Výměna

  Lidé mají nejrůznější přání. Jak už to tak bývá, ta největší jsou zároveň i nejhůře splnitelná. Agáta si ze všeho nejvíce přála být někým jiným. A to doslova. K smrti ji štval celý její dosavadní čtyřiadvacetiletý život, otravný a šedivý jako pondělní podzimní ráno, nudila ji bídně placená práce v klenotnictví, kam chodily nakupovat nafrněné dlouhonohé kočky se svými namakanými kocoury a kde si připadala jako popel mezi diamanty. Nenáviděla pohled do zrcadla ukazujícího s krutou prozaičností zplihlé mastné vlasy, nevýrazný bledý obličej, špičatý nos a kostnatou postavu. Ze všeho nejvíce ji však deptalo uléhat večer co večer bez polibku, bez toho banálního “dobrou”, občas v sevření vyprahlého manuálního orgasmu, jenž po odeznění ještě dvakrát podtrhl trýznivou osamělost. Proč má někdo všechno, i když si to třeba vůbec nezaslouží, a jiný nemá nic? Agáta se vždycky ke všem chovala slušně, snažila se pomáhat, trávila nejtěžší chvíle u bezmocného těla skrz naskrz prožraného rakovinou, čekajícího na spásu smrti, nicméně až do poslední chvíle patřícího její matce. Byla hodná holka a stále čekala na odměnu. Stále čekala.

   „Tenhle by se ti líbil, zlato?“

   „No, ten je hezký, ale možná moc nápadný, třeba spíše… co tenhle?“

   „Hm, nevypadá špatně. Můžete nám ho ukázat, slečno?“

   Prstýnek sem, prstýnek tam, Agáta poslušně kmitala a přitom nemohla spustit oči z nádherné dvojice, která jako by se zjevila z nějakého pohádkového snu. Chyběl jenom rychlonohý bělouš, jinak bylo všechno prakticky dokonalé. Vysoký urostlý princ s průzračnýma chrpovýma očima, jež dodávaly jeho lehce zarostlé osmahlé tváři rytířskou ušlechtilost, něžně držel kolem pasu svou princeznu Zlatovlásku, křehkou, půvabnou a svěží jako orchidej po dešti. To bylo něco, o čem Agáta snila, o čem mohla jen snít. Ale proč? Proč to nemohla být skutečnost? Nic jiného si nepřála víc než být na místě té Zlatovlásky, cítit princův dotek na svém těle, položit hlavu na jeho hruď a slyšet srdce, které bije pro ni, jenom pro ni.

   „No tak se půjdeme podívat ještě jinam, co říkáš?“

   „Dobře, miláčku, jak si přeješ.“ Jeho rty na její, formální rozloučení se s tou ošklivou prodavačkou v krámku, do něhož se oni dva už nikdy nevrátí, strohé zaklapnutí dveří. Byli pryč. Odjeli zpátky do svého kouzelného příběhu a Agátu nechali v bahně deprimující reality. Jako vždycky. Nešťastná dívka klesla na pult, krev z jejího srdce se přeměnila v slzy a nekontrolovatelně se řinula ven.   

   Když Agáta kolem osmé hodiny večerní stanula před starým cihlovým domem, v jehož třetím patře se nacházel její byt, kde ji nikdy nikdo nečekal, ze tmy se zničehonic ozvalo:

   „Slečno Martyřovská?“

   Oslovená sebou polekaně škubla; hlas byl nepřirozeně dutý a sekaný. Otočila se směrem, odkud vycházel, a uviděla jen nezřetelnou siluetu vysoké černé postavy. Po těle jí začal vyrážet lepkavý slaný pot.

   „Co chcete?“ zeptala se Agáta tmy. Přála si, aby to znělo útočně, ale věděla, že tím svůj očividný strach nezamaskuje.

   „Jde o to, co chcete vy,“ zněla odpověď.

