se máme roztáhnout?, v čem dobře je, že kdos nás šlehá?,
kdo na druhé se nespoléhá?, kdo a v čem i sebe mate?,
Vštěpujem si lásky vzor – bez citu lásky rozesmáté?,
kde bez smluv nelze takřka žít, a hodnotou je rozmar chvíle?,
čí kázání je terorem, čí teror pak jak radu znáte?,
co je z oceli, a co je zlaté?”, ptá Lar se trochu provinile,
“Naše dcery nejsou lokaji a naivní snad nemaj´ brýle,
naši synové sralbotkou nejsou, umějí se otáčet,
umějí se prosadit, vládnout chtějí v plné síle,
Chur i Cper již znají cíle”, válčí, aniž znají čet
Hlava rodiny (rozhořčeně):
“Tak a dost. Své dílo si ničit nenechám. Proč mé děti mají sklouznout na stejnou dráhu, jako děti těch, kteří na ně kašlou, kteří jim nedají cit, chlapi jen hamoní prachy, aby se nenarušila křehká bariera, křehké pouto manželské, aby nebyli těmi slabými v očích manželky, aby nepřišli o vše, co do té doby horko těžko vybudovali. To ale není láska. Dítě nechce dogma. Chce lásku, zájem. Divíme se, proč dokážou být děti zlé, netolerantní. Protože ctí do puntíku to, co na jejich otázku odpoví jejich rodiče. Na penězích (pouze) nelze budovat rovnováhu. Vždyť se lidé vybírají jen podle toho, zda si udrží své relativní pohodlí, nepoznávají se však. Jejich vztah je neupřímný, protože si nepřipouští, co by bylo, kdyby…Teď poslouchejte…Partnerky mých synů podkopávají náš vliv na ně. Bratr vyhání bratra. Mikware, Tharo – nesmíte nikomu věřit. Budou vás štvát proti nám. Rodiče vašich spolužáků by se lekli, že my vám dáváme něco, co oni nedokážou. A ty děti by to mohly chtít také. A rodiče nejsou schopni jim to dát. Tak musí udělat nepřátele z nás. Poštvou vás na nás – mne a matku.”
Thara (zaníceně):
“Já se nedám.”
Hlava rodiny (dojatě):
“Snad. Budou vás nahlodávat. Musíte mne bezmezně poslouchat. Jinak vás tamti rozloží.
(vybuchne):
Jak mohu nějak vychovávat, když jiní nejsou schopni se měnit a týrají sebe i druhé? Všichni by museli sdílet mé hodnoty, abych je mohl prosadit. Nesnažit se druhého předělávat, ale hledat v něm. Mikware, nesmíš zradit.
Vyznání Thařině duši
“Tharo, dcero tak mi blízká,
chci víc ti dát, než geny, majetek,
nechci mít děti v ohni za želízka,
ni zříti zkázu jejich – hubí mne můj vztek,
Nemám za světce se, nechci odpustek,
chci o světě se bavit s tebou, o hodnotách, budoucnosti,
nechci bys klisnou byla – v chovu přírůstek,
byť chovu drahém, kde všeho zdá se býti dosti,
Já nechci kázat pitomosti,
též ne spoután být jen reklamou,
bát se názor říct a razit ctnosti,
bát se těmi být, kdo neklamou,
Ti, co znají jenom zášť, mne nikdy vlastně nezklamou,
však tím, že mnohdy mají moc, lákají nás do tenat,
nutí nás úspěch mít, být figurkami, hlavy jež si nelámou,
však vzepřu-li se, kdo pak jsem a co vše musím prosténat?”,
Když vzepře se, je svoboden – či od něj opět vede drát?,
drát, jenž cosi ovládá?, záleží as, jak se vzpírá,
kdo drásá, kdo lásku chce vraždou nelásky získat, nemůže než rozedrat,
rozedrat své city snad – je člověk, jenž se nepopírá?
DĚJSTVÍ V.
