Všední den

Jednou jsem dělal pořádek ve svých věcech a našel tenhle ten fejeton, který vznikl jako maturitní práce v 76. roce. Pani profesorce z lásky k českému jazyku.

Nad městem svítá. Závoj noci protkaný světlem neonových lamp se rozpouští v paprscích ranního slunce, které vzplanulo kdesi nad obzorem. Vlna azurového světla spalující tmu v jas, plyne zvolna avšak neúprosně po obloze, aby smyla poslední stopy šera z barev i tvarů, jejichž probuzená svěžest přináší poselství nového dne. Ulice ožívají kroky ranních chodců, cinkáním vozů pouliční dráhy, hlukem startujících automobilů. Město se probudilo do všedního dne. Mimochodem zamýšleli jste se nad tím, co je to všední den? Jaký má vlastně vztah k našemu životu? Budiž řečeno, že při vší odlišností, kterou shledáváme v lidských osudech nacházíme přece jen několik společných činitelů, které svým způsobem ztotožňují životy nás všech. Jedním z nich je čas. Čas shovívavý, kráčející opatrně, jako by po špičkách ve stopách prvních krůčků do světa pohádek a hraček, aby nepokazil svou přítomností křehké a neopakovatelné kouzlo dětství. Čas neúprosný, který vpíjí nevšímavou bezstarostnost, jako savý papír inkoustové skvrny v prvních početních úkolech a vnáší do života řád pravidelnosti. Čas, kteý chce být dělen, měřen a respektován a který se stále větší naléhavostí podřizuje lidský život rytmu vteřin, hodin, dnů a roků. To si ale uvědomíme v plné míře teprve tehdy, až nám dospělí připevní k zápěstí náramkové hodinky. Postupně si zvykáme, že zážitky, pocity a dojmy jsou od té chvíle datovány a vzpomínka na ně se váže vždy k nějakému konkrétnímu okamžiku, který se například jmenuje 1. září 1960, nebo 8. červen 1976. Pamamtujete se na ty dny, že ano? Jakpak by ne. Tenkrát 1. září 1960 to jste šli poprvé do školy a v 76, 8. června, to je zase datum Vaši maturitní zkoušky. Jsou to dny nevšední vytvářející v našem životě mezníky, jejichž výročí si připomínáme a oslavujeme. Převážná část našeho života je však složena ze dnů, vyplněných dojmy a zážitky, které svou pravidelností zevšedněly poznamenané soustavou stereotypních úkonů, nad nimiž se nikterak nepozastavujeme, protože čas je přeměnil v samozřejmost. Říkáme jim dny všední, bereme je na vědomí avšak míjíme jejich existenci, nevážíme si jich a zapomínáme na ně jen z toho prostého důvodu, že to co přinášejí je všední a tudíž nezajímavé. Někdy, někdy mne napadá, že se vlastně ochuzujeme. Vždyť každá chvíle našeho života je neopakovatelná a stojí za to abychom ji prožili a ne pouze vyplnili svou přítomností. Plným životem můžeme žít jedině tehdy, odstraníme-li z něj všednost a netečnost ke všemu co nás obklopuje. Jednou by totiž mohly zevšednět slova, myšlenky a city, které tvoří smysl našeho života. Najednou poznáte, jak málo znáte svou ulici, město, své bližní a konce konců sami sebe.

---