Prostor mlčet

Prostor mlčet

Hlasité klapání psacích strojů (ohlušující letargické staccato) přerušil pád komínů papíru uprostřed rozlehlé místnosti. Náhle v celé kanceláři bylo ticho po dlouhé době jednotvárného spisování a ostatního neidentifikovatelného hluku šířícího se rychlostí padající hvězdy.        
Všichni se ohlédli a nevraživě počali měřit poskoka jménem Václav štítivými pohledy. Změt kroutících se hlav postupovala dominovým efektem k odlehlejší stěně místnosti, kde se klepaly obrazy na stěně nad rytmickými údery mimo takt do strojů. Zatímco on, po pádu celé té hory spisů se kryl rukama nad hlavou, jako by očekával sesuv ledu ze střechy, bez možnosti o krok odskočit, a tím se zachránit, vystoupil z řady hluchých a němých podivně vzhlížející muž s neoholenou tváří a kulatými brýlemi.

„Už zase vy? Já už ...vás přerazím! Nemehlo! To nevíte, že nemáte chodit okolo spisů, když jste jen  pouhopouhý poskok?, nýbrž ne účetní, který má právo pohybovat se po celé kanceláři, jak se mu zlíbí!“ rozštěkal se nepříčetný účetní obdařen dostatečně neposekaným pažitem vousů notně bujících od ucha k uchu, od rtu  po krk.          
„Promiňte,“ ozvalo se z Václavových úst téměř neslyšně. K údivu rozlíceného účetního pokračoval: „Pan Hora mi přikázal, abych mezi spisy zařadil nový zákon, o jehož názvu,  celkově ani existenci jsem nebyl zpraven. Bylo mi pouze přikázáno vložit složku beze jména na vrch tohoto obrovského sloupce,“ sklouzl očima poníženě na zem.

„To vás neopravňuje vyskytovat se  v jeho blízkosti,“ zasyčel nižší účetní. „Jste ochoten mě následovat do kanceláře účetních vyššího řádu, kde se samozřejmě bude jednat o vašem postihu, nebo budu muset vyzvat ochranku, aby vás tam dotáhla s náležitou ostudou?“

„Ne, půjdu sám, ale proč?“ dotázal se Václav vyvedený z míry naléhavým tónem a nepochopením ze strany účetního. Stále nevěděl, proč se na něj dívá takto přísně a proč ho sledují všichni přítomní úředníci pohledem, jakým sleduje hyena se slinou na pysku lehce dosažitelnou kořist - šťavnatého ubožáčka.     
Snad se tolik nestalo? Jenom prošel kolem hory vršících se papíru a celý komín, tak jak tak nestabilní, se zřejmě sesunul pod vlivem větru, proudícího otevřeným oknem, nebo gravitací, snad jen za nehet jeho přičiněním – nechtěným. Co mohou asi chtít řešit? A kdyby, tak se dokáže ospravedlnit, ale musí dělat, jakoby o ničem nevěděl, jakoby byl hlupákem, jenž není schopen si vzpomenout, kde dal klíče, když přišel z obědu a na otázku co bylo k obědu odpoví „?“
„Cože: … proč?, jak se můžete takhle hloupě ptát. Vy jste nebyl informován, nebo jste vážně tak hloupý?“ vyrazil ze sebe energicky, zuřící účetní, jehož jméno Václav zapomněl, sotva si ho zapamatoval z vyprávění svého zesnulého přítele o jeho povaze i nadhodnocování sebe samotného.
„Asi si dostatečně neuvědomujete důsledky svého chování.“

„Ne, ale . . .“ chtěl se ospravedlnit, že nebyl poučen dostatečně, jelikož je tady teprve týden, a že si neuvědomoval, jaké následky jeho konání může mít, protože žádný zákon odnášet nemusel. Byla to jen jeho blahovůle, aby mohl pomoci účetnímu s jeho prací. Důsledkem toho by mohl nevinně vzhlížející účetní, Pan Hora, jít dřív za rodinou, poněvadž chtěl popřát svému pihovatému synkovi k desátým narozeninám, a dopřát  mu více společného času, když tady musí dřepět po celou pracovní dobu (od 1.1. třinácti hodinovou), a tím zanedbává rodinu, což by mohlo vyústit v rozvod, tzn. i změnu platového ohodnocení dle nových zákonu účetních z minulého roku; nic z toho Václav nechtěl dopustit, ba naopak se musel zastat práce svědomitěji, jak mu hlásala jeho čest a píle po jeho dvacetileté pouti veskrze odcizenými dálkami ponurých rovin odlesku ódia.

„Ostatně, já se s vámi nebudu bavit o vašich pravomocech, jenom mě následujte do kanceláře účetních. V opačném případě budu nucen zavolat ochranku, která vás tak jak tak stejně stluče, a vyhodí na ulici, kde budete budit posměch kolemjdoucích a veřejné pohoršení!“
Václav poslechl a následoval pohublého kulhajícího muže. Jeho chůze byla vážně k smíchu, však nikdo se nesmál, protože nadřízenému se smát by bylo neomluvitelné,  znamenalo by to vyhazov a nižší práci s nižším platovým ohodnocením v jiném městě. 
Míjeli spousty dveří na nichž stálo, Účetní, dále jméno a název zákonu, jenž vytvořil pro blaho svých spoluobčanů. Vše bylo úzce spjato se Zákonem o zákonech. Třebaže tento zákon nikdo nedokázal pochopit, musel každý účetní znát dva libovolné odstavce nazpaměť, jinak by byl nucen vykonávat nižší práci, nikoliv dobře placenou (notně populární) práci účetního.
                    Chodby se táhly jako sliz, budova byla vysoká, stejně tak ponuré místnosti uvnitř rozbíhající se v labyrinty spojené prudkými schody k zemljance  Minotaura. Vše připomínalo kostel nebo spíše klášter, dokonce kroky se zde rozléhaly dříve než dorazili k uchům lidí stojících přede dveřmi.

