Květen

Květen

Když naprší jaro do kriminálů,

Paže korálové chladnout se jmou;

Schraňte mříž i stesk z oceli
a posypte hrstí popela hlavu,

jež klečícího na pahýlech.-

V putykách,

kam matky nechodí se pije rum.
Hlasitě se křičí do dechu chladna;
praskají pochvy planých koutků úst
a řinčí řetězy.

Za okny plátna,
plát stačí okenní tabulku sbít.
Vyjmout páry záclony.
Zřít.

Obětí siluety,
obětí chvil,

Napětí se dít.

“Tobě jak?!“
do tunelu tmy.
Tam, kde se nezazelení ni
lidského masa květy.

Ucítíš vítr,
dech hřmot a smíchu zpoza
zavřených rtů.
Zaplesá, panu a pýchu,
noblesa - sešitá ze záplat

na hrubý pytel.

Stačí vyslovit se,
souvětí.
Naslouchat slovům „Život nač!“
víc nic, jen praskání kostí
a usedavý pláč.

Hráč... uvadá při startu?
Nezalitou květinou měsíce
května?
Či v cíli na konci ledna
vzkvétá.

Bol se smíří,
bezpochyby.
Lát do větru:
“Živote bídný, proč jsme tu!
Jen chvíli?“ -
Bez větru.