Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seGenocida
31. 05. 2006
0
0
1199
Autor
Wasekk
Ze dveří O.K.u s.r.o. odešel další spokojený zákazník. Strašily ho noční můry, tak proti tomu dostal talisman a ochranné kouzlo. Záruka dvaasedmdesát hodin. Vladimír se protáhl, uvařil další kotlík čaje a odnesl ho do čekárny. Se slovy „Kdo je další na řadě?“ přelétl celou místnost, kde sedělo asi pět lidí. Rutina. Rutinní práci nesnášel, ale každodenní život mu jí přinášel ažaž. Většinu zákazníků vyřídil celkem rychle a již se těšil, že toho posledního zvládne během chvíle a půjde domů. Ten se zvedl a přešel do samotné kanceláře.
„Jste Vladimír Severka?“ první slova, ne, žádný pozdrav, ale hned otázka.
„Ano, jsem. Co potřebujete?“
„Dokažte mi prosím, že umíte čarovat, jinak mi nebudete schopen pomoci.“ Vladimír se jen s nechutí zaměřil na kousek papíru a pozvedl ho do výše třiceti centimetrů. Poté ho několika pohyby prsty donutil vlnit se a šustit do zvláštního rytmu, který by nikdo nebyl schopen zařadit do určitého druhu hudby.
„Dobrá, věřím vám. A teď tedy k mému problému. Smím, že ano?“ na chvilku se odmlčel, aby dal čas k protestu. Žádný nepřišel a tak pokračoval, „Mám takový malý problém s vlkodlaky.“
„Ano? S těmi jsem se setkal naposledy jako učeň. Nebo spíš jako tovaryš. No ano, poslední rok mých tovaryšských cest. Tenkrát jsme, spolu s mým mistrem, použili obrovské množství kouzel, abychom je zneškodnili. Doufám, že u Vás jich je méně než dvacet.“
„Jsou dva. Tuším, že samec a samice.“
„Tak to je v pořádku. Najdu si nějakého tovaryše nebo možná i učně a ukáži mu, jak se to dělá.“
„Ještě okamžik. Já chci, aby mi dali pokoj, ne aby zemřeli. To si zapamatujte! Pomůžete mi?“
„Ach jo! Dobrá, všechno jde. Počkejte chvilku, musím najít knihu - ano, tady to je: Kniha Stínů. To víte, nemůžu znát všechno, všechna kouzla se nemohu naučit nazpaměť.“ chvíli listoval v knize a pak to našel. Návod na tvorbu talismanu, který zabraňuje vlkodlakům, přiblížit se na deset metrů k nositeli. Chvíli něco vyřezával, aby potřebné ornamenty byly vyryty s absolutní přesností. Chvilku zaříkával a nakonec podal zákazníkovy hotovou práci. Byla to vlastně soška ženy s umučeným výrazem ve tváři a různými symboly na šatstvu. Jeden navíc v jejích rozpuštěných vlasech.
„Děkuji vám, snad to zabere. Zde máte odměnu,“ odpověděl, položil na stůl dvousetkorunu a šouravým krokem odcházel pryč.
Vladimír rychle uklidil to potřebné a co nejrychleji odkvačil. V předsíni se potkal se svým zákazníkem, ale nevěnoval mu pozornost. Oko mu sjelo k zrcadlu a vyděsil se. Ačkoli tam měla být jistá osoba vedle něj, neviděl nic krom předsíně. Nikdo až na něj v zrcadle nebyl. Rychle se mu podíval do obličeje a zděsil se úplně. Bledšího člověka neviděl.
„P-Pane, vy nemáte odraz v zrcadle! A jste bledý. Vy, vy jste upír!“ dostal za to pohled, který bych nikomu nepřál.
„Jistě, Ištván jméno mé. Přejete si něco?“
„Že mne nekousnete, že ne,“ plačtivým hlasem prosil. Opravdu to bylo strašlivé zjištění. Kdekdo by možná utekl, ale o upírech se tvrdí, že mají extrémně vyvinuté svaly a nikdo je nepřekoná. To je pravda, kterou se všichni čarodějové učí. Stejně jako jejich druhý název - Vampirisumi.
„Jste tak hnusný, ale máte štěstí. S amuletem proti našincům jste relativně v bezpečí, relativně-“ vytáhl dýku a bodl mu do hrudníku, „ale mohlo být i lépe pro vás.“
Probudil se v nemocnici. Věděl to jistě, ten zápach si totiž s ničím nespletete. Přišla vizita. Zkontrolovala mu obvaz na hrudníku, tep a teplotu, poté přelétli kartu a odešli. Jen jedna mladá sestřička zůstala, aby se o něj postarala. Převázala mu hruď a dala napít. Zeptal se jí, co tu dělá.
