Utopie

 

Z křišťálů průhledných noci vitrín

tu baldachýnové moře - chladné,

spoře v domněnku oděno za vůně luny.

Prázdno když plno.

Kolumbovo vejce

altánů ve výklenku.

Žel odpoutáno,

sám zajmut myšlenkou

jíž spoutanou v okovech.

Jako fantazie za bezbřehých nesnází

na hřbitovech mimo návštěvní hodiny.

Zpěv ptáků sajících déšť

z křídel Pegasových,

hřívy nebeských těles,

hřívy nebes.

Spal? Spal spánek!

Spali jsme! Spálíme na popel! Dříve snům.

Teď, dnes i zítra a znova. Znova!

Okvetlé lístky spolu s lístky do divadla na zapřenou.

Zavřou je...   dveře.

Bude vidět jen kyselé obličeje.

Zavřeno!

Osobo z davu,

teď v opilém stavu způsobuješ vřavu.

Tudy kráčet, po ručičkách hodin,

ne minut ne vteřin.

Nechť trvá co má,

na každou první celou udeřit.

Zračí se uštěpačnosti chrám.

Rodí se kdy?

Právě teď – za jalových rán.

Entusiasmusmem zaníceni,

pokorou a rouškou lidskosti.

Až zas zaťuká na okno partyzán

učesaný ocelovým kartáčem,

nebude vědět, že je odemčeno.

Ústa na deset západů přiskřípnutá

mu otevřete!

Alespoň je!

Pomníky padlých vyvrací vítr,

přičemž vy přihlížeje, do větru spílajíc.

Tabáku v koutku s vyhaslou sopku se zajímat budeš.

Kde klíč k vratům,

kde most přes řeku?

Jak probudit,

co usnulo nedávno po probuzení z hlubin věků.

Kráčíme v mlze.

Žebráci nás kopou do ledvin.

Pláč, zač?

Za vrabce na střeše?

Za rozmáčknuté holuby v hrsti?

Stoka plna krás symbolem čistoty.

Čí hlas chlubil se peřím holubím,

jež hodil psu.

Kejklíři pospěš!

Dána ti do rukou otěž.

Z bahna ke rtům,

než krůpěj rosy upadne,

hodíš nás lvům i těm psům,

co holuba spolykali.

Prozřetelnost se hrbí za stolci,

soudit vás měli zbabělci

leč nechtěli.

Bez soudu.

Na loži na stole,

usmrtiv batole.

Za okny do bláta... a kamení.

Na louce kvetou poupata,

též varovná znamení.

Po cestě... bys šláp

a v momentě upad.

Na  místě nápisu „Nebezpečí“

bývá nejbezpečněji.

 

Neboj se!

Už se nevrátí.

 

Chcípli!

 

---