Autobus

Stál tam.Už nějakou dobu pršelo,jako kdyby se někdo tam nahoře pořádně naštval,on to ale nevnímal.
Jen tam stál.Uprostřed noci,v dešti,promočený,zhrzený a zmatený.Snad ani netušil,že stojí na zastávce,možná ani nevěděl že prší.Jediné co cítil,byla samota,možná lítost...beznaděj.Bylo to to slovo,beznaděj?Anebo,chtěl jen najít odpověd na otázky,na které si sám odpovědět nedokázal?Nebo si snad
 jen nechtěl přiznat pravdu?Snažil se vytlačit ty myšlenky,co se mu honili hlavou,za práh jeho mysli,duše...ale ony tam byli,smáli se mu do očí,jako pitvorné a groteskní obrazy reality.Té reality,kterou pozvolna opouštěl.Nad vším,nad všemy otázkami,myšlenkami,obrazy,stála jen ta jediná.Proč?Proč mu tohle udělala,po tak dlouhé době,nikdy by nepomyslel....Pravda,byli jisté krize,poslední roky,jakoby si byli dál,ale copak to jde,v tak dlouhé době,aby byl vztah v manželství stále idealní.Nebo ano?Proč?A proč zrovna s ním?
"Řekněte mi to do prdele někdo,povězte že sním,probudte mě  z tohohle posranýho snu,to přece nemůže být pravda,to ne." Přistihl se,jak buší pestí do skleněné výplně zastávky.Sklo mírně popraskalo,Ruku zalilo teplo jeho vlastní krve.Pomalu jí stáhl k tělu,s výrazem,plným děsu,tak charakteristickým pro okamžik kdy se probudíte s záchvatu šílenství.Z popraskané skleněné výplně na něj koukal muž s perfektně bílímy zuby,odhalené v klasickém americkém úsměvu,který byl právě,jak poukazovala reklama,na vrcholu blaha,že si mohl koupit mobilní telefon nejmenované značky.
Ten úsměv ale nepůsobil vůbec vesele.Snad měl být,ale on ho vnímal,jako groteskní úsměv pološíleného
klauna.Znovu se podíval na svou krví zalitou ruku.Náhle ho popadl další nával vzteku.Nemyslel na nic,jen na to,že chce tomu čurákovi na tom zkurveným obraze rozbít hlavu,bušit do něj tak dlouho,dokud nebude ležet v kaluži krve,zkopat ho do bezvědomí.A to proto,že byl tak zkurveně štastnej."Zkurvenej,štastnej parchant." Rána šla přímo do domělého obličeje,skleněná výpln se znovu zachvěla.Ztěžka oddechoval.Ted už necítil žádný strach,jen pocit jakéhosi zvráceného zadostiučinění.Déšt krev rychle smýval.Smýval krev,smýval i slzy.Co smýt nedokázal,byla ta bolest.Bolest ne,ta tu byla pořád.Kdesi nad obzorem,osázeným černými siluetami paneláků zasvítil blesk.Ticho.Přestože deštové kapky způsobovali hluk,on vnímal jen ticho.Nebo možná spíš,ticho cítil.
Ticho,jako bezednou propast.Ticho,jako černotu do které se propadneš,a ze které už nikdy nevyjdeš ven.To co tě tíží,které tě zneklidnuje jako supi na podvečerní obloze.Takové ticho.A pak najednou něco uslyšel.Znělo to....znělo to jako autobus.Bůhví proč ho představa autobusu trochu uklidnila.
