Odpoledne u piva

Já i Bohouš jsme seděli potichu. Bylo teplé letní odpoledne a hrdlem jsme prolévali už druhý kelímek piva. Mlčky jsem pozoroval muže bez úst. Bylo to zvláštní stvoření. Měl hubené nohy i ruce a bílou kůži. Kolemsedící však nejvíce upoutal středně velký nádor na jeho hlavě a naprostá absence úst. Prostě ústa nikdy neměl.
„Ještě si dáme, co říkáš?“ optal se Bohouš, když viděl, že oba máme již dopito.
Přikývl jsem.
Nebylo ani známky, že by ústa někdy měl. Seděl a rovněž mlčky poslouchal, co si vypráví jeho přátelé. V ruce držel kelímek s pivem, ale kdykoliv si přihnul, zlatavý mok se sklouzl po jeho bradě a zatekl mu za košili.
Od vedlejšího stolu se zvedl nějaký mladík. Měl v sobě evidentně více piva, než ostatní a seděl určitě na sluníčku déle.
„Hele vole, od začátku se mi zdáš divnej,“ zavolal na muže bez úst.
Muž bez úst se na něj otočil, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Mladík ho chvilku pozoroval a potom přistoupil až k němu. Podíval se na něj zblízka a strčil do něj.
„Povídám, že se mi zdáš nějakej divnej,“ křikl znova.
Lidé, kteří seděli s bezústým u stolu si začali něco šeptat, ale svého kamaráda se nezastali.
„Nech ho bejt,“ zavolala na něj holka od vedlejšího stolu.
Mladík ji ignoroval a přiblížil se obličejem až k muži bez úst. Ten ze sebe však ani teď nevydal hlásku.
„Tady,“ řekl mi Bohouš a podal mi kelímek s dalším pivem.
Poděkoval jsem mu, ale oči jsem nespustil z podivné debaty až monologu těch dvou osob. Jejich rozmluva se ani nedala nazvat jinak.
„Ty vole, ty budeš mluvit,“ zařval opilý mladík a strčil bezústého, až narazil do stolu, u kterého seděl.
Pivo na stole se rozlilo. Spolusedící se však pouze snažili loužičku utřít.
„Tak a dost!“ zvedl se jeden z mužů u vedlejšího stolu. „Nech ho na pokoji,“ poručil opilcovi a odvedl ho zpátky odkud přišel.
Muž bez úst se otočil zpátky ke stolu a intenzivně dýchal. Jeho nosní dírky se doširoka rozevíraly. Vzal zbytek svého piva, nalil si ho nad bradu a pivo mu znovu steklo za košili.
Snažil jsem se přestat ho pozorovat. Věděl jsem, že není slušné na muže pořád civět, ale jeho handicapy byly neuvěřitelným magnetem.
„Tohle bych asi dopil a šel bych,“ řekl Bohouš, aby řeč nestála.
„Zrovna mě to taky napadlo,“ přitakal jsem mu.
Bohouš začal vyprávět něco, co ho upoutalo ve včerejších zprávách a mě jeho vyprávění zaujalo.
„Vole, my jsme spolu nedomluvili,“ zaslechl jsem stejný hlas jako před chvílí.
Otočil jsem se a viděl opilého mladíka, jak se znovu blíží k muži bez úst. Ten ho sledoval unaveným pohledem, ale neodpověděl přitom na jeho narážku.
Než stačil kdokoliv cokoliv namítnout, mladík došel až k němu a vlepil mu facku.
Nebyla to žádná velká rána, která by člověku ublížila. Spíš to bylo takové plesknutí. Bezústý, který sebou ale okamžitě praštil a z lavice spadl až na dřevěnou podlahu zahradní restaurace, překvapil snad všechny s výjimkou mužů, kteří seděli u jeho stolu. Opilý mladík zůstal zaraženě stát a zíral na nehybné bílé tělo.
Jeden z lidí od vedlejšího stolu k bezústému klekl a snažil se zjistit, co se stalo.
„Je mrtvý,“ zakoktal a zvedl se.
„Volám policajty,“ řekl jiný a vytáhl z kapsy mobilní telefon.
Já, Bohouš i všichni hosté restaurace, jsme sledovali ztuhlé tělo tohoto prazvláštního člověka. Nad stoly, zaplněnými kelímky s pivem, se vznášelo nepříjemné a dlouhé ticho. Nebylo o čem mluvit.