„Byl jste někým napaden a zraněn. Sousedé vás viděli, jak vycházíte z domu s rukou na prsech, potácí te se a mezi prsty se třpytí kapky krve,“ nejspíš to měla nacvičené, Vladimír nevěřil již nikomu.
„A to to policie nevyšetřovala?“ vyzvídal dál.
„Samozřejmě, že ano. Prý ale nikdo nikoho neviděl. No jo, ty vaše okultistické hrátky,“ usmála se, slušelo jí to při tom, „netvrdím, že jste si to udělal sám, ale není to podezřelé?“
„Není,“ odsekl. Neviděl žádný smysl v konverzaci.
„No tak naschledanou,“ naoko veselým hlasem se rozloučila a odešla pryč.
„Jestli jsi na každou ženu takový, nedivím se, že žiješ sám,“ řekl kdosi u okna.
„Otče? Jak jsi věděl, že tu jsem?“
„Otče? Nedělej ze sebe hlupáka. Tvého tátu zabili upíři. Myslel, že stačí na celou tlupu. Tfuj!“ 'Shit', pomyslel si Vladimír, „normálně mu odřízli amulet a vysáli krev. Musel jsem do svého syna zabodnout kůl a nacpat do něj česnek. Chápeš to?“
„Dědečku, proč jsi přišel? Abys poučoval svého vnuka o hloupostech jeho předků, nenech se zesměšnit.“
„Nenechám. Víš, náš rod si říkává Lumíři. Je to parodie na upíry, protože s nima vedeme furt boje. Není muže z rodiny, který by nezabil jednoho krvepijavce. Ale občas si toho někdo naloží moc.“
„Dobře, ale co mám tedy dělat já? Nechat to být?“
„Ne, využij všechny moderní prostředky k zajištění nejlepší odvety.“
„Jistě, kdy mě pustí?“
„Zítra v podvečer. Musím jít, měj se, synu mého syna.“ usmál se a odkvačil mimo jeho zorné pole, pravděpodobně k sobě domů.
„Nemám jeho jméno ani jiný záchytný bod pro pátrání, to je špatné,“ pomyslel si Vladimír, „Budu muset všechny ty krveříznivé potvory vylákat a jednu po druhé zabít. Proč sakra nemám s sebou knihu? Vlastně jsem jí někam odhodil. Jo to bude ono. Snad tam mám správná zaklínadla...“ s těmi slovy upadl do hlubokého, uzdravujícího spánku.
Když ho pouštěli, měl už jasno. Vydal se nejkratší cestou do kanceláře. V předsíni našel Knihu, podle které udělal velmi prudký jed a z trezoru za obrazem vyňal pás nožů - vrhacích dýk. Vyzbrojen těmito věcmi se převlékl do pevnějšího oblečení, vzal si peněženku, posilnil se lokem alkoholického nápoje a doslova vypadl z domu. Jeho první zastávkou bylo CyberCafé. Po pár neúspěšných pokusech mu Google dal tu důležitou informaci: všichni upíři byli patřili k ultrasilné pravici. Byli to náckové, fašisti. Další hledání již bylo snadné. Našel několik nejbližších NaBarů a měl vystaráno. Pomalu si proto vychutnával tu sladkost čaje.
Kolem půlnoci vstal a vzal to nejpřímější cestou ke svému cíli. Ve chvíli, kdy došel temnýma uličkama k nacistickému baru, vytáhl dýku a podřízl jednoho velmi bledého. Až pozdě si uvědomil, že to neměl dělat. Semknul se kolem něj kruh ostrých hochů – kolem devatenácti let – zahajlovali a zaůtočili baseballkama. Naštěstí jih bylo tolik, že nikdo neviděl nic a nakonec se tedy vymanil z hloučku.