Soud:
Vypravěč:
“Došlo k soudu. Mikwar obvinil své rodiče, že ho psychicky a citově vydírali. Že byl napomínán ze sobectví, když chtěl drahé hračky. Že si nesměl jít hrát s partou kluků, co mimo jiné týrala zvířata. Že byl vydírán tím, že může své rodiče a sestru Tharu zničit. Ta na něho u soudu plivla.
Ne, rodiče ho nebili. Ale jsou prý vinni tím, že potlačili jeho osobnost. Kluk si nakonec i vymýšlel, bál se vrátit, bál se žít s tím, že ublížil těm, co ho skutečně milují. Ne, teď už přece musí mít pravdu on. Soud ho nakonec rodičům odebral Přihlásil se o něho však rodinný přítel, velmi pracovitý a vzdělaný, Emolas. Doslova řekl. “Ujmu se ho. Proti nikomu ho nebudu štvát, nebudu ho citově svazovat. Ukážu mu cestu. Nebudu ho stíhat za žádný názor a pokusím se s ním bavit o čemkoli. Zkusím ho naučit přemýšlet. Rozhodně nechci, aby byl jen otrokem reklamy, tupým spotřebitelem a vyděračem, se kterým se bojíme mluvit otevřeně. Bude-li chtít odejít, půjde. Ale bude něco znát.”
Soudci “Hlavy rodiny” byli rozpačití. Docílili toho, že odsoudili podle svého práva člověka, který chtěl druhé ovlivňovat, jak vychovávat děti. Ale nedokázali mít nad jeho dětmi vliv.
Tak se vznesla proti “Hlavě rodiny” další žaloba, za “poškození osobností svých dětí, za ohrožení společnosti, za vraždy mezilidských vztahů, vraždy nadějí a svobody, za šíření úzkosti a nenávisti. K žalobě se přidala i žena, která kdysi o něho velice stála, a doufá, že ho ovládne teď, Nadamara.”
Žalobcův pocit v osamění:
“Viníme ho, že nutil dítě,
by dobro a zlo chápalo jak on,
cizích namísto, své hodil sítě,
o víru mu šlo i o zákon,
Ráj líčil po svém, i v pekle shon,
kde peklem byl mamon, závist, druhým pohrdání,
věřil, že zná dobro - a zlo naň vede hon,
že bránit on musí se, všem napospas jen a bez zastání,
Viděl, co prachy dokážou – jsou výchovou i krutou daní,
jsou pány těl i duše paní – náboženstvím a ctí taktéž,
však on se vydal cestou svou – co způsobí, to neměl zdání,
dítě své získal u kázání, kde za svým jít je svatokrádež,
Rodiče jsou kněží bez mystiky, bez citu pak bloumá mládež,
“jen peníze” – zní v rodinách – pro ně podstoupí i prostituci,
tělesnou i duševní – peníze cílem jsou – však jsou i zátěž,
možná mu poznat stačilo – a nesoudit ho jak malí kluci,
Děcku svou vůli vnucoval – hájil sebe jen? – i instituci?,
snad dospělí jsou hromotluci, dítě as touží po vzorech,
bát vyjadřovat názor svůj, přemýšlet, cítit – skrýt se pod kapuci,
as zhoubné je” – kdo nevidí jen zadek svůj, jen mlhou není v obzorech
Před soudem:
Soudce:
“Cítíte se vinen ve smyslu obžaloby?”
Hlava rodiny (důstojně):
“Ne, to vy jste zničili zdraví mých dětí. Vy, pro své zájmy, bez nichž byste museli změnit celý už nevyhovující systém.”
Soudce předá slovo žalobci:
“Uvědomujete si, že jste své děti stavěl před stresové situace, že jste je týral?”
(“Hlava rodiny” se rozhodl, že se bude hájit sám)
Hlava rodiny:
“Tak já jsem týral? Podle mne případů týrání máte kolem sebe mnoho. Nejste schopni postihnout ty, co bijí své či svěřené děti, kterým děti překážejí v kariéře, ty, kteří dětem vládnou autoritativně a nutí je podporovat to, co sami chtějí. Nevidí osobnosti těch dětí. Chtějí jejich poslušnost a zastání při naplňování svých cílů jako jedině správných. Mne soudíte, ale nejste schopni odsoudit ženskou, která rozvrátí manželství s malými dětmi a staví se proti muži, když ten nechce zcela zavrhnout děti z prvního manželství. Nedokážete stanovit hodnoty, na nichž byste se shodli. Bojíte se říci, že nějaké chování je špatné, pokud to neohrožuje vaše zisky. Ne, necítím se vinen. Já bojoval proti terorizování dětí, terorizování člověka. Žaluji ty, kteří manipulovali se svými dětmi.”
