uLTIMA

pro hru ultima on-line, napsala sem to pro kamaráda:)

Bylo šero, k zemi se přibližovaly temné mraky a z dálky se ozval první hrom. Za kopcem se vynořil kůň s vysokým mužem v sedle. Byly to skoro dva měsíce, co opustil svoje přátele a vydal se na opačnou stranu království. Svítily mu oči a s jeho pláštěm si pohrával vítr. Zvíře se zastavilo a nasávalo ledový zduch. Přicházelo jedna z těch bouří, u kterých člověk nikdy neví, co se stane. Přinese ledové kroupy nebo ty obrovské kapky vody? Kolik času zbývá než bouře vypukne…

„Sedm mil,“ zašeptal. Sedm mil, tak daleko ta bouře je. Vítr se hnal šílenou rychlostí a v dálce se objevily blesky. Jezdec pobídl koně a pomalu se vydali k jihu.

            Po dvou hodinách se kůň znovu zastavil. Před nimi stála krčma. Záchrana, blesklo mu hlavou. Bouře tu bude každou chvíli, vítr zesílil a jezdcovu tvář bičovaly drobné kapičky. Padali k zemi obrovskou rychlostí a bodaly jako maličké jehličky. Zvedl hlavu a zamířil ke krčmě. Přivázal koně ke sloupku pod stříškou, přehodil přes něho přikrývku a vešel do dveří. Jak vešel, celá místnost utichla. Všichni se otočili jeho směrem. Jeho meč byl označen znakem vrahů, rudým křížem za nímž byla dvě černá krkavčí křídla. Lidé toto znamení znali, ovšem jen z vyprávění. Ten kdo ho zahlédl zblízka, zemřel. Muž se na nikoho nepodíval, jen pokynul šenkýři, aby mu nalil horkou medovinu a posadil se ke stolu.

„Je nás tu nejmíň třicet a on je sám! Za jemu podobný sou vypsaný obrovský odměny!“ slova se k němu donesla od vedlejšího stolu. Zaposlouchal se do rozhovoru a po chvíli se otočíl směrem odkud přicházel. Muži u stolu na okamžik stuhli, ale po chvíli jim alkohol v jejich krvi dodal odvahu. Zvedli se a obstoupili jeho stůl kolem dokola. Muž, který ostatní přesvědčoval se posadil naproti vrahovi.

„Jak ti řikaj, cizinče?“

„Crenshaw,“ zaznělo do nově vzniklého ticha. Všichni čekali, co se bude dít dál. „Poslouchej, mužíku, nechci tě zabít.“

„A ty poslouchej mě, já nechci umřít a už vůbec ne tvoji špinavou rukou. Když s náma pudeš dobrovolně, nic se ti nestane. Jinak tady za chlapi a za sebe neručim.“

Vrahovi se zůžily zorničky. Zvedl hlavu, zadíval se na chlapíka před sebou a začal se smát.

„Nuže dobrá, dost bylo humoru.“ Bleskově se vymrštil ze židle a odhodil těžký dubový stůl na několik mužů. Popadl židli, na které doteď seděl a přerazil ji o mladíka stojícího nalevo a v mžiku udeřil muže napravo. Na záda mu skočil další, vrah se sehnul a pravou rukou strhnul útočníka ze zad. Po pár minutách boje byl klid, uprostřed místnosti leželo několik polámaných těl. Vrah přistoupil k muži, který všechno začal.

„Tebe nechám žít. Budeš na tomhle světě s vědomím, že si zabil svoje přátele.“ Po šenkýři hodil zlaťák a vyšel ven. Zadíval se k nebi. Bouře bude zlá, ale tady zůstat nemůže. Odvázal koně a vyjel.

            Kůň šel se skloněnou hlavou a na jeho hřbetě seděl skrčený promočený muž. Zamířili mezi stromy, kde projevy bouře tlumilo množství stromů. Po několika hodinách v sedle uprostřed zuřící bouře byl Crenshaw vyčerpaný a zesláblý. Tohle snad nikdy neskončí…

Mezi stromy se vynořil dřevěný srub. Z jeho komínu se kouřilo a dřevěný příbytek sliboval teplo a klid. Uvnitř ale nikdo nebyl. V rohu stála postel a na ní leželo několik huňatých ovčích kůží. Crenshaw za sebe shodil promočené oblečení a rozvěsil je kolem krbu. Přitáhl si postel blíž k ohni a zamotal se do přikrývek. Během několika chvil usnul.

