Příběh se šťastným koncem

Byl to hezký a vybavený dům. Rodina, která v domě žila díky tomu vypadala spořádaně a zaopatřeně. V jedné z místností hrála televize. Moderátor, zobrazený ve velkém LCD displeji, mluvil cosi o nebezpečích, spojených s nově objevenou mutací vlka evropského. Rodina dění na obrazovce nevěnovala přílišnou pozornost.
Odněkud z vedlejší místnosti přišla matka.
„Kdo to volal?“ zeptal se otec a zvedl oči od novin.
„Moje máma,“ odpověděla ona.
„Vsadím se, že si ta alkoholička zase poručila další láhev,“ řekl pohrdavě otec.
Matka sklopila oči a neodpověděla mu. Bylo to jasné.
„Máš teď něco na práci?“ zeptala se nejmladší dcery.
Když zavrtěla hlavou, matka jí zadala úkol: „Tak odneseš něco babičce.“
Dcera to očividně nepřijala s velkým nadšením, ale věděla, že nemá smysl odporovat.
Matka vytáhla ze skříně batůžek a položila do něj zabalenou cmundu a láhev té výborné domácí pálenky. Podala batoh dceři, ta si ho dala na záda a začala se obouvat.
„V tomhle přece nemůžeš jít k babičce,“ odporovala matka. „Vezmi si radši ty červené šaty, co jsem ti koupila.“
„V těch nepůjdu, zase se mi budou všichni smát,“ namítla dcera.
Otec se zasmál a přihodil si: „No jo, to se nedivím. Vypadá v nich jako děvka.“
„Josefe, prosím tě,“ otočila se na něj matka, což byl pro otce dost jasný povel, abych ztichnul.
„Jsou to hezké šaty a navíc můžeš jít lesem,“ poradila jí matka. A dcera ji opět poslechla.
Když se převlékla, nikdo už nic nenamítal a dcerka mohla vyrazit. Sídliště proběhla rychle a skrčená za živými ploty, aby ji nikdo neviděl v těch příšerných šatech. Hned za sídlištěm zaběhla do hustého borového lesa. Konečně zvolnila krok. Vyndala si z batohu sluchátka, které vedly až k discmanu a pustila si její oblíbenou přiteplenou teenagerovskou kapelu.
Neposlouchala dlouho. Když při druhé skladbě došla až na lesní prostranství, vyrušilo ji hlasité pípání Geigerova počítače. Vyndala si sluchátka z uší a chvíli naslouchala.
V nedalekém křoví se cosi hýbalo. Dívka se neklidně dívala oním směrem. Praskání větviček a násilné šumění listí se zintenzivňovalo. Potom z křoví vyskočila srnka a pelášila skrz palouk do jiného křoví. Dívenka se zasmála a otočila hlavu. V tu chvíli leknutím uskočila.
Před ní se tyčil asi pětimetrový vlk. Stál na zadních nohách a dost unaveně ji pozoroval.
Dívka vykřikla a dokonce se zdálo, že přehlušila i zběsile pípající Geigerův počítač.
„No ty vole,“ řekl vlk.
Dívka se nezmohla na slovo.
„Nemůžeš to vypnout? Je to příšerný.“ zeptal se vlk klidným tónem a ukázal na bílé ječící zařízení.
Najednou se zdálo, že se dívka uklidnila a zakoktala: „No jo, promiň.“
Vypnula Geigerův počítač a pohlédla do výšky.
„Dík, ty jo,“ poděkoval přerostlý savec.
Chvíli si vyměňovali pohledy a mlčeli. Nakonec vlk přerušil trapné ticho komplimentem.
„Co to máš za hadry? Vypadáš jak děvka. Nebejt vlk, ty vole, asi bych do tebe šel..“
„Nech si to,“ řekla už klidným hlasem dívka.
„No jo, sorry. Jak se jmenuješ děvče?“ zeptal se jí vlk.
„Karkulka,“ odpověděla dívka a dokonce se usmála.
„No jo, to se dalo čekat. Je to tady dost v lese. Kam si to vykračuješ?“ položil jí vlk další otázku.
„Ále, moje babička si poručila chlast, tak jí ho nesu.“
„Tak to je jasný. No jo.“
„Nechceš mě pustit dál? Chci být doma ještě před zprávama.“
„No jo. To jo. Jen mě napadlo. Je stará tvoje babička?“
Karkulku to trochu zarazilo. Přece jenom osnovy téhle pohádky dost dobře znala.
„Jo, je celkem stará,“ pravila Karkulka trochu s udivením.
„Totiž, abys tomu rozuměla, ty vole. Támhle na stráni jsem viděl růst kostival. Možná by jí to mohlo trochu pomoci. Co říkáš?“ vysvětlil jí vlk.
Karkulka si vzpomněla, že babička užívá velmi ráda kromě alkoholu i řadu všelijakých rostlin. Napadlo jí, že babičce tím může udělat radost.
