Stínohry jara

Vpíjíš stínohry nad portálem,

Oběšenci jsou svíce, rozfoukány větrem.

Vším i málem může ticho ti být.

Různobarevným spektrem...

co znamenají nože?

Odlišné kůže a hnis dal jsi ty Bože?

Smeteme ze stolu popel,

Stíny za lomozu zbydou... ne naposled.

Vyřčený ortel zamží vyhlídku.

Snad Osud?

Snad hra?

- Kde tvou hlavní rolí ztvárním já.

Už nehoupají se pod krovy,

jsou na nohou,

než zazvoní podkovy,

neon dozáří.

Je ticho,

vzduch ztěžknul a padá jako mlha.

Choulíš se  pod postelí,

choulíme se oba.

Bojím se tebe, ty tmy.

Bojíme se všeho mezi těmito zdmi.

Choulíme se znova.

Zakrýváš si oči. Pláčeš.

Mdloby -

upadnout v nich by bylo snadnější.

Zůstal by pocit,

pocit, že za humny jsou vlci.

Kdy skončí tento den,

chci žít jak před tím - zpola nasycen!

Šeptej mi. Neplač!

Slzy bolí,

Promáčíš mi košili -

tu od tvé matky,

jež jste mi ušili než-li odešla.

Na půdu pod krovy – snad hledat soukromí.

Kontrast venku,

na ulici,

chyť sousto na zlomenou udici.

Spolykají nás, slyším pochod.

Povstaňme!

Raději lež - nemají poklop.

Zase ti zelení,

Nemají oči.

Počty mravenců jich.

Na uniformách stejné znamení.

Jdou rozdupat na rozkaz.

Nekřič!

V rozhlase hlásí „Nedupat! Proletáři!“

Tváře jejich jednotné rysy,

jak snadno splést si je vždyť oni – krysy!

Krysy! Bez páteře!

Láteří, spílají, křičí – já jim nerozumím.

Ve škole ruštinu jsme prospali.

Zpěvy a střelba,

chuť na ně něco zařvat jde přímo ze srdce.

Hoříme!

Uhaste nás.

Haste pro další generace

otce porobených.

Spaste

figurek znásilněných.

Seberou nám střevíce,

Zabijí nás?

Vydrancují.

Vydrancují naše mysli,

naši svobodu.

Ne! Jen na pár let.

Ztěžkly, uvíznou. Uvíznou v podzolu!