Poslední telefonát

    Bylo krátce po sedmnácté hodině, mraky se honily po letní obloze a já stál na balkóně svého dvoupokojového bytu první kategorie sledujíc dění dole na ulici. Po hlavní třídě se řítil taxík, za hlasitého troubení předjížděl oprýskané nákladní auto a aby toho nebylo dost, rozehnal svou ďábelskou jízdou chodce na přechodu. Kroutil jsem hlavou nad bláznivou jízdou, která jen zázrakem neskončila nehodou a zadíval jsem se na obzor.
     Mraky kouzlily na obloze abstraktní obrazce a já si zapálil cigaretu a vychutnával si její lahodnou chuť.
     V podstatě nic, co jsem zatím napsal, nesouvisí s mým vyprávěním, ale rád bych navodil atmosféru, která předcházela následující okamžiky. Byl to všední podvečer jednoho normálního dne a nic nenasvědčovalo tomu, že se má stát něco zvláštního. To, co se pak stalo, jsem do dneška nepochopil, pochopit nechci a nebýt toho, že jsem se rozhodl podělit se s vámi o ten záhadný zážitek, raději bych na celou událost zapomněl.
     Takže, jak tak stojím na balkóně, ozve se z obývacího pokoje mého bytu zvonění mobilního telefonu. Na tom není nic až tak záhadného. Mobilní telefon je koneckonců od toho, aby zvonil. Je od toho, aby se s ním volalo a aby zvonil. Pokaždé mě rozesměje nápis na obchodě nebo restauraci – „Vstup s mobilním telefonem zakázán.“ Už jenom čekám, kdy budou před obchody a restauracemi skříňky, kde si bude každý muset odložit svůj telefon. Hnáno ad absurdum, by to mohlo skončit tak, že bude určené místo, kam se bude moci s mobily chodit. Kupříkladu budete mít v parku vyhrazený koutek  a pouze tam se bude smět chodit s mobilem. Hned vedle koutku, kam se chodí venčit psi. Až tam vzadu za kontejnerem na odpad.
     Ale nebudu odbíhat a pokročím ve svém vyprávění dál. Utíkal jsem k mobilu, protože jsem byl přesvědčený, že se jedná o nějaký důležitý hovor. Čekal jsem, že mi třeba volá šéfová z práce, protože se rozhodla zvednout mi o sto procent výplatu nebo, že mi volají ze sázkové kanceláře a oznámí mi výši výhry. Blbost! Nesázím, a ta první možnost mi také nezněla moc reálně, ovšem zvědavost zvítězila a já se hnal k mobilu jako o život. Asi to znáte – zazvoní a můžete se přetrhnout a pokud to nestihnete, tak vám potom vrtá celý den hlavou, kdo to jenom volal a co mohl chtít, až to nevydržíte a zavoláte na číslo, ze kterého bylo voláno.
     Doběhl jsem k mobilu asi při jeho pátém zazvonění, na displeji se žádné číslo nezobrazovalo a tak jsem nedočkavě zmáčkl tlačítko pro příjem hovoru.
     „No prosím!“ zásadně se nepředstavuji. Přeci, když mi někdo volá, tak ví, že se mnou chce mluvit a nevidím jediný důvod, proč ztrácet čas tím, že se budu ještě představovat. To bych také mohl vyjmenovávat pokaždé když přijdu k lékaři do ordinace všechny dětské nemoci, které jsem měl od narození a to od neštovic, až po zarděnky.
     Hlas v telefonu zarazil veškeré mé úvahy a myšlenky. Byl to příjemný ženský hlas. Podle zabarvení bych tipnul, že jeho majitelka byla středního věku, takový ten tip, který ví, co chce.
     „Dobrý den. Já vás jenom chci upozornit, že asi za hodinu už bude čas. Bude to kolem šesté.“
     Oči mi lezou z důlků, vůbec nemám tušení o čem ta žena mluví.
     „No děkuji za upozornění, ale nevím, zda máte na mysli, že začnu mít chuť na pizzu nebo si se mnou sjednáváte rande. Musím uznat, že jak tak poslouchám váš hlas, tak té druhé variantě bych se nebránil, nicméně vás musím nejdříve vidět.“
     „Oceňuji váš smysl pro humor. Ale mluvili jsme spolu již včera, kdy jsem vás zasvětila do tajů naší práce a hlavně do využíváni moderní techniky naším úřadem, tak vás jenom chci naposledy upozornit, že kolem šesté bude čas. Přesný čas je mi znám, ale z celkem snadno pochopitelných důvodů vám jej nemohu sdělit.“
