Nová doba

     Nevěřícně hledím do novin. Nemohu tomu uvěřit. Odmalička jsem snil o tom, že se dočkám okamžiku, který právě nastal. Znovu a znovu si pročítám článek, který je otištěný na úvodní straně a jehož palcové titulky řvou do světa – NOVÁ DOBA, REVOLUCE V CESTOVÁNÍ. Snad posté si pročítám článek, kde se píše o tom, o čem sní většina mladých kluků a možná i dospělých. Cesta na druhý konec světa za pár okamžiků. Koukám do kalendáře. Ne. Dnes není prvního dubna. Nemůže to být sranda. Je to seriózní článek, ve kterém se píše, že jedna nadnárodní společnost, jejíž jméno ani nemohu přečíst, jak je složité, objevila možnost cestování kamkoliv, během okamžiku. Neuvěřitelné.
Je to pro mě šokující informace už jenom proto, že pracuji jako publicista na nejsledovanějším televizním kanálu. Neuvěřitelné. To je … . To je … . Nenacházím slov. Je to prostě fantastické. Sahám po telefonu. Musím zavolat do práce. Jak je možné, že to naše televize ještě nedávala ve zprávách? Telefon je obsazený. Sakra. Kdo se tam zase vykecává??? V tu chvíli, zvoní mobil.
Hlas ze sluchátka na mě chrlí jednu větu za druhou a nedá mi čas na odpověď.
„Ahoj. Už jsi to četl? To je bomba, kamaráde. To je bomba. Už jsi to četl? V Americe za minutu. To je bomba. To je …“
„Já vím. Bomba.“: přerušuji ho.
Musím se smát. Takto vzrušeného jsem šéfredaktora dlouho neslyšel.
„Hele, Petře, teď mám pro tebe teprve tu správnou bombu. Ne. Nesměj se. Sedneš si na zadek, až ti to povím.“
Čekám, co z něj vypadne. Sedím a opravdu nevím, co víc mě může překvapit.
„Tak tedy poslouchej kamaráde. Byli jsme vyzváni, abychom se zúčastnili první cesty novým dopravním prostředkem. A to nejlepší nakonec. Chtějí tebe. Jsi prý záruka objektivity.“
Nevím, co na to říct.
„No … . Já … .“
Opravdu jsem si sedl na zadek. Vlastně jsem na něm celou dobu seděl, ale slova šéfredaktora mi vyrazila dech. Budu se moci na vlastní kůži přesvědčit o novém vynálezu. Úžasné. Ruce se mi třesou vzrušením a nejsem schopný cokoliv říct.
„Haló, Petře. Jsi tam? Žiješ?“
Smích v telefonu mě vytrhl ze snění.
„Ano žiju. Jenom nemám slov. Takže budeme točit reportáž? Bezva.“
„Ne, ne. Žádná kamera. Jenom ty a tvá objektivita.“
Slova šéfa mě překvapila. Žádná kamera? Co je to za firmu? Nechce reklamu zadarmo? Navíc v naší televizi. Nechápu.
„Já vím, že tomu asi nerozumíš. Taky mi to nejde do hlavy, ale je to jejich přání. Prý reklamu nepotřebují. Způsob cestování, který mají patentovaný je natolik revoluční, že nikdo jinak nebude chtít cestovat. Asi se bojí konkurence. Myslím, že už nyní kolem nich brousí zástupy agentů, lačných po principu vynálezu.“: zasmál se šéf do telefonu. „Přijď za hodinu do práce a jedeš tam. Dost na to pospíchají. Chtějí to mít už večer ve zprávách.“
Hmmm. Takže budu první, kdo to zkusí. Mám chuť dát si panáka něčeho dobrého. Ne. Nemůžu. Potřebuji mít čistou hlavu. Myšlenky letí jedna za druhou. Obava střídá radost. Co když se to nepovede? Před očima mám scénu z hororu moucha. Proboha – budu pak stvůra? Ale ne. Jistě ne. Kdyby existovalo nějaké riziko, určitě by si nezvali mě. Jsem známý svým kritickým pohledem na věc a všetečnými otázkami. Domnívám se, že má pověst nekompromisního hledače pravdy je mi zárukou, že vše proběhne v pořádku.
