Poison Kiss

Byla nepochybně krásna. Dlouhé černé vlasy, které se jí na ramenou točily jako mystické ornamenty, ostře kontrastovaly s její bílou kůží. Pohladil jí po tváři.
Snad se i trochu usmívala. Rty měly dokonalý tvar, i když už zvolna ztrácely svoji živě rudou barvu. Políbil ji a ještě se lehce přitulil. Na kratičký okamžik se mu zdálo, že ho zamrazila. Napil se ze sklenice na nočním stolku. Její hubené tělo spočívalo bez pohnutí na bílém prostěradle a jako by se stávalo jeho součástí, jako by s ním splývalo. Byl vděčný, že měla zavřené oči, v otevřených by jistě četl trpkou výčitku. Položil jí hlavu na drobná ňadra a tiše se rozplakal.

Musel to udělat. Právě proto, že ji tak miloval. Možná by to pochopila. Vlastně ona jediná ho vůbec někdy chápala. Musel to tak udělat. Ještě než mu začne lhát. Protože ženy vždycky lžou. Protože lhát je tak snadné. Pro lháře tak bezbolestné. Ještě než ho zradí, než ho opustí s panem Dokonalým. Protože jednou by přišla na to, že on dokonalý není. Kdyby neměl ji, křehkou vedle sebe, cítil by se teď opuštěný a nepotřebný. Musel, protože teď se cítil svým způsobem šťastný, protože ona ho milovala, nebo to alespoň zdatně předstírala.

Políbil ji na tvář, lehl si vedle ní na záda a zavřel oči. Protože cítil, že jed už začíná působit. Protože na stolku stály dvě prázdné sklenice.