Ti lidé, stojící tak strnule přede dveřmi byli žebráci: roztahaný šat, děti  v náručí, v očích nezamáčklé slzy, výraz utrápený, prosebně sevřené ruce obracené k chladnému obrysu věřitele, tak jako mívají věřící sevřené při modlení. Ten věřitel s cvikrem se tvářil nadřazeně a vzdouvaje se, dorážel na ty chudáky. Lidé procházející po chodbách ho užasle sledovali; žebráci mu věřili, i když věřitel byl on, to byla ta kontradikce. 
Byli epicentrem pachu, v místě tak již zatuchlém, dokázali dodat razanci mísícím se pachům, jež přiváděli člověka s citlivým nosem k nepříčetnosti, bylo zvykem procházejících, dýchat ústy, ne nosem. To stačilo projít několik kilometrů po zatuchlých chodbách a člověk si zvyknul dýchat tak, aby nic necítil, protože jim nechtěl ubližovat, ale taky nechtěl ubližovat sám sobě dýcháním toho nevábného zkysaného vzduchu.           
Když lidé (z 80% účetní, nazýváni průměrnými občany) tudy procházeli dýchali ústy a koukali do země, tak jako chodí dlužník, co si od někoho půjčil horentní sumu peněz, a na ulici ho náhle ke svému zděšení potká; nechce se s ním dát do hovoru, aby nezjistil, že nemá peníze, také se s ním nechce setkat, nebo střetnout pohledem, tak kouká do země nebo si prohlíží druhou stranu ulice, v tu chvíli se stává konečně vnímavým, ale až mu ty peníze vrátí bude zase stejný jako předtím.           
Přes všechna úskalí se  nikdo té nebohé chudině, stejně tak jako účetnímu vedoucímu Václava na bojiště, nesmál. Vše bylo způsobeno tím, že přestože se jednalo o žebráky měli hodnotu totožnou s průměrnými (dle citace zákona: plnohodnotnými – ne do té míry jako účetní) občany; na to si museli všichni (trvalo to delší dobu) zvyknout; to se snadno řekne, prostě bezpodmínečně museli.
 Jednalo se veskrze o slušné lidi, na kterých si osud smlsnul; na ně zbyla jen zkyslá smetana, kterou již  předtím se snažila slízat nenechavá mourovatá kočka, co skončila v železech za opuštěnou stodolou, dokud nechcípla.Zkrátka nebylo jim dáno tolik štěstí, přece však byli spokojeni, pokud je zrovna někdo nesužoval přebujelou administrativou, kterou byli nuceni vést; oříšek byl v jejich negramotnosti, to si úředníci neuvědomovali. Stávali se jejich terčem, terčem úředníků jednajících stroze podle zákonů, leč nemorálně. Chovali se, snad si to i mysleli, jako osud, jako Prozřetelnost soudící nedbalého, zproštěného Otčenáše v hodokvas vína při zapnuté televizi; někteří se věnovali pragmatičnosti, jež zdědili po svých nejiných předcích, ale až v nich se stala zhoubnou. Nos nosili vysoko, vysoká životní úroveň, vysoké domy, vysoké boty, malý vzrůst, téměř trpasličí, četné iluze.    
O lepší postavení chudiny ve městě, celkově i ve státě, se největší měrou přičinil bodrý pan Hora svým zákonem, dávajícím majestát druhé šance opovrhovaným, posílaným ke všem čertům, těm, kdo to nejvíce potřebovali, a nebylo zbytí zachovat se jinak, než jako Spasitel, když nikdo jiný nepozvedl hlas a ruku v gesto hodné generála s jiskrou v oku, velícího chraplavým gradujícím hlasem „na ně!“. Žebrota Horu za jeho křesťanské soucítění glorifikovala svou úslužností i bezbřehou úctou mu to často dávala najevo, třeba i svými dary občas nezvyklými – zabitá slepice, zlaté zuby po mamince a podobné různorodé drahocennosti hodné spíše starožitnictví.

Druhá strana barikády pojala vyznávat opačné stanovisko. Donutili Horu přejít k jinému zaměstnání, byl nazván kolaborantem a vyloučen z grémia Účetních bez šrámů a poskvrny, jež stálo na vrcholu olbřímího vrcholu mohutné, podemílané hory. Nezbylo na něj nic, než tato strohá, stereotypní a zbytečná práce. Později zjistí, že na něj kuli pikle, když toto místo, ač nerad, vděčen přebíral. Strojili mu boty hnojem při hudbě lahodící uchu. Brzy zjistí, že má hudební hluch, to už bude pozdě. Paní Procházková ho bude zastupovat. Nakonec bude rád za ty slepice a zuby, konečně si jich začne vážit a pochopí vykonstruovanost sledu událostí, jež nenapsal Bůh, ale jiný scénárista orientovaný sebestředně.         
Jakmile dorazili změtí chodeb na místo, kde byly dveře, a na nich pouze číslice „00“ bez dalšího určení, muž se ohlédl, zda-li ho opravdu Václav následoval, poněvadž přes znovuobnovený hřmotný klapot strojů nebylo kroky možné slyšet. Nebyl si jist, když se přesvědčil nasytil své ego vůdce ponižujícího do sytosti,  mohl pokračovat ve své povinnosti -vrchního udavače národní gardy. 
 Muž zaklepal, čekal, ohlížeje se s uštěpačným úsměvem na Františka, jenž si pohrával s kalhotami, botami kopal do podlahy vyleštěné uklizečkou, asi bývalou účetní, pomyslel si, jež se provinila a získala jiné ohodnocení, jinak by nemohla být tato podlaha takto důkladně vydrhnuta. Jsme jiní, ale podobáme se sobě, hlavně když jsme na dně a zjišťujeme, že láhev má druhé dno s to propadat se i níže.         „Se těšte,“ pronesl poněkud jízlivě účetní před sdělením z útrob kanceláře, ozývající se po několika vteřinách.

„Vstupte, pouze jste-li účetní, pokud je vás více, a všichni účetními nejste, zaklepejte dvakrát, abychom mohli zvážit, zda-li můžete vstoupit.“ Václav, dosud nezaběhlý ve věcech administrativy kroutil nad místními praktikami hlavou, mezitím už průměrný občan obdarovával dveře s číslicemi „00“ druhým klepnutím.          
S vyzváním se jako opaření nahrnuli oba dovnitř, divže se neporazili a nesklátili na zem. Václav se divil, proč hlas před vstupem dovnitř řekl, když byli přede dveřmi: ať můžeme zvážit?, vždyť tu je jenom jedna osoba? Co jí k tomu mohlo vést, proč užívá této osoby?, zda-li se cítí, tak vážená má si zjednat poskoka, sekretářku, aby za ní vše vyřizovala nejen administrativu, ale i návštěvy…(nebo si má nechat onikat jako důkaz své majestátnosti od rána do večera zavřeného zákonodárce v přísvitu nedostatečné žárovky, mimoto stíněné dlaní na čele). Ke svému údivu si všimnul cedulky na asi metrových dveřích, kde stálo přibližně padesáticentimetrovým písmem: (zřejmě pro účetní schvácené přemírou slepoty, jak stále otáčejí listy v knihách až do tmy, aniž by si rozsvítili – šetříce proudu) : pí Procházková, sekretářka, manželka Jaroslava Procházky, účetního vyššího řádu, tvůrce zákona o veřejném osvětlení, slova tvůrce zákona byla zvýrazněna tučně, aby si toho každý ihned všimnul i třeba kdyby byl účetní a měl špatné oči. Už se všechno vysvětluje, ona mu sekretářka nestačí, potřebuje více majestátu, nadhodnocováním sebe sama, zřejmě povýšený to ředitel.         
 „Pánové kázeň, cožpak jste burani, či co?“ seděl před nimi malý muž u stolu, přes který byl sotva vidět. Měl tlusté brýle, celkově malou postavu a na prsou jmenovku, kde stálo: Ing. René Winter, ředitel. Takřka v tu ránu si oba vstoupivší muži všimli, že René Winter je tak malý, že nedosáhne na zem, přesto je autoritou a domáhá se zvláštního vystupování, rovněž vážnosti ve věcech jeho oboru.
„Co potřebujete pánové? Co vás sužuje, co-vás-su-žu-je, p-á-n-o-v-é, co se stalo (kroutíce očima zleva doprava), co se s-ta…-ne, stane?“ zavtipkoval trpaslík. Vtipu se nikdo nesmál, hlavně ne s poněkud blazeovaný vzezřením účetní. Ten je zvyklý na pragmatické jednání, ne na žerty, či pokusy o ně, natož není přivyklý dobré náladě u nadřízených. Atmosféra zhoustla.
Oči klouzaly sem a tam, těkaly, připomínaly mouchu v letu, jež hledá správnou polohu, aby si mohla namasírovat ušpiněné hůlky.  
„Nemám mnoho času, jelikož mě trápí nemoc, dále mám jednání, taktéž musím vyvenčit jezevčíka čekajícího pod oknem kanceláře na ulici (klidně se můžete přesvědčit, zrovna jsem ho, než jste přišli sledoval, jak sem lačně kouká), neméně důležitá je moje práce na novém zákoně,“ vyhrkl souvisle  René Winter, kroutíce nohami nad zemí proti směru hodinových ručiček.Účetní spokojen, konečně troška pragmatismu. Dáme se do toho.      
„Jdu k vám, tedy… jdeme k vám (otočil se na Václava) v záležitosti porušení pravomocí posluhovače. Tady přítomný, napravo ode mne stojící Václav … porušil platné zákony, a sice hlavně jeden z nejhlavnější, a to  Zákon o zákonech upravující pohyb v kanceláři. Dokonce tuším, že vy, pane Wintre, jste tvůrcem dodatku pod čarou, jenž vyměřuje pokuty a postihy porušivším nedbalcům,“ snažil se zalichotit a ohromit svými znalostmi, aby co nejvíce ublížil posluhovači, jenž mu byl od první chvíle nesympatický svou přehnanou dobráckostí zneužívanou mnohými nadřízeným i podřízenými v jeho neprospěch. Spokojen se svou řečí zahleděl se z okna.           
„To je závažně obvinění,“ přeměřil si René Winter Václava s tázavým výrazem ve tváři pokyvujíce strnulou hlavou.