Cesta do redakce mi utekla jako nikdy. Sleduji závistivé pohledy kolegů. Každý z nich by dal nevím co za to, aby mohl být na mém místě. Kývnu na pozdrav Jirkovi. Pozdravím Danu. Zamávám Karlovi a mířím rovnou k šéfovi. Už na mě čeká mezi dveřmi své kanceláře.
„Ahoj. Tak pojď. Auto pro tebe přijede za chvíli. Tak jenom v rychlosti. Žádné záznamové zařízení. Ani diktafon, ani blok na psaní. Poskytnou ti informace sami. Nejdůležitější na tom všem prý bude tvé svědectví, že jsi se opravdu dostal z Prahy do New Yorku za několik minut.“
„No počkej. Ani blok na psaní?“ Nestačím se divit.
„Jasně. Prostě nic. Ale údajně to není problém. Není to zas tak složité a vše si budeš prý pamatovat.“
Telefon na stole přerušuje šéfa. Přemýšlím o tom, co mě čeká a jakoby z dálky slyším jeho hlas: „Ano. Pošlu ho tam. Díky.“ Po těchto slovech se otáčí ke mě.
„Máš dole auto. Pojedeš prý pěkným fárem.“ Usmívá se a já vím, že to myslí upřímně. Studovali jsme spolu a je to můj dobrý kamarád. Přistoupil těsně ke mně a poplácal mě po rameni.
„Petře, blahopřeji. Vstoupíš do dějin. Hodně štěstí.“
Před vrátnicí na mě čeká nablýskaný Jaguár. Řidič mi otevírá zadní dveře a já si sedám vedle atraktivní blondýnky, která by mohla jít okamžitě na soutěž krásy a všechny adeptky tam strčit do kapsy. Dveře se zaklaply a přes černá skla vozu je matně vidět okolí. Blondýnka se na mě usměje a praví: „Vítám Vás. Jsem technická ředitelka celého projektu. Pokud máte nějaké otázky, jsem připravena zodpovědět je.“
Polykám na prázdno. Myslel jsem si, že se jedná o hezkou dívku, která je zde pouze dekorace. No nic. Uvidíme, co je v tobě, holka. Říkám si v duchu. A již pokládám první otázku: „Dobře tedy. Můžete mi vysvětlit v kostce princip vašeho převratného vynálezu? Je mi jasné, že technické detaily asi budete muset vypustit, ale přesto vás poprosím o krátké vysvětlení toho, co mě čeká.“
Dívka se lehce pousmála: „Musím rozptýlit vaše obavy o bezpečnost. Náš způsob cestování je naprosto bezpečný.“
Vrtím hlavou. „Ale … .“
Dívka mě přerušuje: „Opravdu nemusíte mít strach. Náš systém je stoprocentně jištěný. Vše je zálohované. V případě jakéhokoliv neúspěchu se může maximálně stát, že neodcestujete. Ovšem poškození vaší osoby se vylučuje. Podívejte – pokud poletíte letadlem, hrozí možnost, že spadne. Jste mrtvý. Při jízdě autem, vám hrozí srážka s protijedoucím vozem. Jste mrtvý. My vám garantujeme, že jediné riziko je, že zůstanete zde ve městě a neodcestujete. Respektive odcestujete o chvíli později.“
Zírám na ní a nic nechápu.
Dívka nerušeně pokračuje: „Myslím, že je na místě vysvětlit vám princip našeho vynálezu. Naši vědci přišli na absolutní algoritmus. Jedná se o algoritmus, který je v každé buňce, v každém atomu. Dokonce i v myšlence a pocitu. Jde tedy o to, že vaše tělo bude do posledního atomu, do poslední částice rozebráno naším skenerem a opět složeno. Rozumějte elektronicky rozebráno.“ Dívka se pousmála.
„Náš skener zaznamená vše do posledního detailu. Vaše pocity, vzpomínky, prostě vše. Nemusíte mít ovšem žádnou obavu. Vše je bezbolestné a jak jsem již řekla, stoprocentně jištěné.“
Přemýšlím. Je to natolik nová věc, že nenacházím otázky. Nerozumím tomu. Je však zcela nepochybné, že budu mít spoustu otázek. Ovšem až po cestě. Až v New Yorku.