   „Já chci, abyste mi dal pokoj.“

   Podivný trhaný smích. „Já vím, po čem opravdu toužíte. A nyní máte jedinečnou možnost splnit si svůj sen.“

   „Jaký sen myslíte?“

   „Ten samý co vy. Nebudeme si na nic hrát, slečno Martyřovská. Řeknu vám to na rovinu. Až přijdete domů, na nočním stolku bude ležet fotografie. Obětujete na ni sedm kapek vaší krve a je to. Velmi prosté.“

   „Cože?“

   „Do ničeho vás nenutím. Je to jen nabídka. Pokud ji odmítnete, fotografie tam ležet nebude.“

   „Aha. Tak myslím, že končíme. Sbohem.“ Agáta rychle otevřela domovní dveře, vklouzla dovnitř a dvakrát otočila klíčem v zámku. Ještě však ucítila podivný mrazivý závan, jenž se jí přehnal po zádech..

   Nepřekvapí, že po příchodu do bytu šla Agáta jako první zkontrolovat noční stolek. Fotografie tam byla. Usmívala se z ní sladká princezna z klenotnictví, nádherná, okouzlující. Agátě se rozbušilo srdce, musela si sednout na postel. To přece… Ale byla to pravda. Nešlo o žádnou iluzi. Mohla se fotky dotýkat, prohlížet si ji ze všech stran. Mohla ji taky roztrhat a vyhodit, nicméně místo toho vytáhla ze stolku malé ostré nůžky.

   Ještě než Agáta otevřela oči, věděla, že se něco stalo. Bylo jí horko a cítila jemné šimrání po celém těle, které pomalu odeznívalo. Nevěděla, jak dlouho uplynulo od doby, kdy svou krví skropila fotografii, mohlo to být pět minut stejně jako měsíc. Na tom koneckonců nezáleželo. Pamatovala si, že ji přemohla náhlá únava a… pak už nic. Zkusila opatrně pohnout prsty na rukou, oči stále zavřené. Sebemenší pohyb jí připadal neobyčejně lehký, nový. Pomalu si přejela rukama od pasu nahoru. Když se dotkla teplé hebké kůže, zapůsobilo to na její smysly skoro jako elektrický šok. A jakmile narazila na krásně tvarovaná plná ňadra, blaženě vydechla a otevřela oči, slzící nikoliv smutkem, nýbrž štěstím. Ležela nahá na posteli v prostorné světlé ložnici, neokázale, nicméně luxusně zařízené. I když se to všechno zdálo naprosto neskutečné, Agáta věděla, že nejde o sen nebo halucinaci. Cítila v sobě pulzující krev, vnímala každé nadechnutí, připadalo jí, jako by se znovu narodila. A vlastně to tak bylo.

   S pronikavým jásotem pubertální školačky, které začaly prázdniny a ještě ji její vyvolený pozval konečně na rande, dívka vyskočila z postele a okouzleně se začala rozhlížet po pokoji. Náhle přímo před sebou spatřila tu nádhernou osobu, což jí na okamžik zastavilo srdce. Přistoupila blíž k naleštěnému povrchu zrcadla. Dívala se na princeznu Zlatovlásku, a zároveň na sebe, Agátu, donedávna ještě odpad, o který nikdo ani nezavadil pohledem. Skrze utrpení konečně došla ke spáse.

   Náhle Agáta/Zlatovláska uslyšela zvuk odemykaných dveří a pochopila, že poslední nota dokonalé harmonie je tu. Dychtivě vyběhla z ložnice a vrhla se do chodby, aby přivítala svého prince.

    Stál tam, šarmantní a mužný, poněkud zmatený, když zpozoroval, jak se k němu řítí jeho dívka v rouše Evině. Vpadla mu do náruče a zasypala jeho tvář vroucími polibky.

   „Co… co to má znamenat, Romano? Vždyť jsem nebyl pryč ani hodinu,“ otázal se překvapeně.

   „Miluju tě a chci tě. Teď hned.“

   „Já tě taky miluju, kotě, ale zrovna…“

   „Miláčku, tak dlouho jsem na tohle čekala. Pojď a udělej mě…  šťastnou.“

   Romana Pokorná zemřela o tři týdny později společně se svým snoubencem Markem Tichým na následky těžké autonehody.