Beznadějná

Kapky deště mlátí o střechy paneláků a ty jsi někde tam venku. Ztracená, zmáčená, zničená a smutná, ale přesto tě něco nutí zůstavat právě tam, kde jsi. Samotnou. Vlastně tě nechápu a přitom se chovám stejně. Jsem tam někde s tebou a přesto kilometry a světelný roky daleko. Hledám tě a ty stojíš vedle mě. Cítím tvoji přítomnost, ale máchnu rukou a ty jsi zase někde pryč. Tak popoběhnu a prohledávám ty ruiny všude okolo. Tu špínu a hory nepořádku, co se tu kupí staletí a staletí a nikoho nezajímají. Nejsi tu a tak si sednu pod pobořenou stříšku a sleduju pramínky vody. Možná stojíš někde v povzdálí a sleduješ mě v mojí beznaději. Krmíš se a koupeš se v ní. A já stejně čekám, až vyjde slunce a ozáří tu hrůzu okolo. Pod teplými paprsky naberou zříceniny úplně jinej rozměr a najednou jakobych byl jinde. A ty přijdeš a políbíš mě. Konečně přestane pršet.

---