Probudilo ho tiché našlapování. Za bojů klanu proti Orderům se naučil spát slabým spánkem. Sebelehčí zkuk stačil, aby ho vytrhl ze sna. Vyskočil z postele a po paměti sáhl po meči, ale zapomněl, že se předtím svlékl. Meč ležel na zemi vedle postele.

„Prosím tě obleč se,“ řekla dívka stojící před ním. Vrah ale nebyl schopen pohybu. Její pohled jako by ho zmrazil. Modré oči sjížděly po jeho těle. Když si uvědomil, že je nahý a že dívce už jistě došlo, že se mu velmi zamlouvá, přehodil přes sebe stále vlhký plášť.

„Takhle akorát nastydneš, sundej to.“ Obešla ho a stáhla mu plášť z ramen. Drobnými prsty se dotkla jeho kůže. Crenshaw zavřel oči a představil si její tvář. Dlouhé bílé vlasy, zářivý úsměv a její dokonalé tělo. Zachvěl se.

„Je ti zima, měl by sis lehnout. A měl by si odpočívat. Byla sem na severu, myslím, že budeš potřebovat sílu na další cestu… hledají tě.“

„Jak víš, že…“

„Že hledají tebe? Máš na těle spoustu jizev. A krom toho…ten znak na meči. Nejsem slepá. Celou hospodu si ale vybít nemusel.“

Crenshaw se pousmál.Chytil ji za loket a přitáhl k sobě.

„Myslim, že sem se zamiloval,“zašeptal.

„Myslim,že se potřebuješ vyspat.“vytrhla se mu „udělám ti čaj, lehni si.“ Crenshaw se stáhl. Jako by zapomněl na bouřku a na to, že ho hledají snad ve všech městech království. Posadil se a pozoroval dívku, jak přikládá na oheň. V jejích dlouhých bílých vlasech se odrážely jiskřičky a zářily jako tisíce diamantů.

„Jak se jmenuješ?“

„Lia… a ty si Crenshaw,“ zašeptala a tajemně se na něho usmála.

            Seděli spolu u krbu, pili horký čaj a mluvili o životě, o svobodě, o smrti.

„Co si nalila do toho čaje? Motá se mi hlava…“

Lia se zachychotala. „Rum,“ zašeptala mu do ucha, vzala mu hrníček z dlaní, postavila ho na krbovou římsu a upřeně se mu zadívala do očí. Crenshaw cítil jak se mu snad poprvé v životě zachvěly ruce. Měl už desítky žen, ale žádná nebyla jako Lia, s žádnou nikdy tak dlouho nemluvil. Všechny byly stejné. Stačil jeden džbánek medoviny a byly jeho. Ale Lia byla jiná.

„Poslouchej mě…“ zašeptala „příde okamžik, kdy se budeš muset rozhodnout. Tvůj život za cizí. Musíš si vybrat ten svůj, rozumíš mi?“ Crenshaw se na ni nechápavě díval.

„Jak to myslíš? Čí život?“

„Na tom nezáleží, jen mi slib, že uděláš, co sem ti řekla.“

„Dobře…slibuju… na svůj meč ti přísahám, že svůj slib dodržím. Ale… jak můžeš vědět, co se stane?“

„Já vím hodně věcí… ale dál už o tom nebudeme mluvit,“ usmála se a zlehka ho políbila. Zamotala se mu hlava. Všechno bylo pryč, na ničem mu nezáleželo. Cítil jen její vůni a chtěl cítit i její tělo. Její horkou kůži a něžné polibky. Objal ji kolem pasu a položil ji. Vpíjel se do její krásy, vnímal každý pohyb, její tiché vzdychání. Hladil ji a líbal, ne jako ty předtím, ale jako křehkou bytost. Jako by byla první…

            Uprostřed noci ho Lia vzbudila. Zuřivě s ním zatřásla a vykřikla. „Běž!“

„Co?“

„Slíbil si to! Jsou tady, přišli si pro tebe. Musíš jít… hned,“

Crenshaw byl okamžitě na nohou, oblékl se a naposledy Liu políbil.