Utekl se schovat do obchodu, ale nakonec zjistil jednu zajímavou věc – byl hedán policií pro vraždu a honěn náckama. Jak jinak, než pro vraždu. Tělem mu projela mrazivá vlna. Byla to pro něj zkrátka ledová sprcha. Rozběhl se postraní uličkou a neustále se ohlížel za sebe. Nikoho neviděl. Stále se však nemohl zbavit pocitu, že ho někdo sleduje, že někdo ví, kde je. Bál se. Měl strach. Zastavil se na rohu křižovatky a přemýšlel, kam dál. Vzal to doleva, kde tušil možný průchod do jiné, bezpečnější, čtvrti města. Praha se mu už nezdála tak fajn. Proběhl kolem několika obchodů a zamířil do antikvariátu. Našel zde mapku, se kterou se cítil mnohem bezpečněji. Už nebyl ztracen. Když odešel – bez zaplacení – už neběžel. Šel klidným, uvolněným krokem. V jednom okně uviděl blikat světlo. Při bližším ohledání se zděsil. Bylo modré.
Utíkal zpět a zahýbal do různých ulic, podchodů atd. kamkoli to šlo. Na chvilku se ohlédl a vrazil do černě oblečeného chlápka. „Jak jste se sem dostal? Před okmažikem jste tu nebyl,“ divil se. Muž jen pohlédl nahoru, na tyč čnějící z domu a neodpověděl. „Ale vždyť máte pásku přes oči, jak jste mohl vidět?“
„Nemohl jsem vidět. Jsem slepý tupče. Ale mám perfektní výcvik, hmat a cit na kůži i sluch. Třeba na tobě poznám, že jsi utíkal a bojíš se. Čím dál víc. Před kým si to utíkal?“
„Zabil jsem jednoho člena rodiny, která mě napadla v mém vlastním domě. Byl nacista. Teď mě proto honěj fízlové i fašistický svině.“
„Fašisti? Kde? Chci jejich krev. To kvůli nim jsem slepý! Hnusáci, kreténi, hajzlové;“ stínovému muži došel dech i nadávky.
„Přijdou – o to se neboj. Ti mě jen tak nenechaj jít.“
„Dobrá, tak já si počkám. Ale vlastně bych se měl připravit. Nějaká masa lidí je o dvě ulice dál. A blíží se.“
Poodešel do stínu a neslyšně tasil svou katanu. Vypadal hrozivě. Naproti tomu vypadal Vladimír jako hračička. Ovazoval si kolem zápěstí a dlaně obvaz – jinak by mu klouzaly – a přemýlal si v hlavě zaklínadla. Až když přišli nepřátelé, připravil se k vrhání dýk. Poodstoupil mimo světlo.
„Tady někde je schován, cítím to,“ řekl jeden z prvních. Záhy na to měl v hrudi ostří nože.
„Sou tady,“ zvolal další a vytáhl svou wakizaschi. Napřáhl se a rozběhl bůhvíkam do tmy. Další se vytsili s boxery, noži, nunčaky i basballkama. Najednou prořízl tichý šramot zbraní dlouhý výkřik a pak druhý – jiný. To ninja nevydržel a zaútočil, druhý zvuk byl od jeho oběti.
Kouzelník vrhal dýku za dýkou, ale brzo došli. Začal se prát. První, který byl u něj, dostal pěstí pod bradu. Další to odskákal s prokopnutým břichem. Takto to pokračovalo dál, levý hák střídal pravý, kopnutí úder loktem. Až když se probojoval skrz masu bojovníků, napadla ho myšlenka na kouzlení. „Aerus, flameus gladius!“ vykřikl a v ruce se mu objevil ohnivý meč. Chvíli s ním zabíjel, než zjistil, že mu dohasíná. Pustil ho na zem.
Další cestou, kterou použil bylo opravdové kouzlo. Řízl se do prstu, nakreslil jím do vzduchu znak a poslal kupředu. Znamení začlo žhnout a zvětšovalo se při každém zničeném životu. Pokusil se ještě o něco podobného, ale tentokrát sevřel celou dlaní dýku a mírně s ní pohnul. Místo proudu krve se z ní lilo oslnivé světlo. Asi to zapříčinilo slovo 'Exitus'. Spousta nepřátel zemřela vysušením, působilo to jako mnohonásobně zvětšená síla slunce. Skonali všichni. I jeho nový přítel – stínový bojovník.
Vyběhl po schodech nahoru na střechu činžáku. Nabral rychlost a skočil na dům na protější straně ulice. Takto skákal a běžel dál a dlouho, dokud mu nezačal pípat mobil. Ani nevěděl, že ho má. Zvedl to.
„Dobrý den, pane Severka, mám na vás prosbu.“
„Ano? Jakou? A kdo, ke všem čertům, jste?“
„Jsem Leonida. Potřebuji se s vámi setkat. Jste přeci ten kouzelník Vladimír Severka, že ano?“
„Jsem. Kde se chcete sejít? U mě to nejde, tam je to nebezpečné.“
„U Pankrácké věznice. Domluveno?“
„Ano, v šetsnáct nula sedm?“
„Puntíčkáři. Souhlasím. Naschle.“ zavěsila.