„Můžete to nějak dokázat… ? Byl přistižen? Poškodil něco? … Také bych chtěl slyšet obhajobu kolegy, pana Václava, tuším…, nebo ne!, jezevčík čeká, no a také zákony, málem bych, pánové, zapomněl, budeme to muset vyřešit co nejrychleji,“ pohlédl do okna starostlivě, uviděl tam protilehlý dům s otevřenými okny.

„V rychlosti mi řekněte, co se přesně stalo, a co navrhujete za postih. Já to zvážím a možná vám řeknu, co bude následovat, nebo se možná nebudu s to rozhodnout, v takovémto případě mi dáte čas na další zvážení, a na poradu s dalšími členy kanceláře. Spěchám, tak do toho!, musím se věnovat psovi a zákonům, tak rychle, dejte se do toho,“ popouzel laskavým, až přesyceně dobráckým hlasem.
„Dobře, tak tedy:“ nadýchl se Václav, protože myslel, že to patřilo jemu, že on se má obvinit a navrhnout postih, tak jak to bývalo již mnohokrát předtím, vyřešit si záležitost sám i sám se potrestat, nadto pohled byl cílen na něj, tak proč si nemyslet, že má odpovědět?, k čemu by tady byl přítomen, když by se nemohl obhájit, načež i řádně podle míry provinění potrestat?
„Ne vy!“ rozkřikli se oba nadřízení.  „Vy nic říkat nebudete, vy musíte mlčet, pane Václave; nebyl jste tázán, a kromě toho jste tady nejníže postavený, přednost má pan účetní! Copak neznáte zákony?!“          
„Zase nás jen zdržujete, to vám bude připočteno k dobru,“ dodal Winter nasupeně, sarkasticky. „Tak už mluvte, účetní! Nebo odejdu a budete si tady zastávat moji funkci sám! Stejně jsem tu jen kvůli tchýni.“ Kéž by, pomyslel si v duchu účetní a na chvíli se zasnil, jaké klady by mělo místo ředitele, na nějž po celou dobu v  podniku pomýšlí, zatím bezúspěšně, co se manželka nakřičela, až se sousedi druhý den v kanceláři museli vyptávat, cože si pořídil domů za nový gramofon, a proč si nekoupil víc desek. Když se to častokrát opakovalo, donesli mu nějaké své, k jeho překvapení, z domu.

Než stihnul začít popisovat provinění, rozštěkal se na ulici jezevčík. Všichni pohlédli z okna. René Winter běžel k parapetu, přes něj nic neviděl, musel si stoupnout na sdostatek vysokou židli. Copak se ti stalo Alíku, obtěžují tě kočičky nebo neohleduplní chodci? Neboj se hned jsem u tebe, páni se budou snažit být co nejstručnější, a tím mi vyhovět. Ale nejdřív si tě musí prohlédnout!

„Pojďte se podívat, jak je můj pejsek roztomilý!, pánové,“ a mávl rukou ve vzduchu směrem k oknu. Oba přistoupili. Účetní se snažil psa úslužně obdivovat, zatímco Václav nic neviděl, tudíž nemohl nic říci, poněvadž neznal ani rasu psa a podle chraptivého štěkotu se to nedalo identifikovat. Uvažoval, jak by mu mohlo pomoci, kdyby ředitel poznal, že se mu snaží vyjít vstříc; nedonutil se k ničemu, nečině se nechal zneužívat, tak jako vždy. Už maminka v raném dětství mu říkala: Chlapče musíš se snažit, druzí se pořád za tebe starat nebudou. Špatní toho budou využívat, tím i tebe, dej na mě. Přesto zůstal stejný apatický dobrá nehledící ani dopředu ani vzad, hledící se zrakem sklopeným do země.
„Vám se nelíbí, pane Václave?“

„A co ta záležit….…“ spolknul Václav, když se René ohlédl nevraživě.          
„Vy mě chcete urazit?!“          
„Nebo snad chcete urazit Alíka, to by bylo neméně závažné provinění,“ dorážel ředitel.

Ne, to vážně nechci, mlčím, protože na vašeho, jistě roztomilého, psa nevidím.
Tak proč nepřistoupíte blíže? Překáží mi tady pan účetní, nerad bych ho nějak mačkal nebo sužoval svou těsnou přítomností. Účetní se pohrdavě otočil, dříve než začal znovu hltavě hledět z okna, současně si leštíce brýle posmrkaným kostkovaným kapesníkem s vyšitým monogramem C.K.       
Vzduch v místnosti se stal dýchatelnější, poté, co se otevřelo bílé okno v pravém rohu místnost. Celkově to tu vypadalo prapodivně. Byla tu spousta obrazů umělců, rovněž hodnostářů ve funkci účetních, ty ale nikdo neznal a nedokázal je identifikovat, i kdyby je ve dne míjel na ulici a oni si nesly přes sebou jmenovky napsané fixou na karton.       
 Z okna byl slyšet hluk dopravy doléhající s dokonalou průbojností, dokonce by bylo lze jednoduše určit, co právě za vozidlo projelo, nebo co křičí sousedka z prvního  patra protilehlého domu na na chodníku stojícího manžela v zástěře, jako by si jen odběhl od plotny a ona na něj řvala, že má hlad.        
Tak mu uhněte, sakra, vy…! Ať mi může konečně pochválit mého krásného jezevčíka.
Účetní ustupoval, avšak místo u okna bylo pouze pro dva (průměrné štíhlé .. nebo štíhle průměrné lidi). Jak se Václav snažil dostat k oknu, zůstali tam zasukovaní oba dva, René byl u stěny, tam bylo více místa, ani si nevšiml situace odehrávající se poblíž něho, pouze naléhal.
„Sem se nevejdeme! Je tu příliš málo místa. Podívám se z jiného okna!, to by měl být stejný pohled,“ sdělil Václav obcházejíce stůl a odhrnujíce zažloutlou záclonu na druhém okně na tutéž stranu ulice. 
Ne podíváte se odsud!, pane Václave (jak zná mé křesní jméno?: podivil se jmenovaný, došlo mu to až teď, ačkoliv ho ředitel už předtím oslovil jeho pravým jménem), trval na svém, majitel hypnotizující své zvíře poskakující po chodníku, proplétající mezi chodci a označující sloup veřejného osvětlení pachovou značkou, pro sebe i pro své druhy (tedy soudruhy … ovšemže  psí).        
„Tak dobře, jdu k vám, když na tom trváte,“ ustoupil ve při raději nadřízenému.
 Znovu obešel velký stůl, nato snažil se prodrat k parapetu místo účetního, hned vedle neodbytného nadřízeného, u nějž vyhovět mohl znamenat snad i mírnější potrestání.
 Zatímco účetní se snažil dostat blíž ke stolu, tedy opačným směrem, čímž se zasekli, nezhasl jeho pokřivený úsměv na rtech ve své čarokrásné strnulosti.    
 Jak se tak oba snažili vysukovat, nevedlo se jim to. Byli čím dál více zaseknutí svými nepříliš objemnými těly. Rameny o sebe třeli. Snažili se natočit bokem od sebe. Když to konečně dokázali (zrovna muž, na nějž žena křičela se vracel s nákupu, klouzajíce do schodů před domem), dostali se od sebe závratnou rychlostí, přičemž nebohý účetní nešťastně shodil květináč, stojící na parapetu, na neméně nešťastné zvíře na chodníku. Květináč se mihl před zraky Reného Wintera, aniž mohl cokoliv udělat. Zvíře netušíce ohrožení očuchávalo překvapení od jeho druha (soudruha, soudružky), ovšem nebylo schopno uhnout těžkému hnědému květináči s cizokrajnou rostlinou z dráhy pádu (zřejmě zdegenerováno obdobně jako páníček), což se mu stalo právě osudné. Po dopadu jezevčík strnul v poloze na boku. Zasypán hlínou (zatím předčasně) se stal novou živnou půdou pro květinu, která mu skončila na zádech a vzpínala své mohutné kořeny do vzduchu, směrem k daleko vzdálenému slunci halenému v mrak.          
Tou dobou se začali na ulici zastavovat zvědaví chodci (spěchající na oběd), srocující se do skupinek. Své zraky cílili střídavě do okna v třetím patře, kde se právě nacházela ona kancelář, a na psa apaticky zejícího v tratolišti krve a hlíny.           
Muž s deštníkem v ruce, přestože nepršelo, neváhal přistoupit ke zvířeti. S náležitou něžností si ho prohlížel, otáčel jím. Dlouhým tahem pravé ruky smetl hlínu i květinu z chlupatého tělíčka nebohého jezevčíka. Opatrně odložil deštník, dříve než psu rozevřel tlamu, mnul oči a celkově osahával a pečlivě zkoumal zvíře rukama zkušeného zvěrolékaře vyskytujícího se náhodně na ulici v blízkosti místa, kde se právě tato groteskní situace udála.    
Zástup začal narůstat, skupinky chodců se zastavovaly za senzací, která se stala pod okny prestižní statní firmy. Zvědavci obcházeli, vzájemně se vyptávali, krmily se poznatky související s tímto převratným tyjátrem, s jistotou stále nespouštíce očí ze zřejmě zkušeného muže s deštníkem odloženým na zemi.