Vůz opravdu přijel.Zastavil se před ním,dveře se otevřeli a on vstoupil.Nikdo v něm nebyl.Posadil se na místo u okna a za maličkou chvíli už se autobus rozjížděl.Chvíli jen tak letargicky seděl,pozoroval okolní krajinu,bez zájmu,bez zamyšlení,kam vlastně jede a proč.To ho v téhle chvíli opravdu vůbec netížilo.Chtěl prostě jen pryč.Pryč od toho všeho.Poraněnou rukou sáhl do kapsy.Nahmátl kapesní nožík a balíček karet.Jak se tam dostali,nevěděl.Snad je sebral ze stolu,když běžel ven z bytu.To mu znovu připomělo ten okamžik.Scénu,kterou před sebou viděl poslední dvě hodiny.Otvírá dveře,jako obvykle pozdraví manželku,ještě než vejde,a pak.Tam ležela.On vedle ní.Oba nazí.A jen vyjeveně koukali.Ta chvíle,ten okamžik,jakoby trval tisíc let.Jakoby se čas zastavil,vesmír se přestal točit,všechno znehybnělo,a zůstal jen ten okamžik.Ten,který převrátil všechno naruby,celí jeho život,do té chvíle,jak si sám myslel,dalo by se říct,uspokojivý život.Jen kdesi na okraji vnímání slyší manželku,jak cosi říká provinilím plačtivým hlasem.Ustupuje,zavírá dveře.Obrátí se utíká pryč.A pak už všechno vidí jen jako podivný chumel myšlenek a abstraktních vjemů.Zvláštní ale,že si vůbec nepamatuje ani na ten nůž,ani na balíček karet.Vzal ho do rukou,a jen tak pro nic,karty zručně zamíchal,a jednu vytáhl.Byl to kárový kluk.Dal jej zpátky,a balíček znovu zchoval do kapsy.
"Zahrajeme si na pravdu?" Uslyšel najednou vedle sebe vysoký dětský hlas.
Strnul,ten hlas znal.Věděl že ho slyšel,věděl že někdy v životě pro něj ten hlas cosi znamenal.Ale za boha si nemohl vzpomenout co.
"Tak zahrajeme si na pravdu?Vždycky to byla legrace,nevzpomínáš si?"
A pak si vzpoměl,byl to Erik.Jeho kamarád z děství.Zdráhavě se podíval vedle sebe,a opravdu tam byl.Přesně jako tehdy.Rudovlasí klučina,s pruhovaným modrým tričkem,rozvázanými tkaničkami a tím bezelstným,upřímným výrazem ve tváři,který je tak vlastní dětem do deseti let.
Jen tam tak seděl vedle něj,jako by právě vylezl z nějakého snu.
"Co na mě tak koukáš?Zavři hubu a raděj se trochu zamysli kámo,máš první tah,no tak,ptej se."
V tu chvíli jej napadla jen jediná otázka.
"Co tu proboha děláš,jak ses sem dostal,já myslel že si se odstěhoval" Na to,jak je možné,že za těch dvacet let ani o rok nezestárl,se ani zeptat neodvážil.¨
"Ale to je přece jasné,klidně ti to řeknu.Já jsem jen obraz,kterej ty vidíš,protože seš prostě šáhlej.Jinak neexistuju,vidíš mě jenom ty.Říká se tomu...učili jsme se to ve škole..halu..halucinace,!" Chvíli se zamyslel a pak dodal "Vole"
Vůl ho stále jen upřeně pozoroval.Ted se na žádná slova nezmohl.
"No,tak tedka já,hehe.Tak poslouchej.Ptám se tě:Kdo jsi,a co doopravdy chceš?"
"Co to je za otázku?To je přece jasné,to přece...já jsem Paul...jsem Paul,a chci..."
Náhle se odmlčel. "Kdo jsi,a co doopravdy chceš?" Kdo jsem?Já...Kdo doopravdy jsem?
"Jak to ksakru myslíš?"
Ale Erik už tam nebyl.Paul měl vedle sebe jen prázdné sedadlo.
Vyjeveně koukal na místo,kde ještě před chvílí viděl sedět Erika,a v hlavě mu stále hrála tatáž písnička.Kdo jsi?Kdo jsi,a co doopravdy chceš.Doopravdy."Slyšíš mě,kdo jsi?NO TAK SAKRA SLYŠÍŠ MĚ?"
