Probudím?

 

Až se zítra probudím - budu spát.

Když ze se sna probudím -jen  v peřejích vydechovat.

Neprobudím-li se a nebudu-li spát,

budu nehnutě ležet, podřimovat.

Radostně vířit v bráně květů,

kde hnát se v plnou šíři světů,

zahradou smíření,

                 zamyšlen.

Posilněn vírem vzpomínek!

Žehnám příslibu své jsoucnosti,

bezzábranovostí zcela  přesycen.

Zrát mimo nadpozemskost -

vedle siluety, pustých kostí,

vedle vařiče - bez plynu.

Na hraně stolu s rozlitou minulostí.

Vedle moře v záchvěvu,

na konci číše bez hostí - číše krve.

To nad obrazem dne minulého.

Přec včera -

smrt...

bude dne, kdy se postí?

-          Nenechá žít ani již umrlého.

Nejinak toho večera.

 

Vzlykat přes ramena řek, já ženu se zpět.

Jak hmyz v náletech na světelný zdroj

vstřebávám žalozpěv vyřčených vět,

co na zemi předurčený roj splétá.

Posloupnost mocniny,

která již v narození jako kód věnem

mi darována byla.

Krajinou nebem zalitou,

mraky zasycenou v duhu naděje.

-          Ta duha.

Duha Naděje,

vydržím ji  sledovat celé týdny,

stále slábne přec věřím dne,

kdy kypět a narůstat bude.

Toho dne já bude opět hoden

vrátit se na svět,

schopen bědovat,

slepým se stát.

Schopen cítit a milovat.

 

---