“Ticho, prosím. Soud se odročuje.”
(Lidé se zvedali a pomalu odcházeli.)
V Mikwarovi hlodají strach, touha znát a touha být “ten dobrý”:
“Jsem špatný, že jsem neposlechl?,
že hledat jsem chtěl nejdřív sám?,
mám strach, že rebel ve mně zdechl,
co jednomu jsem odepřel, druhému že odevzdám?,
Zřekl jsem se záchrany? – co ztratil jsem, co ještě mám?,
nutí mne volit – nutí mne věřit – bez naděje poznání,
buď dobře či špatně – vrch slunečný, či strže jam,
neposkvrněnost či zatracení – žití věčné, věčné skonání,
Musím jedno přijmout jen a druhé špinit konání?,
může mne snad zavrhnout, kým slepě vést já jsem se nedal?,
ano, asi moc jsem podlomil mu – to není viny doznání,
proč na to měl bych doplácet, že na svou pěst svůj cíl jsem hledal?,
Necitelným zrádcem jsem? – sám sebe takovým jsem shledal?,
mrzí mne, co opustil jsem?, děsím se, že ze strachu jen prdolezu,
že, co rád mít moh´ jsem, zničil jsem, a jinému budu míň jak pedál,
z něhož nohu ten by nepozvedal – že budu jen loutkou hrdlořezů?,
Ne, já chci mít pravdu svou – mám právo být volný, bez řetězů,
právo mám chtít drahé hračky, chtít s módou jít, jít k samé špici,
nebýt mimo – outsiderem,” a přec řekou si přál být prostou jezů,
svobodu chtít jen pro sebe, značí as ozdobou být na střevíci
Žalobce:
“Chci upozornit na obzvláště zavrženíhodné jednání obžalovaného. On své děti vydíral. Naučil je hodnotám, které si sám vytvořil, a z nichž vybudoval dětem svědomí. On určoval, co je dobré. Hájí se, že přemýšlel, jak jednat v krizových situacích, a pouze předával své zkušenosti. “Říkat, uděláš-li tohle a tamto, budeš toho pak litovat, zničíš si život”, je podle mého manipulováním. Obžalovaný hájil především své vize, ne práva svých dětí. Chcete se k tomu vyjádřit, obžalovaný?”
Hlava rodiny:
“Jistě. Chci. Tak jako pokládám za správné dětem vysvětlit, že prst v elektrozásuvce může znamenat smrt, a proto ho tam strkat nesmějí, pokládám za správné s nimi mluvit o věcech, o nichž tak jako já patrně nepřemýšlely, a proto nekladou otázky, jež by si pak mohly klást až příliš pozdě. Nedělal jsem nic trestného, natož špatného. Nebo vy souhlasíte s tím, že dítěti se nesmí zakázat strčit prst do elektrické zásuvky, že když se zabije, je to jeho volba?”
Žalobce (potlačuje vztek):
“Protestuji, svědek, obhájce a obžalovaný v jedné osobě tu překrucuje fakta.”
(Sálem to šumí)
Soudce:
“Zamítá se”. Klid, prosím”
Soudní líčení probíhá takřka s vyloučením veřejnosti dále.
