Gornok

Gornok se zamračil.

Seděl v hospodě ´U Vstupu do pekla´, v putyce, o které se všeobecně vědělo, že se zde domlouvají všechny špinavé obchody. Jeden takový se s ním právě snažil domluvit s ním vysoký elf s bílými vlasy. Gornok u něho nikde neviděl zbraň, ale věděl, že ji má někde schovanou. Trpaslíkovi se směr této rozmluvy nelíbil. Nerad bojoval proti svým soukmenovcům.

„Posloucháš mne vůbec?“ vyštěkl na něj elf, „Říkal jsem, že se nachází v Somarthonu, víš ty vůbec, kde to je?“

Trpaslík se na něj zamračil. „Zas tak blbej nejsem.“ zamručel.

„Tím si nejsem tak jistý.“ odpověděl jedovatě elf. Gornok překvapeně zvedl hlavu. Nebylo možné, aby ho slyšel. V knajpě byl takový hluk, že nebylo slyšet vlastního slova. Museli skoro křičet, aby věděli, co říká ten druhý.

Elf dělal, že si jeho překvapeného výrazu nevšiml.

„Tvůj úkol je jednoduchý. Cílem je úředník, který bude mít u sebe jen nějaký malý nůž.“

To ovšem nebyla pravda. Gornok ho znal. Až moc dobře. Ještě má jizvu na rameni od jeho sekyry. A když ho chtěl zabít, dostal pár šipek z kuší jeho přátel, a nemohl nic dělat. Ještě že ho tehdy nechtěl dorazit. To všechno bylo důvodem, aby ten obchod neuzavíral. Rozhodoval se. Vzhledem k tomu, že to byl z jeho rasy a navíc tak silný, musela by být cena vysoká. Jenže tak to vůbec nevypadalo.

„A kolik za to dostanu?“ otázal se trpaslík.

„Sto stříbrných.“ řekl nesmlouvavým hlasem elf. Gornok vyvalil oči. Tahle suma mu stačila asi na dva týdny. Průměrná cena večeře byla asi 2 stříbrné. Za zády si připravil sekeru.

„Ty jsi se musel zbláznit! Chci aspoň trojnásobek! Jinak nejdu!“

Teď se zamračil elf. „Maximálně 150!“ To už na sebe křičeli. Jejich vřískot přilákal jednoho člověka od vedlejšího stolu.

„Pánové? Omluvte mne, ale slyšel jsem, o čem si povídáte. Vypadá to, že máme s elfem společný zájem. Co takhle kdybychom se spojili? Dám 1000 stříbrných.“

Gornok málem vyjekl. Rychle si ho prohlédl. Stejně jako u elfa, ani u něj neviděl zbraň. Ovšem pokud měl takovéhle peníze u sebe, musel se něčím bránit.

Elf se na něj nedůvěřivě podíval. „S člověkem se nikdy nespojím. Dost pochybuju, že máš vůbec tolik peněz!“ zasyčel na něj. Člověk se jen usmál. Sáhl si do vnitřní strany svého pláště, vytáhl velký měšec a hodil ho na stůl. Peníze bouchly o dřevo a zacinkal.

„Fajn. Takže se domluvíme my sami?“ řekl trpaslíkovi. Teď si ho prohlížel déle. Napětí však přerušil elf. Rozkřikl se na něj;

„Tohle je můj obchod! Okamžitě vypadni, nebo ti tady na místě rozpárám břicho a podívám se, co jsi měl dnes k jídlu!“ Celý lokál ztichl. Člověk se pomalu otočil k elfovi. S ledovým klidem prohlásil:

„Chceš bojovat? Dobrá. Ale prosím, žádné krvavé výjevy. Nevěřil bys, jak se špatně meje.“

„No jistě. Ty to přece víš z vlastní zkušenosti, co?“ Ale to už držel v rukou zakřivenou zbraň, připomínající ohnutou katanu. Gornok tu zbraň znal. Jmenovala se ´Karita´ , a používali ji výhradně elfové. Teď jí mířil elf proti člověku. Ten si sundal plášť, podal ho nějakému mladému pochopovi a tím odhalil široký meč z malými vroubky. Gornok si pomyslel, že touto zbraní by nechtěl dostat. Nálada by se oběma soupeřům dala číst z tváře. Rozzuřený elf s rozžhavenýma červenýma očima a ledově klidný člověk v zeleném plášti. Dav okolo obou protivníků udělal kruh.

Elf rychle zaútočil na mužovu hlavu. Ten ránu lehce odrazil a sekl mu po noze. Uskočil a sekl zleva, zprava a pak bodl. Všechny útoky byly odraženy. Boj se ještě zrychlil.

Trpaslíka to moc nezajímalo. Ale byl by radši, kdyby vyhrál člověk. V duchu si ho pojmenoval Vrubomeč.

