Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Je pozdní odpoledne všedního dne. Vcházím do budovy jedné pražské pošty. Ale, ouha. U jediné otevřené přepážky, stojí fronta trpělivě čekajících. Jak už na pražských poštách (a asi nikoli jen na nich) bývá, přepážka slouží všem možným službám. Proto se také dav zájemců o ně posunuje dopředu jen velmi pomalu. Pracující lid pospíchá, má přece po šichtě. Důchodci zase považují postání ve frontě za společenskou příležitost popovídat si, případně se seznámit.
Do poklidné a ospalé atmosféry se najednou ozve vzrušený hlas. Všichni zpozorní.
„Pane, já vám ty peníze nemůžu vydat, máte neplatnou občanku“, říká pracovnice za přepážkou.
„Cože? Vy si snad děláte legraci!“, ozve se statný muž v nejlepších letech.
„No, podívejte se, vy máte už dva měsíce propadlou občanku. Musíte si nechat udělat novou. Pak si přijďte,“ nedá se odbýt dívčina a chystá se obsloužit dalšího zákazníka.
„To chcete říct, že už dva měsíce neexistuju? Víte vůbec, kdo já jsem? Jen se podívejte! Koukejte mi ty peníze hned vydat!“ pán brunátní a zvyšuje hlas.
„Nic vám nedám. Nemůžu.“
„Ty jedna čůzo, já se s tebou nebudu bavit. Vy nevíte, kdo já jsem! Je tady vedoucí?“ pokřikuje pán a je blízko srdeční příhodě.
Nejsem asi daleko od pravdy, když se mi zdá, že v dívčiných očích vidím slzy. Fronta za mnou houstne. Všichni sledují, jak spor dopadne. Ozývají se hlasy souhlasné i odmítavé.
„Jen se, slečno, nedejte! To je ale hulvát.“, volá kyprá padesátnice.
„Hele nezdržuj, my pospícháme,“ ozývá se příslušník dělnické třídy v montérkách.
Mladík se sluchátky na uších otráveně přežvykuje a dvě pubertální školačky se čemusi hihňají.
„To jsou dneska služby, ani člověku nedají, to, co mu patří“, breptá si spíše pro sebe zasmušilý důchodce.
„To si tady ještě postojíme“, prorocky pronese bělovlasá stařenka s holí.
„Vy jste mě hledal?“ ozve se najednou autoritativní hlas, který všechny ostatní přehluší. Není pochyb, komu patří. Pán s propadlým průkazem se otočí a před ním stojí ztepilá vedoucí pošty, která je již zjevně do situace zasvěcena. Jako mávnutím kouzelným proutkem, pán ztichne.
„My vám opravdu ty peníze nemůžeme vydat, ledaže byste měl u sebe cestovní pas. Platný!“
„Ale to já přece mám,“ vytahuje pán ušmudlanou náprsní tašku a pokládá na přepážku malou zelenou knížečku se státním znakem. Slečna za přepážkou si povzdychne, překontroluje údaje a vysází na pult padesát šest korun. Pán se líbezně usměje:
„No vidíte, slečinko, když se chce, tak to jde. A už se nezlobte. Já jsem takovej prchlivej.“ Otočí se a ukáže frontě dvě řady žlutých zubů. S drobnými v ruce se hrdě nese k východu.
„Tak, a teď už to půjde rychleji“, pronese k ostatním moudrá stařenka a všichni vědí, že i tentokrát má pravdu. Jen mě mrzí, že jsme se nedozvěděli, kdo ten pán vlastně byl.
Písmák