Žalovaný se hájí:
“Jsem souzen, že jsem hledal tuze,
odsuďte mne po zásluze – sám se cítím býti v právu,
podoben být já nechci tuze,
co sevřena je v cizí ruce, jež s ní píše vlastní zprávu,
Jaký zločin spáchal jsem?, co hodnotíte za přípravu?,
jež by vyústila v čin; vy bojíte se hledání,
že člověk by sám začal hledat, co chce za život, co za nápravu,
co vše škodit může dítěti, čemu a proč se nebrání,
Já chránil děti před zkázou – a to nejde bez zbraní,
děti důvěřivé jsou – je pro vás hračkou s nimi hrát,
hru, kdy vám na lep přesvědčivě sednou lidé bezbranní,
jimž vštípíte, že pány jsou – jsou otroky reklam akorát,
Vy ubíjíte dětství v nich – už od mala se učí drát,
už od mala slyší, že jsou pány, víc nikdo jim moc nevysvětlí,
vše ať posuzují podle cen, podle zisku jen a podle ztrát,
podle věcí, co lze si přát – ať neptají se – jen by pletli,
Berete lidem hledání, pro vás buď tmaví jsou, a nebo světlí,
jakmile narazí na problém – zvolíte vy vyčkávání,
buď obstojí a nebo padnou – jsou jedno vám i s tím, co pletli,
nehledáte v nich, s čím se střetli”, snad toužil být tím, kdo nezavání
Žalobce:
“Popíráte, že byste vlastními dětmi manipuloval, co před kým nesmějí říkat, co by bylo špatné a vzalo jim to jejich “svobodu myšlení”? “Svobodu myšlení” – tak jste to říkal?”
Hlava rodiny (připadá si v právu, je souzen někým, pod jehož slovy snad ani nemůže cítit hanbu, lítost, pochybnosti):
“Promiňte, za co mne ale soudíte? V kolika rodinách je tabu zamýšlet se nad politickým děním? V kolika rodinách jsou tabu práva dítěte, neboť žena se přizpůsobuje požadavkům výdělečného manžela? Nad čím vším se v mnohých rodinách mávne rukou?
Mnozí rodiče se chovají jako kněží bez víry. Nabízí církev bez víry. Bojí se nad něčím zamýšlet společně s dětmi, žena se učí, že dokud muž netýrá děti bitím a zajišťuje rodinu finančně, je vše funkční. S dětmi se rodiče baví hlavně o věcech, reklamách, své zatrpklosti často prezentují jako správný světonázor. Jsou první mediální kampaní působící na dítě. Správné je být správným konzumentem” – to není manipulace s dětmi? Prý jedinec má rozhodnout sám. Ptám se, na základě čeho? Vážený soude, jehož legitimitu neuznávám, nežijeme ve vakuu. Na jedince vždy něco působí. Žena je stále vychovávána s tím, že zodpovědné je vzít si toho ve společnosti úspěšného. Stále není žena ekonomicky naroveň muži. Systém, co tu je, počítá jen se ziskem, rodiče budou postupně potřebni tak leda na plození. Čím dřív pak holky půjdou za prachy za bohatým mecenášem a kluci do part na ulici, tím líp. Nebo si myslíte, že můžete zakonzervovat “nekonzervovatelné?” Ustal v řeči.
Soudcovo rozjímání:
“Soudíme za to ho, že vedl s námi válku?,
válku o hodnoty to – a děti své měl za vojíny,
sedí tu bojovně – ne jak lógr v šálku,
od kávy vypité – měl velkou chuť a velké sliny,
Výjimečné vychovat – dcery stejně jako syny,
copak lze chtít hodnoty, jen svoje – v miliónů vřavě?,
lze stát sám – v své pravdě jiný?,
žije tu s námi – s námi též a s námi právě,
Ve vakuu nežije – však vylíhlo se v jeho hlavě,
že naděláme roboty, bez citu a bez úvahy,
z dětí jen peněz otroky, co naučí žít se v celku hravě,
chtěl dětem dát vše – bez proher, a hlavně záhy,
Na dítka jen myslel svá, a na princip tak sobě drahý,
proč on by měl snad prohrávat, on, jenž přišel s novou vizí?,
možná, že mu došlo už, vše musil by změnit od podlahy,
by bez reklam a chamtění nebyl tak sám a hlavně cizí,
Snad stačilo pomoct hledat mu – v společné snaze chyby mizí,
nám nešlo ale o hledání, nám o to šlo, nejít od kormidla,
dynamika, vývoj – to hezké je – však kdo seje rád, ten rád i sklízí,”
kdo jednou již hudbou uchvátil, ten hrát chce, dokud nedošmidlá
Žalobce:
“Víte, že jedna z vašich dcer bodla manžela, když jí před dítětem říkal, že “ji i děcko klidně vyhodí na ulici, bude-li ho furt buzerovat.” Řekla mu před tím, že “dítěti nebude říkat zasranej hajzl” a ponižovat ji před ním jako neschopnou cuchtu.”