Vůz mezitím zastavil před budovou firmy. Dveře se neslyšně otevřely a já vystoupil ven. Následuji dívku hlavním vchodem, kde si mě přísným pohledem měří dva urostlí strážci. Pospíchám raději za dívkou k výtahům. Vystupujeme za několik okamžiků a já s údivem sleduji, kde jsem se to ocitl. Lituji, že nemám sebou alespoň fotoaparát.
Stojím v hale, která má asi 30 metrů na délku a 20 metrů na šířku. Uprostřed vévodí stroj, podobný velikému rentgenu se zvláštní kobkou uprostřed. Tlusté kabely, které se líně táhnou po stěnách dávají tušit, kolik energie je potřeba k uskutečnění cesty. Vlevo vidím pootevřené dveře do sálu, který je doslova nacpaný počítači. Můj pohled spočinul na stěně za strojem. Ve výši asi tří metrů se skví veliká cedule s nápisem PRAHA. Otočím se na dívku, a ta jako by mi četla myšlenky, pravila: „Naše kanceláře budou unifikované. Proto dáváme nápisy na stěnu, aby každý hned věděl, že se cesta podařila. Ano, jedná se o dost podivnou věc, ale je to na doporučení našich psychologů.“
Zajímavá věc, která by mě nikdy nenapadla. Potencionální zákazníci by mohli lehce propadnout panice, pokud by vystoupili za minutu na druhém konci světa a místnost, ve které by se ocitli by byla naprosto stejná. Musel jsem se pousmát. Takové detaily a jak jsou důležité. Lidstvo čeká ještě hodně času, než si zvykne na tuto vymoženost. Na možnost být kdekoliv během okamžiku.
Neměl jsem čas na další rozvíjení mých teorií, protože dívka mě uchopila za ruku a vedla ke stolku u něhož seděl muž neurčitého věku.
„Dobrý den. Jsem pracovník předstartovní kontroly. Položím vám pár otázek pro kontrolu bezchybného přenosu.“
Následovala série asi padesáti otázek. Některé ze současnosti, další z mého dětství. Některé dost intimní, jiné spíše infantilní. Ale chápal jsem, že se jedná o sestavení profilu mé osobnosti pro pozdější kontrolu, zda se cesta zdařila bez chyby.
Konečně pohovor končí. No tedy, už bych ho nechtěl absolvovat. Se smíchem to sděluji mé průvodkyni.
„Chápu vás. Je to nepříjemné. Ovšem tato data budou vložena, pokud s tím budete samozřejmě souhlasit, do naší databáze a při další cestě budou pochopitelně použita. Jedná se tedy o pohovor, který bude každý cestující muset prodělat pouze jednou.“
V duchu jásám. Tato společnost se mi líbí. Zdá se, že je vše promyšleno do nejmenšího detailu.
Nastávají poslední okamžiky před cestou. Neboli, jak zde všichni říkají, před startem. Přichází lékař a měří mi tlak. Další člověk mi kouká na panenky očí, jiný váží a měří. Pak přichází opět, mě známá dívka a vede mě do kobky v srdci stroje.
„Za pár minut budete v New Yorku.“
Váhám, ovšem pouze chvilku. Pak vstoupím dovnitř. Nemohu tomu uvěřit. Za pár minut se ocitnu na druhém konci světa. Jak mi bylo sděleno, skenování mého já probíhalo od prvního okamžiku, kdy jsem vstoupil do haly. Dokonalé. Žádné zbytečné čekání, žádné zdržování. Jenom jsem nechápal, co by dělali, kdyby například přestal jít proud. Vždyť má osobnost rozebraná do poslední částice by se rozplynula.
Nemám čas na další přemýšlení. Dveře se za mnou zavírají a já slyším monotónní hučení, které mi proniká až do morku kostí. Mrazí mě celé tělo a začínám se třást. Není to nepříjemné, spíš nezvyklé. Snažím se zapamatovat každý okamžik mé cesty. Chci sdělit divákům naší televize každičký detail z mé cesty. Snad mi nic neunikne.