„Máš pravdu. Něco bych jí mohla natrhat,“ řekla, usmála se a vyrazila směrem ke stráni, na kterou vlk ukázal.
„Super,“ zaradoval se vlk a zmizel.
Vydal se pomalým krokem směrem, kterým mířila Karkulka. Po půl kilometru dorazil k několika domům. Vytipoval si skromný domek, o kterém se domníval, že bude domkem babiččiným, pomazal se jelení krví a zazvonil.
Otevřela babička, která jeho lest okamžitě prohlédla. Začala rvačka, během které vlk babičku postupně snědl. Natáhl se na kanape a rozhodl se čekat na Karkulku.
Po čtvrthodině se objevila Karkulka. Šla těžkým krokem a prohýbala se pod těžkou hromadou kostivalu. Trochu si nadávala, za to, co si nechala poradit. Obešla dům a složila všechen kostival do garáže. Když se upravovala a obírala rostlinné zbytky ze svých šatů, se zájmem to pozoroval soused a hodně se smál. To je tak na okraj.
Jen co byla s úpravou hotova, zazvonila na zvonek. Chvilku čekala a potom se dveře otevřely. Karkulka se ulekla a zároveň s tím se intenzivně rozpípal Geigerův počítač.
„Už zase, ty vole!“ rozčílil se vlk.
Karkulka znovu vypnula zařízení a vzhlédla do výšky.
„Zase ty? Kde je babička?“ křikla na něj Karkulka.
„Pojď dovnitř, tady to nebudeme řešit,“ pravil mírně vlk.
Karkulka vstoupila.
„Chceš vědět, kde je babička? Je hned támhle, ty vole,“ ukázal jí směrem do vedlejší místnosti.
Dívenka vyrazila směrem, který jí ukázal a když stála k vlkovi zády, prostě ji sežral.
Když byla uvnitř celá, zasmál se a vytáhl z batohu láhev pálenky. Moc mu chutnala, zajídal ji cmundou a dá se říct, že chrochtal blahem.
Takový zvuk byl i přes zdi domečku dobře slyšet a nebylo tedy divu, že přilákal i Chirurga, který šel okolo.
Chirurg se přiblížil k domku a nahlédl dovnitř oknem. Je zcela nepodstatné, že Chirurg se jmenoval Rastislav. Podstatné je, že uvnitř viděl vlka a pochopil, co se stalo.
Všiml si, že chrochtající vlk se pomalu ukládá ke spánku. Sedl si pod okno a počkal šestnáct minut. Když se znovu podíval oknem do světnice, vlk už tvrdě spal.
Rastislav Chirurg pochopil, že teď přišla jeho chvíle. Vzal si před domem dlažební kostku a s kostkou v podpaží se vplížil dovnitř. Naklonil se nad vlka a slyšel jeho pravidelné oddychování. Rastislava samotného to naplňovalo příjemným vnitřním klidem. Napřáhl ruku i s kočičí hlavou a začal s ní zuřivě bušit do hlavy vlkovy. Rozbil lebku na mnoho kousíčků a nebylo tedy překvapením, že toto zranění bylo pro vlka fatálním.
Když věděl, že ho při řezání do břicha už nic nebude rušit, vytáhl z kapsy pěkný lovecký nůž.
Řezal s velkou silou, ale přesto zručně a opatrně. Vyrobil dostatečně velký otvor, aby dostal nebožáky z břicha ven. První nahmatal babičku. Uchopil ji za ruku a vytáhl z vlkových útrob.
Babička ještě chvíli kašlala a napravovala kyslíkový dluh, ke kterému ve vlkovi přišla, ale pak se zasmála a přátelsky Rastislava poplácala po plecích.
Opřela se o stůl, kde vlk nechal zbytek kořalky. Otevřela láhev a bylo jí dobře.
To už byla venku i Karkulka. Pokašlávala, ale měla evidentní radost.
Rastislav ji chvilku zaraženě pozoroval. Ale pak se začal vesele smát.
„Vypadá v těch šatech jako děvka,“ zahulákal Chirurg a smál se ještě víc.
„Chachá,“ přizvukovala babička a ukazovala si na ni.
„Tumáte, Rastislave,“ podala babička jejich zachránci láhev s alkoholem.
A oba se smáli, ukazovali si na Karkulku a pili z jedné láhve.
„Pojď si dát taky,“ vyzval ji Rastislav a podal ji láhev s alkoholem.
Karkulka se ještě chvíli mračila, ale potom se usmála, lokla si pálenky a hned jí bylo teplo u srdíčka.
A tak tam seděli nad mrtvým vlkem a smáli se společně tomu, jak se jim podařilo uniknout vlkovi z žaludku, smáli se tomu, jak s chladnoucím vlkovým tělem začalo slábnout pípání Geigerova počítače a tomu, jak hloupě se Karkulka oblékla. A věřte, byla to moc dobrá atmosféra.