Hlava rodiny:
“Ano. Přežil to. Spoustu věcí by nemělo jen tak projít, týrání má mnoho forem.”
Žalobce:
“Popíráte, že jste děti duševně týral?”
Hlava rodiny:
“Popírám. Zato vy nemůžete popřít, že vaše děti jsou vystaveny mnohdy vašemu nezájmu, že si je víc kupujete, než se s nimi bavíte, zamýšlíte – o smyslu bytí, o tom, co, proč a kdo asi udělal, co vše v nás je, co je víra, co je důležité, co pomíjivé, čím jsme se druhých mohli dotknout, a tak podobně. Nejvíce se bojíte, že by výchova v rodinách mohla ohrozit konzumní společnost, společnost reklam. I já se bál, že vaše agitace zničí, co já budoval – já ale neudržoval nikoho v bludech, nic jsem nikomu nevštěpoval, jen jsem chtěl učit své děti nejprv poznávat, ptát se – teprve pak je možno mluvit o zodpovědnosti.”
(Předvolává se svědek)
Žalobce:
“Pane svědku, co nám chcete říci k obžalovanému a jeho vztahu k Mikwarovi?”
Svědek:
“Mikwar říkal, že je špatné posuzovat lidi podle značkovýho zboží. Prý je týrání tolerovat takový blud – to řekl. Doma to do něj vtloukali.”
Obžalovaný při obhajobě směl klást svědkovi otázky.
Hlava rodiny a svědek:
Hlava rodiny:
“K hledání je třeba lásky, opory a zázemí,
ubíjí ho moc a stresy,
chyby všichni děláme, my, co tu jsme na zemi,
žít bez chyb, je žít bez adresy,
Chtěl lásku jsem –a žádné děsy,
potřeby nežli konta vyšší,
smím žít pro jeden strom mezi lesy?,
jak co smím milovat? – kdo mne slyší?,”
Svědek:
“Syn jeho poznal hned, že se liší,
žil mimo svět reálný, závislý na kněžích,
žil možná v citu tam – v lásce, však ve své skrýši,
co mi po jejich lásce je – neznám ji – a též ne hřích,
Dělám, co projde mi, nestojím ve dveřích,
hledám, jak uspět jen – toužím se rozmnožit?,
ten muž citem vydíral, sliboval ráj ten mnich,
byl nucen však děti své mezi nás odložit,”
Hlava rodiny:
“Lehké je někým pohrdat, hájit ho, s ním souložit,
těžší ho chápat je – je možno za hodnotu ho míti stálou?,
vše je však v pohybu – v sůl nelze to naložit,
na furt ne” – cítil jen právo své? – i úzkost svou vychytralou
Hlava rodiny (k svědkovi):
“U vás doma se o Mikwarovi mluvilo? Co?”
Svědek:
“Že to je chudák. A vy že si na něm léčíte mindráky, protože nemáte prachy.”
Hlava rodiny:
“Ti lidé námi pohrdali. Myslíte, že na takovém základě je možné přátelství, upřímnost? Mikwar si musel vybrat. Mé hodnoty – nebo jejich. Výchova formuje osobnost, svědomí. V takovém případě si musíte stát za svým – máte mít právo na svůj názor. Podle mne je reklama schopna dítě narušit a vytvořit z něj nemyslícího, či jednostranně myslícího, nezamýšlejícího se fundamentalistu. Vychovávám-li někoho, musím ho seznámit s tím, že někdo jedná tak, někdo onak, a pokusit se vysvětlit, proč, s jakými cíli. Bránil jsem hodnoty, v něž věřím. Nepůsobit na své děti, když jimi manipulujete vy k obrazu svému, by bylo rezignací. Mám-li argument, je mou povinností ho použít – jinak jsem jen divák.”