"Nee,nech mě být,já nevím,nevím!"Zaječel polohysterickým hlasem.Výkřik se v jeho hlavě měnil v tisíckráte znásobenou ozvěnu,která se mísila s Erikovým hlasem.Začal sebou cukat,zavíral oči,zoufale se držel za hlavu a... Najednou zase ticho.Jen zvuk motoru jedoucího autobusu,jakoby z velké dálky.Seděl a zíral před sebe.Ale stalo se něco divného.Něco převratného v jeho nitru.Tam dole,v něm,už nic neplakalo,nic si nezoufalo ani netesknilo.Tam,v jeho hlavě,rostla jiná emoce.Byl to smích.Najednou se mu příšerně chtělo smát,rozřechtal se až se za břicho popadal,jako malé dítě.Sesunul se z židle,spadl na špinavou podlahu autobusu,a tam se dál smál.Jen ten smích,ale nebylo v něm ani špetka veselosti.Byl to ten smích,který nahrazoval slzy,smích poslední štace,smích kříže na náhrobním kameni,smích odsouzence před popravou.A potom,tak rychle jako začal,taky přestal.Uvědomil si,co právě udělal.Ale už ho to neděsilo,nepřišlo mu to divné,ani špatné.A tak ležel,koukal na stropní osvětlení vozu a znovu zašmátral v kapse."Tak co ted" promluvil nahlas. "Dáme si kartičky,anebo rovnou nožík" Znovu se pitvorně usmál."Ne,nožík si ještě necháme" Na světlo světa znovu putoval balík karet.Spěšně je zamíchal,a rozložil je v ruce před sebou do vějíře,otočené rubem,jakoby mu někdo sám karty nabízel."No tak si jednu vytáhni šalamoune,co to bude tentokrát?"
Byla to srdcová dáma.Paul si kartu dobře prohlédl,a vyhodil jí ven z okna autobusu.
"To bys neměl dělat,nevíš že to nosí neštěstí?" Zazněl ženský hlas.
Paul se usmál.Tentokrát doopravdy.
"Neštěstí?Neštěstí je můj kamarád.Táhneme spolu za jeden provaz,jsme nerozlučná dvojka."
"Vždycky jsi byl sarkastický miláčku,snažila jsem se tě to odnaučit,ale ty jsi mě nikdy neposlouchal.A zvedni se z té země,budeš špinavej jako prase".
Kdo ví proč,Paul hlas poslechl.Zvedl se,a konečně se podíval na sedadlo,kde předtím seděl Erikův přízrak.Sám moc dobře věděl koho tam uvidí ted.Byla krásná.Stejně krásná jako tehdy,kdy jí poprvé spatřil.Dlouhé černé vlasy,roztomilý obličej,nádherné modré oči,ho ted upřeně pozorovali.
"Tak se vidíme znovu,Ennie.Moc rád bych tě přivítal líp,ale právě jsem se tak trošku zbláznil,ale neboj se,to bude dobrý.Časem."
Miloval ten úsměv,vždycky se snažil ji rozesmát a ona to věděla.Miloval úsměv,miloval tělo,miloval duši.Miloval ji celou.Kdysi,a snad ještě pořád.
Káravě se na něj podívala.
"Pamatuješ,jak jsme spolu byli štastní?"
"Tak nějak matně,mi něco utkvělo v paměti" usmál se,a v duchu myslel,na ten rok.Byl to,když nad tím ted přemýšlel,asi nejlepší rok jeho života.Od prvního dne,až po ten poslední.Jenže,to tehdy nevěděl.