Po nějaké uplynuté době se muž zvednul, vkročil jistým symetrickým krokem (hodným prezidentů, králů, císařů a sebevrahů) do otevřených dveří naproti. Blesknul naposled zrakem na zvíře, pak na zevlující dav, jenž se stále neměl k odchodu.

 „Vy!“ děl a otočil se zpět.

„??“ oba muži, nyní už vysukování si vážnosti udále situace uvědomili až po několika vteřinách, zatímco pan ředitel se rozkřičel, takřka hned po dopadu květináče.

„ Alíku, chudáčku…“  
„ …zavolejte lékaře!!“
Proboha!, udělá někdo něco?!
Zdola kdosi zakřičel obhroublým hlasem: „To nemá cenu, šéfe, stejně už natáhl bačkorama! Vemu lopatu a hodim ho do popelnice, ale až se vratim z voběda.“

To je morálka, to je společnost: horší než naše společnost!, poskakoval stále ještě povýšený u okna, později se nahnul zpět do místnosti a začal.

„ Vy….!“

„ Proboha?!“

„Já? … on?“   
„ Vy….!“ Ukázal prstem na většího, jakoby za to mohl svojí výškou.

„ Vy jeden tupče, co jste to udělal?! Vždyť jste mi zabil mého Alíka, mé jediné zvíře. Co tomu řekne manželka?, navíc to papírování okolo jeho smrti! Kristepane!! To jste se nemohl uvést lépe! K tomu ještě ty zákony, propána. 

„Alíku!“ zaúpěl hystericky.

„ To si odpykáte, to mi zaplatíte!“       
„ Je mi trapné cokoliv říkat…“ pronesl poníženě Václav.        
„ Mlčte, nic mě nezajímá, nejdřív to s těmi papíry a teď mi zabijete jezevčíka s rodokmenem! Tak drahý byl!“
“…ale ten květináč jsem opravdu neshodil já, nýbrž pan účetní!“        
“Cože já, jen to hoďte na mě, jak libo… asi neznáte zákony!! Ha!!“ obnovil účetní svůj strnulý úsměv.           
„Alespoň nelžete, vždyť jsem všechno viděl,vy!“         
„ Neviděl, koukal jste z okna,“ osmělil se Václav, teď už pevným, jistým tónem.                     

„ Co tím chcete říct: že lžu? Já ředitel podniku lžu?“    
„???…“ Václav pohlédl na účetního, on na Reného trhajícího si chloupky (či torza vlasů) ze své rudé plešaté lebky. Jakoby omámen jen pohyboval ústy, aniž by něco vyslovil.

Situace se začala pomalu uklidňovat, nadřízený se opíral o parapet, emoce se začaly rozplývat v nastupujícím šeru. Oba podřízení si jej opětovně prohlíželi, zkoumali jej, čekajíce co řekne. Spíše čekali, jak vyřídí předchozí spěšnou situaci, když se chce zabývat novou, ne tak závažnou, jelikož záležitost pádu komínu papírů (ohrožování administrativy: sabotáž) byla dle legislativy závažnější než-li vražda zvířete, natož člověka. Podle právního řádu, včetně zákonů a dodatků účetních, bylo nejhorším trestným činem ohrožovat administrativu, tedy celkově běh státu; jeho články stávající ráno ve čtyři do práce (na rozdíl od těch na papírech) byly druhořadé, obdobně jako jejich čtyřnozí miláčci.       
Hlavně to vyřešit, než se začnou problémy kupit, zda-li pak bude René Winter profesionální a nenechá se unést vírem v klozetu?

„Manželce to řeknete hezky sám! (kalkuloval René Winter v pochodu drbaje si strniště na bradě) - místo mě, to si nemůžu vzít na triko, no a… administrativu okolo uhynulého zvířete si vyřídíte taky, a ne že to zbabráte , vy tupče! “Podáte mi o všem správu!, je vám to jasné? Ještě musíme narychlo vyřešit předchozí záležitost, nyní nemusím čekat, nemám proč: pes mrtev, do nového zákona se mi nechce pouštět, proto se jí můžu zabývat déle! „Nuže, pánové posaďte se … a hezky od začátku,“ pronesl s bodrostí, „vyřešíme takto závažnou situaci, nebál bych se říci nadnárodní. Možná bychom opravdu měli na pana Václava nejdřív zavolat ochranku, to ovšem zvážím během naší diskuse.“      
„Všechno to začalo takhle…“ nadechl se  účetní na jehož čele zápolily krůpěje potu. Situace byla zevrubně popsána, ba i zdramatizována po vzoru svých nadřízených, když slýchával výklady zabarvené jejich sugestivními pohnutkami, především to byl vliv jeho otce, po celý život notorického lháře donuceného zvůlí rezonovat.           
 Ředitel střídavě pohledy obdařoval oba přítomné. S výrazem nestranného-soudce-s-úplatkem-v-kapse se dotazoval na sebemenší drobnosti, jež by mohly vnést nové světlo do tak, již zapeklité záležitosti.   
Václav se cítil vyčerpaný, když kráčel po chodbě doufal, že celá záležitost bude vyřízena co nejrychleji a ve vší počestnosti, jak se sluší, jenže opak byl pravdou, nejdříve to přehlížení, pak příhoda s květináčem, jenž neshodil on,  rovněž to rozhodování o jeho vině a nevině, když nikdo vlastně neví, co si má myslet. Když došli k závěru, zřejmě zapomněl (možná záměr) tazatel na to hlavní: aby se zeptal protistrany na svoji obhajobu. Bylo už pozdě, protože za pár vteřin prořízlo atmosféru naléhavé ťukání oslizlé sekretářky s drdolem na hlavě, následována průvanem laciného parfému roztahujícího se po celé místnosti, zejména pod citlivé nosy všech přítomných; zlatí žebráci shodli se v duchu všichni znavení pánové.  
„Ano… prosím rychle!, slečno Procházková,“ pronesl ředitel nevrle.  
Pane řediteli, přišel pan ředitel, mám ho poslat dál.      
„Jaký ředitel, ředitel jsem tady já, pokud vím!“ ohradil se.       
„To je pravda, pane řediteli, ale pan generální ředitel, je hlavním ředitelem podniku, tedy i vaším ředitelem, to znamená řídí i vás, pane řediteli!“