Hučení přestává. Tep se mi zklidňuje. Obestírá mě naprosté ticho a do něj zlověstně zasyčí dveře a já vystupuji ze stroje. Před sebou vidím nápis –
NEW YORK.
Směji se. Směji se, jako malý kluk. Radostí, že jsem to přežil. Štěstím, že jsem byl první, kdo to mohl zažít. Nepočítám spoustu zkušebních cestovatelů, kteří jistě cestovali přede mnou. Ovšem jsem první, kdo o tom může vyprávět.
Přistupuje ke mně bruneta, která v ničem nezaostává za blondýnou z Prahy a ptá se mě, jak se cítím. Na rtech mám odpověď, že skvěle, když můj pohled spočine na zemi pod stolem. Něco není v pořádku. Se zaujetím sleduji malý předmět, který leží asi tři metry přede mnou. Sleduji můj manžetový knoflíček, který jsem musel ztratit před startem v Praze. Myšlenky se ne a ne srovnat v hlavě. Jako hypnotizovaný sleduji manžetový knoflíček, který zde nemá co pohledávat a pomalu mi docházejí všechny souvislosti.
I bruneta si všimne mého pohledu a uchopí mě za ruku: „Možná bychom vám měli něco vysvětlit.“
„Nesahejte na mě!“ Vytrhnu se jí a vztekle jí hledím do očí. „Je to pěkný podvod! Jak chcete tohle ututlat! Jak jste si mysleli, že vám to projde? No to snad není možný! Chcete mě uplatit, abych tvrdil, že jsem byl v New Yorku?!!“ Zvyšuji rozčílením hlas.
„Uklidněte se, prosím. Vše vám vysvětlím.“ Vůbec jsem si nevšiml, kdy ten muž přišel. Vyzařuje z něj jistota a klid. Jistě se jedná o jednoho z nejvyšších šéfů společnosti.
„Vy jste v New Yorku!“ Lže mi klidně do očí.
Začal jsem se smát. Ohýbám se pro můj knoflíček a připínám si jej. „Hmmm. A jak mi vysvětlíte toto? Jsem stále v Praze. Jedná se o podvod a já vám zaručuji, že večer to ví celý národ!“
Muž se na mě klidně dívá a nic neříká. Je zřejmé, že na něco čeká nebo možná rozmýšlí další postup.
Budou mě chtít uplatit? Musí jim být jasné, že šlápli vedle. Prokoukl jsem je a považuji se za neúplatného člověka. Byl jsem zvědavý, co se bude dít dál.
Zazvonil telefon. Muž si mě nepřestává měřit pohledem a zvedá sluchátko: „Ano. Vše v pořádku? To rád slyším. Jistě. Zde je vše, až na malou komplikaci, bez závad. Ano. Vyřešíme. Jistě. Vše bude podle stanovených směrnic. Nashledanou.“
Muž položil sluchátko, aniž mě přestal sledovat. „Víte, dlužíme vám malé vysvětlení. Opravdu jste v New Yorku a v tuto chvíli poskytujete interwiev předním místním novinám.“ Po těchto slovech ustoupil na stranu a mě se naskytl pohled na televizní obrazovku, kde sleduji sám sebe obklopeného davem novinářů.
Rozklepaly se mi nohy.
Muž klidně pokračuje dál. „Náš systém je dokonalý. Má sice ještě své chyby, ale věřím, že ty se časem vyřeší. Jedná se o jištění při přenosu. Nemůžeme si dovolit, abychom někoho rozebrali na částečky a nic z něj v případě havárie nezbylo. Máme to zatím nedotažené, protože nám vzniká odpad.“ Muž se usmívá a pomalu jde ke mně.
Zhluboka se nadechuji: „Počkejte.Chcete tím říct, že jsem v New Yorku? Lépe řečeno, že je druhé mé já, moje kopie, můj klon v New Yorku? Ale co bude se mnou? Vždyť to je přeci dost zásadní problém!“
Bolest, která mi projela ledvinami byla to nejstrašnější, co jsem kdy zažil.
Mé rozšířené oči hledí na muže, jehož dlouhý, ostrý nůž řeší problém nežádoucího odpadu.

---