confession

Řek jsem si, že napíšu něco chytrýho a nějak mi došly slova a to hned po první větě. Možná je to tím, že jsem jednoduchý a primitivní, což naprosto přesně koresponduje s mou tváří. S tváří a  tělem, za který by se nemusel stydět homo erectus a za který já se občas stydím, hlavně na bazénu, když vidím všechny ty vypracovaný typase se sebevědomím držením kroku, kteří se nemusejí bát cizích pohledů. Asi bych se sebou měl něco dělat. Nemám ale chut´ ani čas a tak si asi budu pořád jenom stěžovat ...

Co takhle napsat něco chytrýho ? Ptal jsem se jedné učitelky před důchodem na smysl života. Řekla že každý potřebuje přátele, a samou nervozitou si při tom olizovala dolní ret, tak jak to dělám já, když se cítím trapně. Přátelé, řekla, jenže okamžitě stočila hovor ke konci a k  sebevraždám a doporučila mi prášky. Prý to nebolí a navíc je to skoro na tutovku ...

Chtěl bych napsat něco chytrýho, ale nevím co. Včera jsem udělal nejhorší věc. Spálil jsem svůj deník, kterej jsem psal dva roky. Zničil jsem kus života. Ted už nemám do čeho psát a možná proto píšu tuhle divnou zpověd. Hořel a hořel a zbylo z něj skoro nic a nakonec ani to nic. Jako bych vymyzal plastickou gumou roky svýho života ...