„Co to je zas za blbost?, ten tady?,  nikdy tady nebyl! A co ode mě chce?“

„To neřekl. Ale je nějaký naštvaný a byl na mě nepříjemný,“ kroutíce očima posteskla si žirafa s drdolem vypadajícím vábně jako sardinky v plechu. René zdegenerovaný parfémem střihal nosními dírkami.          
„Tak ať chvíli počká, dořeším něco tady s pány a budu se mu věnovat.“         
„Ale…“
„Jaký: ale? Ať počká, však ho neubyde!“       
Sekretářka zmizela, jako kouzelnice ve varieté, za dveřmi. Pánové řešili dál svým směšným šnečím tempem, ve snaze co nejvíce Václav  pošpinit, i když mu to nedali najevo, naopak projevovali sympatie v závoji sarkasmu. Snažili se distancovat od problémů zdánlivě jim škodícím, proto jednali ve vší počestnost jménem státu.  Co navrhujete, pane účetní, za postih. No, pan Václav mi je sympatický, to dozajista ano, svých povinností se zhostil opravdu bravurně, musíme mít na paměti, že je tu teprve týden, navíc je pouze bývalý učeň zastávající funkci posluhovače, ale takto obrovské porušení pravidel- nejen interních, ale mezinárodních nelze tolerovat, nelze. Bylo by to narušení morálky celého podniku. Písaři by nám odmítli psát, účetní by účtovali naschvál prohozeně Má dáti- Dál, tedy všichni by si dělali co by chtěli, to je nemyslitelné, proto navrhuji vyhazov! a přeřazení na jinou práci, ovšemže mimo město, třebaže s tím pan Václav souhlasit nebude.           
No dobře, jinou práci, ale všechno je už obsazené, zrovna tady mám zprávu o stavu volných míst, prostě žádná nejsou. V tom případě bychom ho měli propustit na hodinu bez náhradního místa, když slíbí, že bude držet jazyk za zuby. „To pánové budu,“ řekl ztrápeně Václav, „ ale proč byste mě měli vyhazovat?“ Protože jste, můj příteli, porušil své pravomoci, není zbytí, takovéto razantní řešení je nasnadě. Kdyby si každý porušoval zákony tak jako vy, tak by vznikla anarchie a celý řád by byl tentam. Ředitel si začal mnou prsty plešatou hlavu, no, jak to vyřešit?, nechci do toho zatahovat soud, ani nadpodnikové instituce, to jistě chápete, ale nějak se to přece musí vyřešit. Prostě vás nějak musím potrestat, přestože jste i pro mě sympatický člověk, pane Václave, i pro mě za tu chvilku, ale tady jde o víc. Tolik mi  nevadí, že jste mi zabil psa, věřím, že vyřídíte náležité papírování, jak jste slíbil, jde mi o ideu, které jsem se v této funkci držel a držet budu, dokud budu zastávat místo ředitele.
Václav stále ještě netušil (ani se o to nesnažil, jen mdle pozoroval portréty hodnostářů, visících na zažloutlých zdech), jak se situace vyvine.Všichni přítomní po sobě zase blikali pohledy, pociťovali tu ironii, že se sebou vlastně sympatizují, akorát se liší funkcemi, neradi by někomu „uškodili“, ale musí, protože je to otázka vyšší morálky. Víte co, nechte mi den na rozhodnutí, pak přijďte oba dva, já si to v klidu rozmyslím a  dám vám vědět. Nevím ještě, jak se rozhodnu. Asi se poradím s manželkou, tak už jděte. Nezapomeňte pořádně dovřít dveře, ať mi sem netáhne!, nebo vás přerazím.Oba úslužně, kývajíce hlavou opustili místnost. Na chodbě se spolu přátelsky rozloučili, prohodili ještě pár slov a už šli každý svou cestou. Účetní do své kanceláře s číslem 09 mezi písaře, Václav na plac posluhovat do místnosti, kde není ticho ani o půlnoci, kde šrumec provází vzdechy, tikot.  Ani jeden z nich nevěděl, co se ještě odehrálo v kanceláři po vstupu rozlíceného generálního ředitele. Nevěděli, že ředitel byl suspendován, poněvadž nezastával dobře funkci, množily se na něho stížnosti, navíc se nedokázal rozhodovat, čímž škodil podniku. Nejhorší provinění bylo dle zákona z jeho pera, funkci ředitele může zastávat pouze muž vlastnící jezevčíka, a ten po příhodě s květináčem se proháněl v psím nebi. Za perspektivní kariérou byla tečka. Byl přeřazen na níže ohodnocené místo k Václavovi, a sice jako podřízený posluhovači; mohlo se snad stát něco horšího řediteli uvyklému komandovat za slušnou gáži?

Když se to Václav dozvěděl z úst jeho samého, když jako uřícený novinář, jenž našel senzaci, přiběhl za ním, bylo mu ho velice líto (cítil, ač s tím nepočítal, že všichni tři se stali přáteli), i když nemohl za smrt jeho jezevčíka, ani za zbabranou kariéru ředitele, kormoutilo ho to ve své plytkosti doby, se kterou má potíže, dnes nejen on, ale i jiní. Rozhodl se, že si promluví s generálním ředitelem mezi čtyřma očima, aby vzal své rozhodnutí zpět, nebo, aby ho alespoň přehodnotil, není přece bez srdce.

V pominutí smyslů vyrazil na ulici přeplněnou lidmi, ovanul ho páchnoucí dech silného větru. Ulici lemovala auta, převážně nákladní s naloženými bednami neznámého nákladu. Lidé vybíhali z domů, nasedali do aut s těkavými pohledy, zkoumali jeden druhého.            
Václav přidal do kroku, pocítil zimu. Přemýšlel, do kolika může generální ředitel pracovat, doufal, že ho sežene v jeho sídle, v jeho kanceláři. Snažil se naučit nějakou řeč, kterou by zviklal ředitele známého svou tvrdohlavostí. Když ho nezdolám, měl bych dojít za panem Horou, přece jenom svým způsobem za vyhazov pana Wintra mohu, kdybych býval neshodil ta lejstra, nebylo by se nic řešilo, vůbec bych nebyl v kanceláři, pes by nezemřel, navíc by možná byl na světě zákon prospěšný všem, vskutku smůla.            
Když procházel kolem trafiky obrovnané novinami, jež ušpinění chlapečci z periférie tajně rozkrádali, uslyšel čísi hlas jak volá:    
„Pane, pane Václave, slyšel jsem všechno o vás, tedy všechno o vaší šlamastyce,“ opravil se muž v němž poznal odběhnutého trafikanta, jenž nechal svůj krámek uprostřed náměstí napospas chudině.