Všichni dál trvali na svém.
Hlava rodiny a vnitřní hlasy:
“Tvoříme svět tu – pro ty jiné,
co po nás půjdou – s naší loučí,
já doufal, že můj se nerozplyne,
ale dobré to v všech světech sloučí,
co za představu se to loučí?,
se mnou – že mohu mít svět, co nezaniká?,
je málo tak těch, co nevyloučí,
má představa dobra – bez hrobníka,”
“Roli tmáře jsem hrál – i průkopníka,
cos jsem objevil, cos v strachu smetal,
komu sloužila ještě moje “klika”?,
koho, než mne, blažil můj metál?,
Trvalý svět, co dál by vzkvétal,
chtěl jsem – a zbořit ten mamonu a kořistí,
můj svět se s limity taktéž střetal,
a já tím chtěl být, kdo se pojistí,”
“Chtěli můj zmar, rozsápat mne a pojísti,
nechtěli pomáhat – uzmout jen a nedat z drápů,
nevěří ve zlo, v lásku, či že se očistí,”
měl za posla se – i za otrapu
DĚJSTVÍ VI.
Vypravěč:
Soud pokračoval. Nové a nové logické argumenty žalobce, nové a nové logické argumenty obžalovaného.
Kdo zavinil – a hlavně, co? Je člověk zatracen, nerozvine-li v sobě vše, co může? A kým? Možná nikdo z nás nerozvíjí ani chabou část toho, co by mohl. Ale za jakých předpokladů? Nesrážíme jeden druhého? Co vše je týráním, proti němuž zasáhnout vzbudí více úzkosti, strachu a rozlícení, než jeho přecházení? Co vůbec člověk smí v sobě rozvinout? Čím a kým je limitován? K čemu má dospět? Co má člověk u člověka podporovat? Co potírat? Je vůbec něco takového stanovitelné?
Kam až člověka dovede konkurence? K úmyslnému potlačení a poškozování toho, v kom rozpoznáme cokoli, co v nás vyvolá obdiv, protože to doplňuje naše schopnosti? Platí ve světě majoritním (s oficiálními zákony) tytéž prostředky k dosahování cílů jako v podsvětí? Stane se hacker skvělým strážcem prominentních stránek (internetových) jen proto, že ukázal, jak chatrné je dílo jeho předchůdce a jak snadno on překoná dané zábrany? Kdo ho může nahradit? “Lepší" hacker? A jaké vztahy jsou a budou mezi právníky, doktory, manažery, bankéři? Není již tzv. konkurence víc brzdou, než rozvojem? Nebudou již ženy chtít po mužích více, než ekonomické zázemí a nebudou chtít více, než toho “nejschopnějšího lovce”?
Ano, obžalovaný sledoval vize, manipuloval s člověkem, aby byl lepší. Manipulují též jeho žalobci. Neomlouvá to počínání ani jedné ze “stran sporu”. Vedou dialog. Kdo je má hodnotit?
Soud pokračoval, a jedno, jak skončil. Možná neskončil. Snad jen lidé se počali více ptát.
Vypravěčova zamyšlení:
“Co peklem je, a co je rájem?,
ne jednotlivci, ale všem,
jen o někoho měl by zájem,
kdo dí – „každým z vás já jsem“?,
Co prohrou je – co zápasem?,
co člověk je sám – co jeho maska?,
jdem´ za leskem, silou, za hlasem?,
co v člověku vře, co slastně mlaská?,
Chce obětí snad “pravá láska” ?,
vydat z peněz se, víry, vlastních zábran?,
dát na oltář morálku – a cit, jejž laská?,
který život je hodnotný – a který zbabrán?,
Co člověk přechází – v co je zabrán?,
co výchovou smí zakázat – a nač smí navnadit?,
otázka na tabu klove jak havran,
poznání, zájem, strach – o vše lze zavadit?,
Smí hlava rodiny jak vládce se zasadit,
aby, co chce on, platilo – bez odmluv, odporů?,
či má jen přihlížet, bez jiskry, neradit,
jak správný je blahobyt?“ – hold více je názorů
Hlasy lidí:
“Na kom smím lpět, a před čím vším ho mám právo chránit, a za jakou cenu?”