     Začínal jsem toho mít dost. Jednalo se asi o nejapný žert některého mého kamaráda, ovšem slušné vychování mi zabránilo, abych řekl té ženě, co si o ní myslím a domnívám se, že pokud bych to učinil, byla by to slova velice jadrná. Pokračoval jsem proto hovor v mírném duchu, ovšem s úmyslem jej co nejrychleji ukončit.
      „Vážená dámo, já opravdu nevím, o čem je tu řeč. Buď se jedná o hloupý žert nebo o politováníhodný omyl!“ začínal jsem pomalu zvyšovat hlas.
     Bylo vidět, že jsem suverénní hlas trošku vyvedl z rovnováhy, a pak mi sdělila telefonní číslo, které bylo, tak jak jsem předpokládal sice hodně podobné tomu mému, ovšem na konci byla místo mé jedničky dvojka.
     „Promiňte. Zapomeňte prosím na náš rozhovor. Na slyšenou.“ Hlas se urychleně rozloučil.
     Seděl jsem na sedačce a nepřítomně sledoval zeď před sebou. Zapomeňte na náš rozhovor. To se sice hezky řekne, ale hůř udělá. Pokud vám někdo sdělí tajemství, či něco zajímavého a následně vás upozorní, ať na vše zapomenete, má to opačný efekt. Vrtalo mi to hlavou a čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím méně jsem tomu rozuměl.
     Pak mi došlo, že zmíněné telefonní číslo má můj kamarád. Věděl jsem to zcela jistě, jelikož jsme si byli kupovat telefony společně a měli jsme velikou radost, že máme čísla po sobě. Musím se ho zeptat, o co jde. Ostatně jdeme dnes společně s dalšími kamarády v osm hodin na kulečník a tam se jistě naskytne vhodná příležitost, abych se mohl někde v koutku nenápadně zeptat. Nerad bych mu způsobil nepříjemnosti, třeba tím, že se možná jednalo o objednanou lehkou ženu. No to by mu bylo podobné! Měl jsem o něm odjakživa mínění, že nenechá žádnou sukni na pokoji.
     Do billiár klubu jsem dorazil krátce po osmé a byl jsem mezi posledními. Vlastně jsem byl poslední, pokud nepočítám mého kamaráda Petra a to byl zrovna ten, na kterém mi nejvíc záleželo, aby se dostavil, protože zrovna jeho volal sympatický hlas. Ostatní seděli mlčky a pomalu mi ani neodpověděli na pozdrav.
     „Co se děje, chlapi?“ vidím na jejich tvářích, že něco není v pořádku.
     „Posaď se!“ pravil Karel, můj kolega z práce.
     „Doneste ještě jednoho panáka!“ houknul na servírku, která právě procházela okolo, pak se otočil ke mně.
     „Petr to má za sebou. Čekal jsem na něj před domem a šli jsme společně sem na biliár. Když jsme přecházeli ulici, najednou se vyřítil náklaďák a smetl ho. Já na poslední chvíli uskočil. Prý mu selhaly brzdy. Řidič nepil. Byla to údajně technická závada. Počkal jsem si na předběžný výrok policisty, který tam dorazil během chvilky.“
     Panáka jsem do sebe hodil na ex a pak mi to najednou začalo docházet. To, jak mi včera neočekávaně vrátil se slovy, že nechce mít nesplacené dluhy, pět tisíc, které jsem mu půjčil a přitom měl na vrácení ještě půl roku. A i to, že mě prosil, ať předám dopis, jenž nyní leží na poličce v mém obýváku, jeho matce, ale až na začátku příštího měsíce, dřív v žádném případě ne. Docházelo mi toho moc; i ten hlas v telefonu, a pak mi najednou zazvonil mobil a na displeji nebylo žádné číslo, možná to byl jenom někdo s utajeným, ovšem já nechtěl nic riskovat  a kamarádi s úžasem v očích sledovali, jak jsem ho popadl a hnal se s ním na záchod. Už nemohli vidět, jak jej splachuji a sedím vedle záchodu se slzami v očích.

     To je celý můj příběh, který jsem si chtěl nejdříve nechat pro sebe, ale pak jsem si to rozmyslel, protože se domnívám, že každý má právo na rozhodnutí, zda vezme telefon, až mu bude volat ten příjemný ženský hlas a bude mu sdělovat, že se jeho čas již naplnil.

     Já ho však slyšet nechci!!!

 

 

(vot)

---