„Vy to víte? Kdo vám to řekl, vždyť je to teprve několik hodin?“ žasl Václav.
„No jo, lidé roznesou všechno. Ví o tom celý město, tak proč bych to neměl vědět já, když mám krám v centru dění, pane Václave, já vím všechno první, ale nebojte séé!, já to neroznáším, já jsem nikdy nic neroznesl. Vlastně jen někdy…, tuhle ve středu, že je syn hokynáře v kriminále za daňové podvody, veterinář za špatné účetnictví v obchodě no a ředitel, že byl suspendován, jinak jak říkám, informace jen vstřebávám, ne roztrubuji nic po celém městě.Věřte mi.“
„Věřím… ostatně..“ popošel Václav a natočil se, jako by se měl k odchodu. Levou nohu předsunul, na pravou položil všechnu svou váhu, jakoby té levé noze chtěl dát spočinout.
„Jo a tohle jsem vám chtěl, málem bych zapomněl a nechal vás nevědomky odejít, aniž by jste věděl, co se na vás šije. Letmo jsem zaslechl – není to moc věrohodná informace, přece jenom…-  že  máte být potrestán za protistátní činnost, taktéž pan Hora. Prý se nechal tajnej onehdy, tedy onehdy - dneska! jsem ho slyšel, tajnýho, jak se baví s nějakým chlapem v černým obleku a s plnovousem. Vypadal tak podivně, no ten fous, ten taky určitě nebyl pravej, to poznám. Když jsem to zaslechl prvně nevěděl jsem, co si mám myslet, ale potom jsem taky zaslechl něco o vaší záležitosti, tak mi to začalo pěkně zapadat do sebe. Ještě, že mám tak dobře umístěný kiosek, manželka věděla, proč si od tchýně půjčovala.    
„Nevím co jste slyšel. Asi vám nerozumím… přesto vám děkuji, dám si pozor. Musím už jít, mám jednání s generálním ředitelem ohledně přemístění pana bývalého ředitele Wintera, rád bych to vyřešil ještě dneska, abych tam pana generálního zastihl, musím si pospíš než zavřou a pozhasínají, s účetními přece mluvit nechci.“ Trafikant vytřeštil oči, vypadlo z něj přitom, že chce sdělit ještě něco, dosti závažného, Václav nic nepoznal. Snažil se pouze vysmeknout ze spárů upovídaného trafikanta, ten tu postával a mnul si špínu z prstů, nejspíš tiskařská čerň se mu usadila z podávání novin na kůži, taky druh deformace: mnout si neustále prsty ze zvyku, i když jsou čisté.

„Počkejte, ksakru!“

„Nechoďte tam! Budete mít z toho problémy. Všechno vám řeknu, počkejte. Je to léčka!“ Jenže bylo už pozdě, Václav to nemohl  zaslechnout, i když to křičel na něj  do zad, jednoduše byl moc vzdálen, navíc lomoz provozu a křik chodců, dětí na ulici radujících se z ukradených novin.

 

***

 

Levá strana blyštící se kliky dveří se náhle snížila, poté narovnala do původního stavu. Zvuková kulisa působila příjemně. Kancelář, rozměrná, připadala až příliš jako luxus pro jednoho jejího obyvatele, přestože to byl generální ředitel nemalého podniku. Prostředí působilo přátelsky, až farizejsky ve své hýřivé neskromnosti.         
Koberec zářil novostí, neméně i stůl a rozměrná neobsazené křesla, jež sváděla k uvelebení se v nich, a odpočinku v dosti jemné, na dotyk příjemné kůži.
„Dobrý den.“ otevřely se dveře.          
„Dobrý, co tak naléhavého, že jsem musel odložit dosti významnou schůzku, jste mi chtěl sdělit?, pane…pane… ?“   
„Václav…Václav Nedoma, pane generální řediteli.“    
„Tak tedy, co vám schází neodkladného, pane Nedomo,“ řekl klidný,vyrovnaný ředitel, s dobráckostí v hlase, tak jako mají všichni vlivní hodnostáři.          
„Přicházím, nejdřív bych se vám chtěl omluvit za tu schůzku, pane řediteli, totiž přicházím kvůli…“

„Jen se neomlouvejte, stejně jsem spíše rád, že jste mě zachránil před jednou nutnou, však velmi nepříjemnou (místně nepříjemnou) schůzkou, jen se nebojte a vše mi v klidu řekněte, cosi jsem už zaslechl, co vás sem nese, echo mi dal trafikant. Jistě víte, že je všudypřítomný, dokonce si myslím,“ zasmál se „že má větší slovo než-li starosta, či jiní funkcionáři.“    
„S tím bych souhlasil, také mám s ním určité zkušenosti. Dokonce si představte, že mi říkal, abych sem nechodil, že mě poženete sviňským krokem, když ho budu přímo citovat.“
„Copak pan trafikant… Ale něco v něm je,“ zasnil se ředitel a vyzval sekretářku, aby přinesla kávu.
„Mne ne,“ vylekal se Václav, „já prosím kávu nepiji.“

„Vy nepijete kávu? Opravdu?“
„Opravdu.“
„Ale…jak tedy můžete zvládat tak dlouhou pracovní dobu? Sice jste na nohou, nicméně stejně musíte být unaven, to mi neříkejte.“       
„No, tak nějak jsem si uvykl, mé tělo nepotřebuje tolik spánku, dokonce, když přijdu z práce (například když mám noční) ulehnu třeba až třetí den, tak málo spánku potřebuji, a přesto jsem čilý. Můžete se přesvědčit, takto snadno udělám deset dřepu, takto dokážu klusat, a to vše bez zadýchání.“

„No teda, já žasnu. Bravo! Bravo!“    
„To je mi čest, že takovéto lidi má právě naše firma. Nedávno jsem prohlížel výkazy a zjistil jsem, že rosteme, že naše firma roste!, není to skvělé?….je, a to vše díky lidem, jako jste vy, pane Václave. Nuže nebojte se mi nyní sdělit, důvod vaší návštěvy v mé kanceláři, ať to stihnete, brzy budete muset určitě do práce, taktedy.“  
„ No, ano…tedy…chci si vzít vaší sekretářku!“ vyjekl Václav ostentativně jako dobrý vtip. „Co?“zaskočila ředitelovi káva, jíž před minutou přinesla sekretářka pokukující po Václavovi, teď se právě se napil. Generálnímu řediteli pomohly až dvě rány do zad.    
„V pořádku?“ „ Ano, ano! A-N-O!“  
„To mi musíte vysvětlit!“ Ředitel značně rozezlen.        
„No to byl jenom žert, slyšel jsem o vašem smyslu pro humor, tak jsem ho chtěl tedy prověřil.“
„Vy jste mi asi neporozuměl, s tou sekretářkou si dělejte, co chcete, ta je mi ukradená, zprvu jsem se divil, že mám oslazenou kávu, proto to užaslé „co?“, to není závažné, navíc to nebylo směrované na vás, Nedomo, ale… Já myslím ty dvě rány do zad, copak neznáte zákony? Ovšem, že asi ne. Kdyby jste je znal, věděl byste, že tlouci nadřízeného, třebaže by se zalykal v křečích, a jedině ty rány by ho mohli zachránit, je nepřípustné,“ začal se pitvořit, jeho stará tvář se scvrkla. Václav jenom užasle přihlížel, tak jako již mnohokrát předtím, přesto si neuvykl, tomu, jak zákony znějí směšné, však nikdo to nevidí, nebo spíše vidět nechce. Jejich kořeny jsou všudy, dokonce jsou i kořeny květin, z nichž se raději staly kaktusy.           
 Kam se řítíme?, já vážně dál už nemohu, tato doba je ohavná svými lidmi, kteří chtějí mít ve všem pořádek, přitom se jim daří jenom úplný opak; škoda, že jsem se nenarodil před dvaceti lety, vše by bylo jiné, lepší, ale dneska… přebujelost zákonů, zdegenerovanost lidí, dokonce i psů, hrůza. To vše začalo před nedávném, ještě dobře si to pamatuje, jak v pyžamu seděl u televize a s údivem sledoval zrod reforem, jež právě toto vše způsobily. V televizi byli vídáni usměvaví muži v drahých oblecích, na drahých místech, s plytkými myšlenkami, lidi jim uvěřil jen kvůli jejich vzezření, to bylo vše, čemu by se dalo uvěřit. Ač zhnušen, musel se stát článkem koloběhu, brzy nakažlivého, jenž se počal jmenovat stereotyp, do té doby ani netušil, co to slovo znamená, brzy to poznal na svou kůži. Odlepit se nešlo, složky lepidla byly silnější než stěny lepených materiálů k sobě, přestože síla sevření se rok od roku snižovala, byla pořád dostačující vše udržet si sobě připoutané.