„Já se vrátím,“ zašeptal jí do ucha a vyběhl do tmy. Lia stála uprostřed místnosti a po tváři jí stékla jediná slza. „Ale to já už tady nebudu,“ poslala za ním svoje slova, jako by je mohl zaslechnout, snad mezi stromy mu je pošle vánek. Do dveří vtrhlo několik mužů.

„Kde je!“ zařval na ni vůdce Orderů. Lia pokrčila rameny a sklopila oči.

„Je to vrah! Spravedlnost si žádá, abys nám okamžitě řekla, kde je!“

Spravedlnost si žádá, aby zůstal naživu, jedině tak bude vše v rovnováze, pomyslela si dívka.

Muži ji obstoupili. Vůdce smečky ji chytil za vlasy a srhl ji k zemi, „kde je ty děvko?!“

Ale ona neřekla ani slovo. Mlčela a probodávala ho svýma velkýma modrýma očima. Order ji hodil na zem a klekl si na ni. Udeřil ji do tváře. A znovu. Začal do ní zuřivě bušit, až upadla do bezvedomí. Když se po chvůli začala probouzet, cítila na sobě propocené tělo funícího ordera. Zavřela oči a myslela na muže, který u ní byl dnes v noci. Na jeho něžnost… po tvářích jí začaly téct slzy. Nebránila se. Věděla, že dnes v noci zemře.

            Crenshaw bloudil lesem, zdálo se mu, že chodí pořád do kruhu. Přemýšlel o tom, co mu Lia řekla předtím, než se milovali. Budeš se muset rozhodnout. Tvůj život za cizí. Jak to myslela? Najednou mu to došlo. „Její život za ten můj!“ vykřikl. Otočil se a rozběhl se k jejímu srubu. Vtrhl do dveří a… na zemi leželo její tělo. Roztrhané šaty se válely všude kolem, její tvář byla samá modřina a její kůže byla na mnoha místech pořezaná. Podlomily se mu kolena. „Její život za můj,“ zašeptal. Klekl si vedle jejího těla a vzal ji do náruče. „Věděla si, že zemřeš. Věděla si to. Proč si nešla se mnou, mohl sem tě chránit…“ snad poprvé v životě plakal. Cítil hořkost těch slz vycházejících přímo z jeho srdce. V tu chvíli se rozrazily dveře. Ordeři se na něho vrhli…

            Když se ráno Creshaw probudil, ležel na prohnilém slamníku ve vlhké zatuchlé kobce. Posadil se a promnul si oči. Bolelo ho celé tělo, jak do něj ordeři kopali. Nejradši by ho zabili, ale to jim jejich zákon nedovoluje. Bude řádně souzen a jako vrh popraven. Na zemi ležel kus tvrdého chleba a džbán divně páchnoucí vody. Ale on neměl hlad. Jeho myšlenky se vztahovaly k jedinému světlému bodu jeho života. Ke křehké dívce, která zemřela, aby on mohl žít. Ona ho zachránila. Ale proč? Proč obětovala svůj život pro něj? Pro vraha, pro zločince… Každý den se probouzel s pocitem viny. Každý den přemýšlel o tom, co pro něho udělala… každým dnem se víc a víc těšil, až ji znovu uvidí. Až mu postaví dřevěnou šibenici, až budou obyčejní venkované stát a pozorovat, jak se houpe jeho tělo na provaze…a on bude moct být s ní…

            Poslední noc před popravou se rozrazily dveře do kobky a v nich stál ……………

„Koukej vstávat!“ zahulákal a hodil po Creshawovi jeho meč. Ale on se ani nehnul. Ležel na slamníku a zíral na svého přítele. „Nech mě tady,“ řekl a otočil se ke zdi.

…………….. vešel do dveří, popadl mladíka za rameno a shodil ho na zem.