“Je ten, co byl týranej, plivalo se po něm, a v němž byla jakási touha poznat dobro, zmetkem jen proto, že mne ohrožuje, že se cítím ohrožen, já, pro něhož představa, že mé děti budou vyrůstat v traumatu a nelásce, je peklem? Mám strach z toho, že na čem stavím, je velmi proměnlivé?”
“Naučí se děti být na rodičích nezávislé už kolem devátého roku svého života? Budou pak závislé jen na penězích? Zmizí slovo nevinnost s tím, že všichni jsme vinni, a nevinným býti nelze?”
“Není správné vést děti k přírodě a lásce k ní, k lásce k lidem, k poznávání sebe sama a proti konzumu? Jak je možné rozhodovat bez poznání a poznávat bez hledání? Je možno hledat bez vědění a empatie (vcítění) ? Jak má vychovávat někdo, komu jeho výchovu jiný úmyslně narušuje svou mocí, svým působením, svou připsanou autoritou?”
“Lze žít na úkor druhých? Jak? Mám hygienu, léky, zdravou stravu, vzdělání, bydlení, vzdělaného partnera, jen proto, že mám peníze? A co ti druzí Mezi nimi budu žít – a moje děti též. Budu žít ve světě, na jehož pravidla nebudou platit žádné moje peníze. Co chci?”
“Jaký rozdíl je mezi soudcem, žalobcem a obžalovaným?”
Vypravěč:
Nebýt otrokem znamená neotročit, někoho zničit v soudobé společnosti jistě lze, ničíme tak ale zároveň sebe. Doplňovat se, ne si konkurovat, to je snad cesta k hledání a k rozvoji nás všech lidí na světě. Nebýt ovládán, protože neovládat. A ptát se lze kdykoli. Snad není šablon ani daných odpovědí.
Hlasy lidí:
“Jak najít dobro trvalé?
co obejde se bez naschválů,
co nikdy nesmočí se v zle,
a jež překoná zášť i chválu?”,
“Tkví zlo v ustrnutí – žalu?,
v tom, že iluze se tříští?,
nic není čiré, nic stále v kalu,
nic není dáno pro ty příští?”,
“Je dobrem snad to, kdy v nás vše blyští
a plesá novou nadějí?”,
“jsou druzí nám věcmi na smetišti,
kam nepáchneme raději?”,
“Neb oni nás to svádějí,
jak v naschválu bortí ráj náš křepký,”
“as chtějí jít v naší aleji,
smí ráj být jen náš? – už od kolébky?”,
“A ať v pekle se smaží jiných lebky?”
“o co jíti nám má, než o sumu?”,
“má dráždit nás stisk, či dotek hebký?”,
“jsme otroky jenom konzumu?”,
Vypravěč:
“Co přičítáme rozumu?,
že rozum je náš, berem´ bez reptání,”
za halasu snad, možná bez šumů,
i bez otázek je život jedno velké ptaní.
(Psáno s přestávkami od léta 2001 do 25.11. 2002)
Obsah:
Osnova
Úvod
Dějství I.
Dějství II.
Dějství III.
Dějství IV.
Dějství V.
Dějství VI.
Úvahy ve verších:
“Já nejsem tyran”
Co máme chtít?
Modlitba, jež nezná vyvolených
Jen dva názory?
Snoubenec a snoubenka o sobě
Hlasy ze sousedství
Kar hledá
Barovo rozjímání
Barovy úzkosti
Bar si prosazuje Hortii
Bařino prohlášení a Thařin vnitřní odpor
Lar se ptá
Některé postřehy
Vyznání Thařině duši
Žalobcův pocit v osamění
V Mikwarovi hlodají strach, touha znát a touha být “ten dobrý”
Žalovaný se hájí
Soudcovo rozjímání
Hlava rodiny a svědek
Hlava rodiny a vnitřní hlasy
Vypravěčova zamyšlení