Pomoci znamená zranit!

„Promiňte, chtěl jsem vám jen pomoci.“          
„To je hezká pomoc! “
„Prý pomoc! “ třeštil oči ředitel. Obřím ukazováčkem stiskl tlačítko a už tu byla druhá naparáděná sekretářka. „Slečno Holá, řekněte Viktorovi a Emilovi, ať si přijdou sem pro pana Nedomu,“ poposedl si. „Oni budou vědět, co tím myslím.“ Sekretářka nechápajíce pohlížela na generálního, dobře věděla, co to znamená. Vždyť rozhovor těchto mužů byl po celou dobu přátelský. „No, nestůjte, běžte jim to vyřídit, že je tu další neznalec zákonů, dnes dokonce i vtipálek. Tak už, půjdete? Je to rozkaz! A konečně přestaňte nás odposlouchávat!“        
„Ano, ano, ano, pane Řediteli.“           
Václav strnul v sedě, v tom přepychovém křesle, nemohl se probudit z ochromení smyslů. Jeho stav ještě více zhoršil pád dvou hromotluků do místnosti. 
„Sme tady, pane generální, co potřebujete? Kterej to dneska bude?“  
„Tady pánové,“ ukázal. „Ale pane řediteli, ještě jsme nedořešili důvod mé návštěvy, totiž, chtěl jsem se přimluvit za Reného Wintera,“ volal dlouze na ředitele. „Jen se nebojte, to už je vyřešené,“ s klidem v hlase.

Samovýroba! Václav se naposledy ohlédl na ředitele, ten sklopil zrak a dal gesto pro hromotluky, aby vyvedly neznalce zákonů ven.     
 Oba muži popadli Václava za sako, přičemž ho spíše nesli nad zemí. Když se dostali ven k popelnicím, zrovna vběhlo stádo myší do dveří, jež nestihli rychle zavřít. Hejno koček vzalo zatáčku s kusem žvancem v tlamičce. Oba muži ho obstoupili s výrazem kata, který musel být po léta na podpoře a tloukli pěstí do rozevřené mozolovité dlaně.      
„Asi nevíš, co tě čeká?“ „Tuším, asi mě budete muset zbít, abych byl odstrašujícím příkladem účetním.“ „To tušíš správně, mladej.“ Všichni tři na sebe tázavě pohlédli.- Na protějším chodníku se zastavilo děvčátko. Strnule zíralo na tři pány vzdálené jen několik metrů, marně se snažilo přejít, provoz byl tak veliký, že se o to mohlo pouze snažit. Když si jí muži všimli, nevěnovali pozornost Václavovi, ten mohl bez problémů utéci podél ulice a zahnout v bludišti dalších menších uliček, pak do pasáže. Z obav to neudělal, pozoroval také ono děvčátko. Co může asi chtít, že by to byla dcera některého z těch hromotluků?, nebo je to dcerka účetního? Určitě buď první nebo druhé, další možnost je nepravděpodobná, železa se svírají, rez sílí, železo slábne koroduje, jak zhoubný vliv stáří.  
To by ani člověk pomalu nevěřil, tolik ošklivých účetních, naproti tomu tolik jejich krásných dětí, čím to je? Co to způsobuje. Vždyť, kdyby měli být po svých rodičích, byli by zdegenerovaní, byli by plešatí, zdesorientovaní, oškliví, zhnusení životem… ale nejsou, jsou to prostě děti, jako každé jiné.           
Děti jsou vitální, pravdomluvné, nebojí se. Nejsou dospělí, proto ty rozdíly, jsou své, do té doby než se začnou blížit dospělosti a zasukují se do stereotypu, nahoru, dolu, nahoru, dolu, spánek práce, práce, jídlo, manželka, manžel, volný víkend… a až dospějí, neuvědomí si to, zakrní. Když zestárnou neuvědomí si, že zestárli. Když zestárnou, uvědomí si, že jsou dospělí. Když zemřou …začnou si uvědomovat? 
Václav se nemohl nasytit pohledu na to krásné děvčátko v rudé sukýnce a modrém svršku, v ruce s panenkou, místo očí s dvěma křížky. Věk okolo deseti, možná jedenácti let. Vypadala velice pohledně, zarážející byla její neustávající snaha přejít, určitě si byla vědoma, co by se mohlo stát, však asi ne dostatečně. Václav se bál, celý se třásl, lekal se, z čela stékal pot důsledkem otcovských obav. Nejprve pevně odhodlán přejít za ní, aby ona nemusela sem. Později pocítil nutkání zde setrvat. Přejít silnici není problém, je to několik kroků k protilehlé pasáži. Ale, to bych musel vyrazit hned, jestli se hromotlukové dají do práce, potom nebudu mít dost sil plahočit se zkrvaven na druhou stranu silnice, přestože to pro dospělého člověka znamená pár průměrných kroků. Konečně, vypadá to, že už se k nám nechce dostat, nicméně jí chtěl halasně varovat, aby si dávala pozor, vždyť ta auta… no, nepřecházej, stůj tam, stůj!, kamión, stůj, prosím, zastav se…néé, vrať se, bylo pozdě. Řidič kamionu byl rychlejší, nemohl za to, ona mu vběhla pod kola, kola zapískala (opsala půl kruh černě na silnici) a rozdrtila její překrásné tělíčko, překrásnou kostřičku. Obří kamión zastavil o ní jakoby nic, jako by nebyla žádnou překážkou. Řidič se jen začal nevěřícně tlouct do hlavy. Plakal. Kolemjdoucí se ohlíželi, nikdo se nezastavil, v klidu si spěchali do svých obchodů, na své nákupu, nic je nezajímalo, jako by přejel rozkutálené hlávky zelí, toliko netečné bylo okolí.   Cesta lesem, jíž se zabývali: Co zbude z toho krásného tělíčka za týden, měsíc, rok, uvadla v počátečních křečích kráčejícího hvozdem dráhy mateřského mléka?

