Ospalé městečko

Cizinec pomalu projížděl mezi malebnými dřevěnými domky. Městečko působilo uklidňujícím dojmem, až téměř ospale. Tu a tam prošel nějaký jeho obyvatel, támhle pospával stařík v houpacím křesle na verandě, pomalým klusem proběhl pes, ale jinak se nikde nic nepohnulo. Muž zastavil své červené Mitsubishi u místního hostince. Usoudil, že sklenka piva by mu udělala v dusném odpoledni dobře. Uzamkl auto a po dvou vrzajících schodech vstoupil do výčepu. Obrátilo se k němu devět očí. Ano. Čtete dobře, protože hostinský měl přes levé oko černou pásku. Ostatní čtyři přítomní seděli u stolu nejblíže k pípě. Asi, aby to jednooký neměl daleko s roznáškou, usmál se pro sebe cizinec, až se mu v ústech zablýskla zlatá korunka. „Co to bude?“ zeptal se hostinský. „Pivo,“ řekl návštěvník. „Zdaleka?“ snažil se zapříst hovor výčepní. „Ano. Jsem na cestě už od rána. Sjel jsem před půlhodinou z dálnice, protože mě ta jednotvárnost už uspávala. Asi si tu u vás odpočinu a teprve ráno pojedu dál. Tedy, pokud se tu dá u vás přespat,“ tázavě pohlédl muž na hostinského. Ten odvětil: „ Ale samozřejmě. Mám tu sice jen tři pokoje, ale všechny jsou prázdné. Můžete si vybrat. Tady se objeví cizinec tak dvakrát do roka.“ „To se divím,“ řekl návštěvník. „Tak krásné městečko jsem už dlouho neviděl.“ „To jo. Hezky tu je,“ zapojil se do hovoru jeden z naslouchajících staříků. Pak pokračoval: „Ale časy se mění. Mladí se tu nudí a odcházejí do měst. Moc jich tu už nezbylo.“ „Hm, to je asi pravda,“ zamyšleně řekl návštěvník. „Nikoho mladého jsem opravdu cestou nezahlédl.“ Pak se obrátil k sedící čtveřici: „A co tu tedy po celý rok děláte?“ „Nó,“ protáhl jeden z dědulů, „pár chlapů při síle tu ještě pořád je, ti se starají o město a my si užíváme, že jo, kluci?“ obrátil se k ostatním. Všichni se zasmáli. „Neměl byste zájem se tu usadit?“ zeptal se hostinský. „Je tu pár hezkých prázdných domů a zdravé podnebí. Tady se dožíváme hodně vysokého věku.“ „A i pár samotných ženských, přiměřeně k vám, by se tu našlo,“ doplnil ho se smíchem jeden ze starců a dodal: „ Tím se vás nechci dotknout!“ „Ne, ne, v pořádku. Nejmladší už nejsem,“ blýskl svým zlatým zubem cizinec. Pak pokračoval: „Čas sice není úplně mým pánem, ale zítra musím dál. Sbírám pro časopisy folklórní příběhy. Jsem pořád na cestách. Proto jsem se ani neoženil. Mě by si manželka moc neužila.“ „No nic! Jen jsme se zeptali. Ukážu vám teď pokoje a jestli budete chtít večeři, dohodnem se a žena vám něco uvaří. Co byste říkal na gulášek s domácím chlebem?“ „Souhlas se vším, co jste právě řekl,“ odpověděl muž, dopil pivo a vydal se do patra za hostinským. Čtveřice u stolu ve výčepu osaměla. Když kroky nahoře dozněly, usmáli se staříci na sebe. Asi o tři měsíce později. Ospalou ulicí se přískoky blížil modrý Fiátek. Dohrkal až před hostinec, z auta vystoupil mladý muž s nešťastným výrazem ve tváři a vstoupil po vrzajících schodech dovnitř. Za pultem klimbal jednooký hostinský, jinak byla místnost prázdná. Mladík nesměle zakašlal. Výčepní vyskočil a ihned profesionálně pronesl: „Co si budete přát?“ „No, můžete mi nalít pivo a pak bych tu rád našel nějakou autodílnu. Na dálnici mě začal zlobit motor a jen tak tak jsem dokodrcal k vám. Dá se u vás přespat?