Mé srdce je jeden velký dům,

ten dům je otevřený snům.

 

Zvenku obyčejný vypadá,

avšak uvnitř je klid a pohoda.

 

Je útulně zařízený,

skořicí a meduňkou provoněný.

 

V největším z pokojů je krb hořící,

před ním křeslo houpací.

 

Návštěvy přicházejí,

pochvíli však odcházejí.

 

Chvilinku posedí, vypijí čaj,

a pak jdou zas o dům dál.

 

V noci, když jsem v domě sama,

nemůžu se dočkat rána,

 

stíny ožívají

a ošklivé věci vyprávějí.

 

Ráno, když se probudím,

svůj dům si poklidím,

 

pavučiny vymetu

a vánočku upeču.

 

Trošku se upravím,

na práh domu se postavím.

 

Pozoruji východ sluníčka,

v mysli mi zní písnička,

 

o lásce, štěstí a rodině,

zní to tak nevinně.

 

Zahledím se k obzoru

a vidím přicházet první návštěvu.

 

Už nechci jen návštěvníky.

Naopak, přeji si stále nájemníky!!!

Snad jednou přijdou

 

a navždy zůstanou.

 

Snad jednou ,

se zde ocitnou

 

a mé sny se vyplní

a už se to nezmění

---