"Tak proč,řekni mi,proč jsi mi to udělal?" Na její,dosud vlídné tváři,se ted zrcadlil pocit,který se ze všeho nejvíc asi podobal škodolibosti.Koukala se na něj,tak upřeně se na něj dívala těma svýma modrýma očima,a on nevěděl co říct.Seděl nehnutě,a pokoušel se odtrhnout od toho pohledu,ale nešlo to.Chtěl uhnout,zklopit zrak,zavřít oči,cokoli.Ale seděl jako přikovaný.Seděl,a koukal do těch očí.Chtěl něco říct.Omluvit se,možná,poprosit za odpuštění,ale nedokázal ani otevřít ústa.V krku mu podivně vyschlo,a on si přál,aby už byla pryč,aby zmizela,stejně jako zmizel Erik,a on se nemusel dívat do těch očí,a cítit ten hrozný,zžíravý pocit viny,pocit promarněného života,trpkou příchut všech těch ztracených let.Ale ona tam byla pořád,zdálo se mu,že snad nikdy neodejde.Neřekla ani slovo.A znovu to ticho.Nakonec však světla zablikala,vůz poteměl,a ona zašeptala:"Sbohem".
Zpocený a naplněný novou hrůzou a bezmocí,se svalil na sedadlo.¨
Jenom myšlenka na to,že tuhle kdysi vyměnil,za ní.Za ní,která ho dnes večer tak štedře obdařila.Která za jeden večer,jeden okamžik lidského pudu,dokázala smazat to,co mezi nimi rostlo celá ta dlouhá léta.Najednou se mu strašně chtělo zemřít.Skončit konečně tuhle tragikomedii,zavřít oponu,bez potlesku,bez nadšených vzdychů nad výkony herců,ovací,které si stejně nezasloužil.Jen,stáhnout oponu.Vyskočit z toho vlaku,který stejně za ty léta už zpomalil a jezdil stále jen dokola.V jeho rukou se znovu zablyštil nůž.Měl ten nožík rád,kdysi mu ho daroval otec."Užívej ho dobře,je to dobrý sluha,ale špatný pán." Řekl tehdy.Asi těžko by ho napadlo,co s ním jeho synek za nějakých 30 let na to,zamýšlel provést.Otevřel ho.Čepel byla ostrá,nepoužívaná.Přejel s ní po prstu,záměrně trochu přitlačil.Známá,tyrkysová tekutina začala téct z rány.Přiložil ho k zápěstí.Trochu přitlačil,ale ne tolik,aby prořízl tepnu.Jen cítil ten tlak.Stačilo jen trochu víc přitlačit,jenom přitlačit,říznout....a v jediný okamžik by se všechno vyřešilo.Už žádná bolest kterou cítil v srdci,konec té prázdnoty.Jenom říznout.Z balíčku v kapse mu vypadla karta.Spadla lícem na zem,v ta místa,kde předtím dopadla kapka krve z jeho prstu.
"Tak řízni,dělej.Nebo seš takovej zkurvenej srab?"
Nůž mu okamžitě vypadl z ruky.Neohlížel se.Moc dobře věděl,komu ten hlas patřil.Mohlo ho napadnout,že ten dneska přijde.Tenhle by si to přece nemohl nechat ujít.Jeho konec,na tohle se celá ta léta v záhrobí,musel těšit ze všeho nejvíc.
"Přišel jsi se kouknout,jak umřu?Tak si posluž,už to nebude tak dlouho trvat.Snad budu i trpět,jestli tě to potěší.Křižíkova krvavá fontána,se ti jistě bude líbit,jen ten balet ti k tomu asi nepředvedu."
"Přišel jsem srovnat staré účty" odpověděl hlas.Zněl tak nějak divně,nelidsky.Jakoby zkřehotavě.
"A povědět ti jeden příběh.Asi ho znáš,ale rád bych,aby si ho,předtím než zhebneš,slyšel celí ještě jednou.".
"Ale nejdřív se otoč,otoč se a podívej se na mě."
Letargicky,a smířeně,otočil Paul hlavou,to co však uviděl,v něm vyvolalo šok.