“ přednesl svou anabázi mladý muž. Hostinský se podrbal za uchem: „Přespat tu samozřejmě můžete, nahoře mám tři prázdné pokoje. Ale autodílnu tu nemáme. Vlastně ani automechanika. Jsme jen takové malé městečko. Ono tu není ani moc aut. Ale počkejte! Je tu jeden takový všeuměl. I když je to původně intelektuál, spraví skoro všechno! Pokud nebude zapotřebí nějaká nová a důležitá součástka, tak vám to určitě dá dohromady. Zavolám mu. Za chvíli zastavilo před hospodou zaprášené červené vozidlo a dovnitř vpadl muž středního věku. Kývl hostinskému na pozdrav a zároveň na souhlas s nabízeným pivem. Pak si přisedl k mladíkovi. „Tak co tu vaši jednohubku zlobí?“ zeptal se. Nešťastník pokrčil rameny: „Nevím. Na dálnici před sjezdem to v ní začalo nějak škubat, pak zase kus popojela a tak jsme doskákali až sem. Já tomu vůbec nerozumím. Jsem instalatér a tohle je moje první auto.“ „Dobrá, tady hostinský vás do zítřka ubytuje a já se vám na to podívám. Zatím se můžete projít po městě. Máme to tu hezké, včetně okolí. Asi za dvě hodiny se sem vraťte, třeba už budu vědět víc.“ Mladík poděkoval, dopil a vyšel ven. Když se za ním zavřely dveře, jednooký zamyšleně pronesl: „Poslední instalatér odtud odešel asi před rokem. Hodil by se nám. Zkus se ho zeptat!“ Muž u stolu kývl, dopil pivo a také vyšel ven. Když se mladý návštěvník vracel z procházky, slunce už zapadalo a jeho narudlá zář vytvářela z malebných přízemních domků téměř pohádkovou kulisu. Před vchodem do hostince zůstal mládenec stát a okouzleně se rozhlížel ulicí. „Nádhera, co?“ ozvalo se za ním. Otočil se. Stál tam opravář jeho auta a také s nadšením hleděl na střechy domů, nad nimiž probleskovaly poslední sluneční paprsky. „Ano, máte to tu krásné,“ přikývl mladík, když společně vstupovali do výčepu. „Nejdříve k vašemu autu,“ řekl opravář a posadil se. „Vyměnil jsem vám většinu benzínového rozvodu, Byl zpuchřelý a přisával vzduch. Mělo by to zase jezdit. Ráno Fiátka ještě projedu a pak vám ho přistavím před hospodu.“ „Bezva,“ rozzářil se mladík a chystal se k děkovné litanii. Muž ho zarazil pohybem ruky: „Chtěl jsem se zeptat, jak se vám u nás líbí. Nechtěl byste tu zůstat? Instalatéra bychom dost potřebovali. Ihned by byl k mání zařízený dům!“ „Vaše městečko je kouzelné, ale na mne je přece jen moc ospalé. Asi bych tu dlouho nevydržel,“ zněla odpověď. „Dobře,“ pokývl chápavě hlavou opravář. „Dáte si pivo?“ „Rád,“ řekl mládenec a dodal: „Mohl bych se také na něco zeptat?“ „Ale jistě. Ptejte se. Já jsem místní archivář a knihovník, takže co budu vědět, rád zodpovím.“ „Při té dnešní procházce jsem si všiml, že tu jsou téměř samí staří lidé a co mě zarazilo, nenašel jsem tu vůbec hřbitov. Vy ho nemáte?“ Muž naproti se usmál: „To, co jste právě řekl, spolu všechno souvisí. My se tu dožíváme vysokého věku. Velmi vysokého věku. Takže hřbitov vlastně nepotřebujeme. Tady zemře člověk opravdu zřídka a pak je s ním naloženo podle zvláštních místních zvyklostí. Ale tím si nelamte teď hlavu. Dáme si večeři, ne? Co byste říkal speciálnímu gulášku s domácím chlebem? Takový jste ještě nejedl, za to vám ručím. Pak to spláchnem pivkem a můžeme vše ještě jednou probrat. Budeme na to mít dost času. Spoustu!“ Muž se znovu na mladíka usmál, až se mu v ústech zablyštěla zlatá korunka………

---