Robot Arnošt - mistr botarény

Tenhle sport není zdaleka tak oblíbený jako botbal nebo doomaréna ale pro zasvěcené je hra šachovou partií která se odehrála dávno před zápasem v hlavě programátora a její kouzlo je v porovnávání s tím jak programátor předpokládal protivníkovi kroky s tím co se na hřišti skutečně děje.

Na své si přijdou i davy lidí protože boti mají podle uvážení programátorů nebo podle specielně určených pravidel zbraně a tak není nouze ani o kypějící emoce, zohýbané železné trubky a roztříštěné tištěné spoje.

Toho dne jsme byli s Arnoštem ve skvělé formě a v dobré náladě. Bylo to vzláštní, protože nás, poslední outsidery postavili proti vítězi celosvětové soutěže, proti robotu sniperovy, hodinovému stroji s vražednou zbraní, před ním protivník nebyl bezpečný ani na šířku celé arény.

Naše bezstarostnost pramenila z našeho amaterismu. Byli jsme divokou kartou ve hře profíků.

Ne že bych byl špatný programátor nebo užíval špatnou strategii, bral jsem arénu prostě jako oddychovou záležitost, nevěnoval jsem do Arnošta moc peněz, ani jsem nemohl. Ceny nových dílů pro nás byly nedostupné, většinu dílů jsme proto posbírali po smetištích za arénou a doma je po večerech opravovali.  Programové bloky byly všechny freeware a ostatní šampióni vybavení drahými sofistikovanými programy si z nás při svačině ve společném bufetu dělali srandu.

Chyběla mi soutěživá dravost kolegů, vlastně bych si docela dobře vystačil s montováním a programováním Arnošta ve svém brlohu, děsně mě totiž uklidňovalo; bral jsem to jako relax, někdy jsem si u jednodušší práce srovnával vlastní myšlenky, někdy jsem se bavil luštěním složitých oříšků programů.

Ale teď jsme stáli ve řvoucí aréně, spíš pro pobavení diváků než jako rovnocenný soupeř. 

V dálce jsem zahlédl protivníka jak ťuká poslední příkazy do konzole připojené do hlavy bota.

Já měl vše připravené a rachot arény mi byl nepříjemný, tak jsem jen zmáčkl start tlačítko na Arnoštovi, plivnul mu přes rameno pro štěstí a utekl do spodních diváckých řad. Poblíž rohu bylo celkem volné místo kde jsem se uvelebil a s bezstarostným optimismem čekal až Arnošta střelec rozšrotuje.

Bral jsem to jako sport, s lehkým nadhledem a pomalu si připravoval seznam věcí které budu muset koupit abych svého robota opravil.

Přece jenom ve mě byla ale malá naděje, nebo spíš víra v zázrak, jinak bych šel s Arnoštem místo do arény na šroťák...

Arnošta jsem připravil jak to šlo, ale v neděli jsem musel pomoct matce s natíráním plotu, upéct makovec pro přítelkyni a tak holt času nebylo moc... Na poslední chvíli jsem zjistil že jedna deska počítače když se Arnošt špatně hne vypadne ze slotu ale tím že cukne zase se zasune, větráček zlobil už delší dobu ale jenom měnil otáčky tak jsem ho chtěl nechat dosloužit, taky pravé koleno občas vystřelovalo z ložisla; v rámci úspor jsem naučil Arnošta nohu si zase nahodit...

Najednou aréna ztichla a to mě vytrhlo z přemýšlení. Zazněl signál. Chvíli se nic nedělo ale pak se Arnošt hnul směrem k soupeři, nejdříve pomalu za vrzání kloubů, potom se s cinkáním a škrábáním rozběhl. Pušku volně v ruce.

Pak se zlomil v pase, o setinu později ke mě dospěl zvuk výstřelu. Otočil se na obrtlíku a já už chtěl odpískat když jsem si všiml že si nasazuje pouzdro kolena otočený zády k nepříteli. Střela proletěla neškodně místy kde před chvíli stál.

Zčervenal jsem do špiček palců a zároveň si oddych, z publika se však ozval pískot a smích; a na druhé straně arény se malá tečka začala zvětšovat - anděl smrti šel dát ránu z milosti.

Kolenní pouzdor je kulové ložisko které má po obou stranách vodící tyčky, zespoda nohy opatřené olejovým písmem. Právě ty vodící tyčky se v Arnoštovi nějak zasekly a on se přetahoval se šroubky a závlačkami aby koleno skočilo zase tam kde mělo být. Na tenhle program jsem si byl pyšný ale ocenit ho dokázalo jenom pár kamarádů, v aréně sklidil jenom posměch.

Když koleno konečně skočilo do jamky protivník už byl jenom kousek; běžel ladně a sniperská puška se mu houpala na pásku v pravé ruce, nablískané kovové pláty házely zrcátka na všechny strany.

Asi 20 metrů od Arnošta zastavil a udělal vítězné gesto; jakoby s neoblomnou jistotou vzal pušku do ruky, zkontroloval je li náboj v komoře a zaklapl závěr. Celou dobu se na Arnošta ani nepodíval. Pak pomalu zvedl hlavu a namířil.

V tom se Arnošt otočil smrti čelem, napřímil a namířil, vše najednou jako by zbrklík chtěl dohonit vše co zanedbal. V tom baletním piré byla elegance crazy froga, ležérnost krasobruslaře a třešničkou na dortu byl šroub kolena který v tu chvíli prasknul úplně...

Arnošt držící automatickou pušku v ruce poklesl na stranu ve které mu prasklo a drže kohoutek pušky zavadil o něj nechtěně.

Dodnes si říkám že štěstí jsme si toho dne vybrali na rok dopředu. Všechny kulky vystřelené z arnoštova automatu šly do citlivých míst snipera, přešně jak vypadávala deska ze slotu a zase se připojovala jako nejpřesnější mířící program, a naopak výstřel z pušky snipera jenom líznul Arnošta po rameni který se otáčel na obrtlíku za kvílení na plné otáčky roztočeného větráčku.

Nad scénou která se objevila uprostřed arény bylo chvíli ticho. Všetečný robot nešika který se zvedl z prachu a teď se skláněl spíš nad svým rozpadlým kolenem než nad kouřící troskou bývalého šampióna.

Vyhráli jsme.

O zápasu se moc nepsalo, spousta lidí na mě byla naštvaných. Já jsem se hrozně styděl, snažil se na něj rychle zapomenout a tak se od té doby tomuhle sportu už nevěnuju; učím Arnošta sbírat jahody, kedlubny a poslední dobou soustružit buclaté zdobené nohy k postelím.

Párkrát se ozvali i z reklamy, chtěli mého bota do "inteligentní reklamy", ale vím jak kdysi dopadla Dajdou, postavička z 21. století kterou našla kolegova dcera ve starodávných časopisech o hvězdičkách a která je teď po neuvěřitelných sto letech opět v módě, prý kvůli fenomenálnímu zpěvu...

Podobný ztracenec jako my....