Měl jsem být rychlejší, přejít (hlavně přejít, já… proč jsem si to rozmyslel?) na protější chodník a zvědět, co jí nutilo snažit se dostat k nám, k nám třem, jež tady teď stojíme a tupě hledíme na sebe. Od nárazu všichni mlčíme, ani jsme nešli blíž, stejně už by to nemělo cenu. Podobně jako snažit se dostat znovu za ředitelem a rokovat ve jménu Reného Wintera. Sám nevím, proč mu vlastně pomáhám, on mi chtěl jenom ublížit, chtěl mě potrestat a za několik minut jsem se stal jeho nadřízeným, přitom nic takového nepociťuji, ba dokonce cítím k němu soucit, přátelství přes vše co se stalo, přes to vše to neuvadlo, a dere se to na povrh. Zřejmě jsem jiný, nevím, zda-li by ze mě měla matka radost, z mého způsobu života. Prostě ze všeho, čím jsem, já… já sám. Kdybych sem nechodil, možná by se nic nestalo. Zase moje vina.    
Co to je ve mně, že jsem ke všem tak laskavý, když mi to neoplácejí, nebo oplácejí Danajskými dary, plivají na mě, jsem jim ukradený? Nemoc? Deformace? Jsem novodobý Sisyfos. A proč vlastně neplní ti hromotluci své povinnosti? Kde je ta radost? - Asi poznali zhoubnost smrti, nechce se jim snižovat se, jako předtím, nechce se jim mě zbít, přestože na nich před nehodou byla vidět chuť někoho beztrestně stlouci a přitom plnit svou práci za odměny, které živí jejich rodiny. Určitě alespoň jeden z nich bude mít doma děti.        
Nechtějí už!    
Václav mátožně poodstoupil, pomalu nejistým krokem odcházel, míjel značku, náklaďák- na kolech s děvčátkem, a hromotluky, jež předtím na něj lačně koukali, nyní bez chuti plnit rozkazy. Když na ně pohlédl sklopili zrak a uhly mu z cesty s očima na špičkách bot. Procházel listím zahloubán, propuknuv v těžkou skepsi a prázdnotu. Na vše zapomněl. Přešel most. Na ulici pozdravil pár známých, pak se znova zahloubal. Stromy se zmítaly ve větru z továren byl slyšet dětský křik a chodci s hlavami sklopenými do země rýsovali stav budoucí. K tomu to nebe zašedlé, shnilé a trouchnivějící pod dechem úmorného ticha sebeklamných jalových   bot. Tlelo, tlelo jako on.

 Cesta utekla rychle, tak jako nikdy předtím. Došel k domu, otevřel veliká vrata. Kráčel unaven podelší dobu po schodech, v kapse hledal klíče. Rozsvítil
Uvnitř si sedl do křesla a tupě hleděl do stropu. Nohy natažené přes stůl v ruce láhev alkoholu, kterou si koupil o Vánocích; když nevěděl kam investovat čas, šel si vybírat láhev, aby zahnal alespoň tu nervy drásající samotu v osamělém bytě. Teď se cítí stejně, neví co si počít. Vypadalo to, jakoby skvrna na stropě začala krvácet, krev padala na koberec a na stůl, velmi příjemně se to sledovalo. Holčička taky krvácela.

 Zbavit se toho výjevu nešlo, stále v něm něco utkvívalo. Kdo byla ta holčička, co chtěla a proč nás tak sledovala? Proč jako zběsilá se snažila přejít? Proč musela umřít, proč neumřel někdo jiný … ty zahloubaní chodci, kočky co byly u popelnice? Proč jsem tomu nezabránil, vždyť jsem to mohl vytušit, přece jsem věděl, o co se snaží, proč jsem nekřičel na ní víc nahlas? A proč ty lidé v okně několik vteřin před nehodou mávli rukou a přivřeli bezpáteřně okno, tušili to?, tušili to tak, jako já. To znamená, že jsou stejní, že jsme si podobní, že jsem takový, jako oni, uvyklý se starat o sebe, nic necítit, nikomu nepomáhat, nic nekonat, nic nepoznávat, vše dělat přesně dle osnovy, dle scénářů, jež se píší na vlivných místech pro hmotu, která se stěží může podobat člověku.  
Dlouze se zahleděl z okna, z jeho bytu bylo vidět na budovu společnosti, plné těch prohnilých, necitlivých účetních s DNA v jejich účetních osnovách, s těly odpudivými a se zničenýma očima.   
 Nemohl se vymanit ze zmaru způsobeným zjištěním, že se stal vlastně jedním z nich, to, co se mu hnusilo je on sám. Oni jsou vlastně já; já jsem oni. Není mezi námi rozdíl, možná, že já jsem ještě horší než oni. Hnusím se sám sobě!

Mátožně stoupl rozhodnut skoncovat s životem, bez toho stejně již prohraným.          
Otevřel, se zaskřípáním, dvířek skříň, v ní vylovil kravatu po otci – černou s bílými puntíky, tu nejlepší, sváteční, jíž nosil na bohoslužby, než zůstal sám, s dírou v srdci, jíž nic nezaplnilo, ani nemohlo, pouze se zvětšovala, až se stala jím samým, vyrostla v něm vyhnila jeho tělesnou hmotu a pak se dala do duše. Ta steřela, nyní zbyl z něj jen korpus.        
Omotal smyčku kolem lustru, odlesk žárovky se blýskl, stoupl si na hranu stolu, rozmázl kapky krve, a naposledy pohlédl zklamaně z okna. Dopis psát nemělo cenu, vždyť pro koho. Možná paní domácí, ta za několik dní přijde a pekelně se vystraší, to jí nepřeji, to si nezaslouží, ale já si nezasloužím žít. 
Rozhodnut, sklouzl podrážkami po hraně stolu. Provaz se napnul a sevřel mu šíji. Z hrdla se vydralo pištivé zaskřípění hlasivek a nepřítomný pohled cílený do okna. Bylo po všem, houpal se proti směru hodinových ručiček s výrazem Vykupitele. Tělo strnulo, tvář v pitvořivé grimase, byl konec. Za dvacetiletou poutí byla napsáno tečka, tečka z Václavova pera.   
Někdo zběsile zvonil u dveří, jakoby věděl, že Václav je doma. Tloukl. Pod dveřmi, v domnění, že tu nikdo doma není, podsunul cíp dopisu. Byl to René Winter, chtěl Václavovi poděkovat za vše... Netušil, co se stalo. Václav také netušil, co se stalo: René Winter se vrací do funkce, byrokracie mu dala zelenou. Jeho jezevčík se našel pod rozsypaným komínem papírů, jež jako podřízený příručího musel proti zákonům navrstvit zpět do komínu. Jezevčík byl živ, René opět šťasten.        
Přišel Václavovi poděkovat, že jeho jezevčík žije. Pod oknem, zabito květináčem, to nebylo jeho zvířátko, nýbrž generálního ředitele, jenž to věděl, snažil se urputně (farizejsky) sehnat si nového, než na to někdo přijde. To se mu nezdařilo.      
V obálce donesl René závdavek, za služby. Taktéž přišel oznámit, že se s příslušnou administrativu o uhynulém zvířeti Václav  nemusí zalamovat.Opravdu srdečně, s radostí přišel Václavovi, svému nejlepšímu příteli, poděkovat. Škoda, že tu není, nevadí, mohu mu to říci přece někdy jindy, mihl se jeho stín po schodech a už práskly vrata s vírem vápenného kolotoče prachu.           
Když třetího dne násilně otevřela dveře domovnice, strnula. Z toho šoku se už nikdy nevzpamatovala, jediné, to poslední, co udělala, bylo zvednutí obálky, načež jí pouze byla s to donést do kuchyně, kde jí vypadla. Složila se. Z obálky se rozsypaly kovové peníze. Opsaly několik zužujících se kruhů a skončily s kovovým cinknutím pod stolem. Ze skříně vypadlo ramínko s tvídovým oblekem, přepadlo přes domovnici ležící vedle Václava a jeho krve.

Po cestě lesem nezbylo nic, už není stromů, zbyl jen a pouze – prostor mlčet, pro odcizené, hledající. Z papírů zbyl popel. Popel ze všeho, co bude mlčet v prostoru, Prostor mlčet, popel v čase.Prostor pro popel. Popel v prostoru. Mlčení.

 

---