Když je Čech na cestách

Cestou necestou, polem nepolem... Český člověk je tvor velice zvídavý, a tak moc rád z té své českomoravské kotliny vykoukne přes kopečky a rozhlíží se po tomhle kulatém světě. Vlastně tomu tak bylo vždycky, ale kdo zná české dějiny, tak ví, že jen málokdy se dostal dál, než co by kamenem dohodil. A proto si to čeští cestovatelé a cestovatelky vynahrazují teď, když jsou naše hranice konečně otevřené širému světu. Babička by chtěla taky jednou vidět to móře, a tak ji k němu vnuk zaveze třeba autem, tatínek by rád pravý francouzský sýr, a tak mu pro něj dcera dojde při své služební cestě do Francie… A někoho může třeba i napadnout, že jsou teď Češi hrozně moc kosmopolitní a že jsou vlastně skoro úplně stejní jako jejich západní sousedi, ale to by si ten člověk myslel moc špatně.

Čech na cestách je totiž unikát. Unikát, který se vyskytuje po celém světě, ale je pokaždé stejný. Je úplně jedno, zda se nacházíte v západní Evropě, Střední Americe nebo ve východní Asii, český turista je zkrátka vždy to lehce rozpoznatelné individuum s foťákem na krku, ponožkami v sandálech a s pivem v batohu. V kloboučku a bez slunečních brýlí švidrá český turista proti egyptskému sluníčku, na břehu Temže přemýšlí, proč je to tu tak drahé, a v Tatrách si rovná svou rodinku na fotografii samospouští z fotoaparátu, který umisťuje na ten nejrozviklanější kámen.

A co teprve české ženy! Ach, ty kypré Slovanky, ty ženy, za kterými se každý cizinec otočí, aby si mohl alespoň jednou denně hvízdnout. Ty ženy, které mají plamenný pohled, bujná ňadra a pevné boky! Vzpomínám si, jak tyto ženy dělaly rozruch na veřejných toaletách palácového komplexu ve Versailles.

„Tady se musí platit??“ řvala jedna přes druhou, ale zjevně byla jejich potřeba silnější než ony samy a po zaplacení směšné sumy zařadily se do fronty. Stála jsem kousek před nimi a snažila se nestrhávat na sebe pozornost, aby se se mnou tyto ženy od rány nezačaly vybavovat.

„Bože! Taková hrozná fronta, baby, kdo to tady tak brzdí?“ ozvala se nejhřmotnější z žen a upřeně se zahleděla na Italku přede mnou.

„To je hrůza tohleto,“ lamentovala dál a snažila se procpat do zúženého místa uličky vedoucí k místnosti s toaletami.

„Paní,“ poklepala jsem jí zlehka na rameno, „my tu taky stojíme frontu,“ snažila jsem se.

„Ale proč to tu tak brzdíte?“

„Nebrzdíme… Víte, oni se ti lidé taky nějak musí dostat ven,“ podala jsem vyčerpávající vysvětlení, načež se na mne paní nevraživě podívala a počala hlasitě řešit se svými přítelkyněmi zdejší hrozné poměry. Dál jsem se snažila nijak si jich nevšímat a hrát, že já k nim přeci vůbec nepatřím a že (až se to stydím říci) já Češkou nejsem. Vlastně jsem se spíše styděla za ně, za to, jakou dělají Česku vizitku. Samozřejmě hned po tom, co za mnou zaklaply dveře kabinky, paní se nahrnuly do té úzké části chodby, čímž zamezily pohyb kohokoliv jiného jakýmkoliv směrem… Ach, ty zlaté české ženy!

„Uprav se, táto!“ Další česká žena? Ah, tentokráte na pláži a volá na svého manžela, který se v plavkách rozvaluje na balvanu nad mořem. V ruce paní drží foťák a za ní si hrají dvě malé děti, budoucnost našeho národa. Český muž si rukou prohrábne rozkrok a vyčítavě se podívá na manželku, která se znechuceným výrazem ve tváři stiskne spoušť. Rodinná idylka. Zvláště ve chvíli, kdy jedno z dětí začne stavět hrad z písku na cizím ručníku…

„Franto, co to děláš?!“ vykřikne zděšeně žena, běží k němu, popadne ho do náručí a mezitím, co ho peskuje, kouká, zda to náhodou někdo neviděl. Majiteli ručníku by to jistě nebylo milé, a tak balí své věci a stěhují se na jinou stranu pláže, raději prostě mizí, vždyť neumí ani slovo cizí řečí, tak co by komu vysvětlovali. Opravdu idylka…

Tak. A teď to vypadá, jako kdybych Čechy doopravdy nenáviděla. Ale nenechte se mýlit, já mám český národ veskrze ráda, jen se ho v zahraničí raději straním. Nestojím o to, aby mne někdo srovnával s korpulentními dámami, co tropí rozruch na záchodcích, nebo snad s idylickou rodinkou u moře. Nestydím se za náš národ, ale za jisté projevy české nátury, která se na našem území zdá být normální, ale v zahraničí působí dosti negativním dojmem. Nemusíme na sebe snad stále pořvávat, halekat a křičet. Všechno jde vyřešit v klidu a bez hluku. Nemusím se ohlížet za občanem tmavé pleti a řvát: „Hele, černoch, podívej!“ a ukazovat na něj prstem tak vehementně, že mu div nevypíchnu oko. Nepotřebuji nad každým suvenýrem hlasitě lamentovat, že je to předražené. Nemám potřebu nosit trička s českými nápisy, nebo snad pojídat řízek pokaždé, když se rozjede autobus. Naštěstí se totiž v tomto ohledu necítím být tím malým českým člověkem.