Znova skočil přez ulici a vrátil se zpět k pozemskému cestování. Podíval se kolik je hodin a promnul si oči. Půl šesté ráno. Zajel do bazaru a prodal mobil. Za vyinkasované peníze si dopřál bohatou snídani. Dal si smažená vajíčka, krevety, pravý čínský čaj a hamenex. Když odcházel, táhlo na osmou. Měl ještě spoustu času. Na billboardu uviděl upoutávku na soutěž v kouzlení od devíti hodin v divadle. No neber to. Měli volné místo mezi soutěžícími, tak se nechal zapsat. Zaplatil jen pade.
Mezi jeho oponenty panovala mánie propíchávání v krabici. Musím být originálnější, uvědomil si. Pozoroval, jak se sličné asistentky nechávají probodávat falešnými čepelemi. Občas zachytil jiný podvod, jako třeba nenápadný odchod asistentky, ale většinou to bylo to samé a šlo o efektivitu. Soustředil se. Nyní byl na řadě on. Vešel na jeviště.
„Dámy a pánové! Jistě jste si všimli, že každý kouzlník se vytasil s ostřím a někoho probodl. Já vám ukáži něco jiného. Á vy mladý muži máte krásný mobil,“zvolal a otočil zápěstím, „vlastně ho mám já. Ale zpět k věci. Chci pokořit rekord v době, kdy je člověk neviditelný. To číslo je dvanáct celá šest sekund. Kdo mi to bude stopovat? Dobrá, vy a ten pán v tom červeném saku. Ano, děkuji. Nyní se připravme – teď!“ na to slovo zmizel. Všichni tajili dech nad tím, jak to dokázal za plného světla, kdežto on si prohlížel hodinky jednoho ze stopujících. Jedenáct, dvanáct, třináct... samozřejmě rekord pokořil, ale ne o moc.
„Třice sedm, celá dvě. Souhlasí?“ zeptal se první.
„Téměř, třiccet šest, celá devět.“ oponoval mu druhý.
„Tak se nehádejte, řekněme, že mám ten kratší čas, ale stejně je to jedno. Mám na pokoření. Díky!“ na to opět zmizel a objevil se až u opony. Odešel.
Bylo tři čtvrtě na tři. Vydal se tedy k zastávce metra A – Skalka. Chvíli sváděl boj, jestli nemá odjet někam pryč, ale nakonec se rozhodl neměnit plány. Vešel do vestibulu undergroundu, jak by řekl jeho synovec, který rád používal anglické výrazy. Podíval se, kam má jet a čekal. Když nastoupil, usmál se. Tolik nebezpečí a on z toho vyvázl živý. Přestoupil na linku C a pokračoval. Na pankráci vystoupil a šel pěšky k věznici. Bylo to z kopce.
Kousek od brány ho čekala mladá, asi šestadvecetiletá, žena. „Vy jste Vladimír Severka?“ zeptala se hned na úvod.
„Ano.“ zněla jednoznačná odpověď.
„zatýkám vás pro vraždu sedmdesáti tří osob. Máte právo nevypovídat. A ještě něco – nepokoušejte se uprchnout, jelikož jste obklíčen policisty.“ kysele se usmála.
„Ne, on do vězení nepůjde. Undino, zab je!“ zvolal nenápadný stařík s dřevěnou holí. Vedle něj se točil vodní vír. Sice si řeknete, jak je to možné, ale je. Jak, to však netuším – nejsem bůh. Několik policistů se dostalo až do jejího středu, kde se udusili. Muž pak zvedl hůl a vysílal slabé blesky.
„Dědečku, děkuji. Ale nenamáhej se, pomůžuti mými kouzly.“ řekl Vladimír a vytáhl dýku. Za malou chvilku již nebyl ani jeden policista na živu.
„Měl si štěstí, vnuku, že jsem věděl, kde jsi. Mohl jsi mít oplétačky se soudem.“ žádná odpověť.
„Vládíku? Co ti je?“ divil se, „Co-cože? Jaks mohl? Ty hnusnej parchante!“ rozčílil se při pohledu na umírajícího kouzelníka s dýkou v srdci.
„Byla jich přesila, neporazil bys je. Sbohem, dědečku.“ odešel kouzlit do jiných dimenzí.