Rozkládající se tělo,prolezlé plísní a červi,zetlelé hadry,špinavé od hlíny,na kterém si už notnou dávku let pochutnávali rozličné druhy hub a lišejníků.Místy obnažené žluté kosti čneli z masa a prázdné oční důlky,se upírali přímo na něj,pokud se tedy dá u prázdných očních důlků,o něčem takovém mluvit.Z toho všeho,co po Adamovi Hejlovi zbylo,se linul neskutečně odporný zápach hniloby.
"Tak,a ted ten příběh" Řeklo to,a předvedlo to něco,co by se dalo považovat za úsměv.
"Žil byl,kdysi spokojeně jeden mladý hoch.Právě dodělal střední,maturita s vyznamenáním,přijat na lékařskou fakultu.Celí život před sebou,nemyslíš?No,a tenhle chlapec se tak jednou,večer vracel domů,od svého kamaráda,a na přechodu pro chodce,na Grinkerově ulici,jedné z nejklidnějších ulicí ve městě,si to přes něc přežene chlápek v černým Renaultu,stotřicet na tachometru,minimálně dvě promile v krvi a piliny v hlavě.Chlapec se stačí jen podívat na levo,kde uvidí ten auták,a je to taky to poslední,co v životě uvidí.Jen ten auták,pak náraz,a konec.Chlap samozřejmě zastaví,okamžitě vystřízlivý a vyletí z auta jako šílenej.Když ale zjistí,že chlapec leží v kaluži krve,nedýchá,a kolem není nikdo,kdo by tuhle situaci viděl,začne tomu chlapíkovi šrotovat v hlavě.Na to aby zavolal policajty,a sám se udal,je samozřejmě moc velkej srab.Ale nechat ho tam přece nemohl,byli na něm už jeho otisky.Tak ten milí člověk naložil tělo do kufru,převezl ho daleko za město,a tam ho zakopal.Hezký příběh ne?Ale ještě to pokračuje.Takže,potom co ho zakopal,ho dlouho pronásledoval pocit viny.Několikrát už málem sám sebe udal na policii,ale znovu se projevila ta jeho nebetyčná zbabělost,takže to nikdy neudělal.Až ted,po takových deseti letech,vystoupí přízrak mrtvého chlapce z jeho hlavy,a ukáže se mu,jako jeho zhmotnělá noční můra.A co myslíš že ted asi udělá?"
Paulovi pro dnešek už opravdu došla slova.
"Nevíš?Tak já ti to povím.Neudělá nic,nechá tě,nechá tě žít se svým tajemstvím,se strachem a vinou,tak dlouho,dokud svůj život neukončíš sám.To bude pro tebe mnohem horší,než cokoli jiného.Ne,nic neříkej,slova nepomůžou.Hezkej zbytek večera,užij si to."
Třetí přízrak byl pryč.Autobus se zastavil.Paul jako ve snu dokráčel ke dveřím,které se otevřeli,a vystoupil.Stál na stráni.Nebe se projasnilo a odhalilo noční oblohu plnou hvězd.Dole pod ním,v údolí,se rozkládalo město.Posadil se na kraj,a koukal na místo,kde vyrostl,oženil se a den po dni,dokola prožíval to martirium šedého všedního života,celou dobu s tou černou skvrnou na duši.A když znovu přikládal nůž na zápěstí,myslel na mnoho věcí.Myslel na Erika,jeho prvního kamaráda,myslel na ní,se kterou prožil nejkrásnější chvíle svého života,na manželku,která ho zradila,na svět,který ho odkopl,na Adama,který zbytečně zemřel a na dalších tisíc lidí,které kdy viděl,se kterými mluvil,na okamžiky,co prožil,věci které udělal špatně.Naposled se otočil,ale autobus už tam nestál.Z jeho ruky a snad i z jeho srdce vytryskla jasně červená krev,a on,konečně,pocítil úlevu.