Pokorné já

„Co děláš?“

„Co bych dělala, čtu si noviny a piju kafe.“

„Pojď na kolo!“

„Teď??“ zvedla jsem oči od písmenek a tlustých titulků.

„Jasně, venku je krásně. Stejně nic neděláš, jenom tady hnípeš.“

„Jenže já má rozbitej ten ventilek, mám úplně prázdnou duši,“ vzdychla jsem a ten vzdech byl naplněn beznadějí. Ale jak jsem zvedla oči od novin, všimla jsem si, že je venku opravdu krásně. Jarní navečer byl projasněn světlem nízkého slunce. Že bych se šla projet? Najednou se mi to zdálo, jako dobrý nápad.

„Máš přeci tu duši, v tý krabici ve skříni s nářadím. Vyměníme to,“ řekla odhodlaná Jana. Dobře věděla, že jsem přesvědčená o tom, že ženský neumějí sundávat plášť z kola a že k tomuto účelu s sebou na vyjížďky bereme vždycky nějakého mužského.

„No, já nevím…“ ještě jsem nebyla zcela přesvědčená. Jana už ale rozhodně stála u dveří do garáže a přehrabovala se ve skříni a tahala duši, pumpičku,šroubováky.

„Šup, obrať kolo, jde se na to“ a píchla šroubovákem pod plášť.

„Hele, nemyslíš, že bychom to kolo měly nejdřív sundat z vidlice?“ radila jsem přihlížejíc jejímu bojovému nasazení.

„No jo, furt, vždyť jo. Bych na to taky přišla, ne.“ Bylo vidět, že i taková rada jí připadá jako nemístná kritika. Přestala jsem tedy přemýšlet, co by se mělo a jak by se to patřilo a nechala se nakazit jejím nadšením.

„Jupíííí!!!! A je to!“ křičely jsme radostí, když plášť naskočil na ráfek nad novou duší. Napumpovat tu potvoru bylo sice fyzicky náročný..ale práce rutinní. To umí každé malé dítě. Teď se jen oháknout do cyklistických barevných hadříků a můžeme nasedat. Nejdřív objedeme pěkně pomalu kolem sousedů. Bájo..na rohu stojí největší drbna dobrosrdečná. Té se musím pochlubit:

„Vyměnila jsem si duši na kole, tak si jedu dát kolečko,“ vytahuje se Jana a hrdě zdvihá hlavu pod cyklistickou helmou (modrou..jde jí báječně k barvě kola).

„Fakt? To nemáš doma mužskýho?“ ptá se sousedka, jak kdyby to měla napsaný ve scénáři.

„Slyšelas to, Marie?“ obrací se sousedka na další od vedle, co zrovna seje ředkvičky. „Jana si vyměnila duši u kola. Sama! Věřila bys tomu?“

Balzám na mou duši. Slunce se ale přibližovalo rychle k horizontu a tak jsem zacvakla boty do pedálů a tradá…okruh lesem bude jízda rájem. A taky ano. Jana jede kousek přede mnou a kibicuje. „Dělej, neflákej to. Nedělej, že nemůžeš dejchat. Šlapej. Přehoď si!“

„Au, to bolí! Proč já pořád tak žeru. Teď ten zadek musím vozit.“ Měla jsem na sebe vztek. Jenže už jsem na kopci, louka obklopená lesem, petrklíče jsou jako zvonečky vyrostlé ze slunečního svitu. Harmonie té krásy se mi vlívala do duše a já polevila v ostražitosti nad tou bláznivou holkou, která nějak zapomíná, že je jí 40 a není žádnej mladej biker, který skáče po skalách a koryta vyschlých řek sjíždí rychlostí letícího šípu. V nestřeženém okamžiku Jana vjela do lesa a žene se zarostlým úvozem po spádnici dolů.

 „Krutibrko, mám já tohle zapotřebí?“ brblám, ale zadek sunu za sedlo a snažím se v kritických místech nebrzdit.

„Stejně jsi dobrá,“ říkám si nesměle a snažím se co nejvíc ignorovat Janu, která se rozhodla předvádět se za každou cenu. Nechci se zabít. Jedu po travnatém prostředku úvozové cesty. Jenže je zarostlá, vystouplý střed je co chvíli přerušen nějakou strouhou, občas se mi smekne kolo po hraně. Ale stojím pevně v nášlapech a řidítka nepouštím ze směru. Bavím se. Musím se teď hodně sehnout. Touhle cestou rozhodně nic nejezdí, možná pár lidí občas projde. A tak se trnkový keř naklonil hluboko do cesty. Ještěže mám helmu a brýle. Jooo. Parádně jsem ho podjela!

„Drrrrrrr!“

Sakra, nějaká blbá větev mi vlezla mezi dráty. Musím zastavit. Jenže větev není mezi dráty. Je to trnková větev..a je zapíchnutá dvěma trny do mého předního kola. Když jí vytahuju a slyším zcela zřetelně „pšššt, pššt…“, chce se mi brečet!

„Co budeme dělat teď, Jano?“ sama sebe se ptám.

A Jana ví, že je to jen náhoda, ale přesto se jí pomalu ramena svěšují, stejně jako koutky v dosud usměvavé tváři, a pak pomalu vstupuje do mne, do svého skromnějšího a pokornějšího já, bere kolo s prázdnou duší na rameno a odchází k domu, ke kterému musí projít ulicí se zvědavou drbnou. Ještěže dobromyslnou.