„Je mi jedno jestli tu chceš zůstat kvůli dobrýmu kuchaři nebo přímný pokojský! Koukej vstát. Táhnem se sem přes celý království, tak si nemysli, že se kvůli tobě nechám zabít,“ popadl ho za krk a vyvedl ho ven. Najednou se kolem nich vyrojily dvě desítky orderů.

„Byla to léčka! Určitě čekali, že se pro tebe vrátíme!“ zakřičel ____________. Jakmile kolem sebe Crenshaw uviděl ordery, začal zuřivě mávat mečem a s křikem sekal kolem sebe. ……………a ___________ se na sebe udiveně podívali, pak jen pokrčili rameny a přidali se. Když se probojovali ke koním, museli Crenshawa odtrhnou od jednoho z orderů právě když se chystal vypíchnout mu oko. Vyrazili směrem na západ k ůůůůůůůůůůůůůůů Trisk se postupně změnil v klus, a pak v lehkou chůzi.

„Proč ste se pro mě proboha vraceli!?“ zařval najednou Crenshaw. …………….seskočil z koně a strhnul mladíka k zemi.

„Ještě nám vynadej, že sme kvůli tobě riskovali svý krky! Jestli chceš, tak se tam třeba vrať, ale nezapomínej, že máme ještě spoustu práce! Kdo si myslíš, že jinej nakope orderům prdel, hm?“

Crenshaw si položil hlavu do dlaní. Nikdy moc nepřemýšlel o tom, co dělá. Zabíjel, protože musel. Ale teď… Lia zemřela, aby on mohl žít. Musela mít důvod, proč to takhle chtěla. Musím jít dál. Musím ji pomstít. Postavil se na nohy a zadíval se na svoje přátele. Nemůže jim říct, co se stalo. Tohle je jen jeho boj. Vyskočil do sedla, otočil koně zpět na východ a beze slova odjel.

V hlavě se mu honila jedna myšlenka za druhou. K večeru vjel do lesa a rozdělal oheň. Nedaleko uslyšel téct vodu, a tak se vydal tím směrem, aby doplnil svoje zásoby. Mezi stromy probleskovala bílá zář a uprostřed toho jasu byla kamenná studánka. Crenshaw se naklonil nad hladinu aa uviděl v ní Liinu tvář, jak se na něho usmívá. Odskočil stranou. Já sem se zbláznil! Přiblížil se zpátky ke studánce a znovu se do ní podíval. Nic. Jen klidná hladina. Zakroutil hlavou a nabral si vodu do dlaní, aby si opláchl obličej.

„Nezbláznil,“ ozvalo se za ním. Prudce se otočil a uviděl ji. Stála tam a dívala se na něho svýma modrýma očima.

Chtěl ji obejmout, ale Lia ho pohybem ruky zastavila. „Nemůžeš se mě dotknout, jsem jen obraz v tvojí mysli. Vidíš mě jen ty,“

„Ale jak…?“

„To ta voda,“ usmála se. „Můžeš si něco přát, když se napiješ splní se ti to, ale nesmíš o tomhle místě nikomu říct, dokud nebudeš mít to, co sis přál.“

„Přál bych si, aby ses mi vrátila…“ zašeptal do noci.

Lia sklopila oči a zakroutila hlavou. „Nemůžeš mi vrátit život, moje tělo už neexistuje, neměla bych se kam vrátit,“

Crenshaw cítil, jak ho začínají pálit ruce. Vzpomněl si na tváře mužů, kteří ho tenkrát v jejím srubu přepadli. Chtěl vytasit meč a najít je. Všechny je zabít.

„Chci tě pomstít. Všechny je zabiju, do jednoho. A to ti přísahám,“ naklonil se zpátky ke studánce a zhluboka se napil. Když se otočil, Lia se na něho smutně dívala. Její obraz se zachvěl.

„Nezapomeň, že o tomhle nebudeš moct nikomu říct. Nikomu, dokud svoje přání nesplníš,“ znovu se zachvěla a pak její obraz zmizel. Zář kolem studánky uhasla a on zůstal stát. Zíral do tmy a přemýšlel. Co přinese další den?

---