Ten teď tvrdě dorážel na elfa. Po seku na nohu, který byl odkopnut tvrdou podrážkou boty do ploché strany meče, přešel elf do útoku. Zaútočil na levý bok, skrčil se a bodl proti holeni. Člověk nadskočil a ve vzduchu kopl elfa do tváře. Druhá bota, okovaná jako ta první, kontrolovala karitu. Elf se odkulil dozadu, ale meč nepustil. Krvácel však z nosu, měl ho zlomený. Ale to mu jen přidalo na zuřivosti. Přehodil si zbraň do levé ruky a vytáhl nůž. Celou dobu clonil tělem a mečem tak, aby celý manévr člověk neviděl.

Tohle se trpaslíkovi nelíbilo. Elf nebojoval čestně. Porušoval pravidla. Zatím se však do souboje nijak nemísil. Zatím. Uvidíme, co udělá, pomyslel si.

Karita sekla zleva. Pan Vrubomeč se chystal na odražení. Sotva se meče zkřížily, vylétl nůž a bodl ho do nohy. Člověk upadl na zem. Meč však nepustil. Elf po něm hodil druhý nůž. Člověk chtěl uhnout, ale bylo příliš pozdě. Měl ruku přibodnutou k podlaze. Elf se rozkročil připraven bodnout. A náhle přeletěl dozadu. S půlmetrovou sekerou zaseknutou v hlavě.

Člověk vytáhl nůž z ruky a postavil se. Řekl hospodskému, aby mu přinesl trochu vody. Podezřívavě se díval na trpaslíka. Ten jen vstal a došel si pro sekeru. Elf vypadal příšerně. Pokrčil rameny, došel zpět ke stolu, a objednal si pivo. Dav se pomalu začal vracet ke své zábavě.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se ho. Gornok pokrčil rameny.

„Ty jsi mi nabídl více. On si myslel, že mě obalamutí.“ Zdálo se, že to člověka uspokojilo.

„Á, ano. Zapomněl jsem se představit. Jsem Dankor. Vše o něm víš. Odměnu dostaneš potom. Stačí přinést jeho hlavu.“

Mezitím mu hostinský přinesl vodu a nějaké byliny. Dankor si vytáhl nějaký lektvar a obvazy a začal si obvazovat ruku.

„Proč to vlastně nevyřídíte sám? Po tom, co jsem viděl, byste to dokázal.“ Dankor se chabě usmál.

„Na to nemám čas. Jsem si jist, že to zvládneš. A pokud bys chtěl, můžeš potom pracovat pro mne.“ Tak teď už se Gornok nedivil. On ho prostě chtěl najmout napořád.

„Dvanáctset!“ bál se však, že přepálil.

Dankor se usmál. Podal mu ruku. „Dobrá.“

Stiskli si ruce. Cítil, že mu do rukávu něco spadlo. Vysypal to a zjistil, že to je váček o velikosti asi dětské pěstičky. Otevřel ho a našel papírek. Na něm bylo napsáno: ´Najdeš mne v Hranotonu.´ Podíval se dál do váčku. Našel v něm 10 zlatých. Podíval se za Dankorem. Ten však už byl pryč.

* * *

Gornok se zapotácel.

V jedné ruce poloprázdnou láhev s vínem, v otrhaných šatech zakrývajících výzbroj. Předstíral opilého žebráka. A co mohl soudit, docela mu to šlo. Čekal na svůj cíl. Jako bezdomovce ho nikdo nebude podezřívat. Svalil se na zeď. Mžoural očkama, ale ve skutečnosti pozorně sledoval náměstí.

A náhle ho uviděl. Šel asi 20 yardů od něj. Vypadal úplně jinak, než normálně. Byl nervózní, strašně zhubl, a spletl si vousy do copánků, jak to dělají válečníci. Šel sám. Gornok zaklel. Takhle to bude ještě těžší. Spoléhal se na jeho neohrabanost.

V překvapení pustil láhev. To ale byla chyba. Seatol se po něm ohlédl, a zbledl. Poznal ho. Chvíli na sebe zírali. První se vzpamatoval Gornok. Vytáhl od pasu sekeru a mrštil ji po Seatolovi. Ten uhnul a vytáhl jakousi červenou kouli. Stiskl ji. Koule zčernala. Gornok ztuhl. Seatol měl magický předmět, který se lidově nazýval ´granát´. Po pár vteřinách po aktivování vybuchne. Jen ďábel a kouzelníci vědí, co v něm je. Hodil ho. Ale Gornok byl už blízko. Odrazil ho sekerou zpět na Seatola. Ale nezpomalil. Když byli od sebe asi 2 yardy, vybuchl.

Výbuch je oba odmrštil dozadu. Na Gornokovi vzplály žebrácké šaty polité alkoholem. Rychle si je začal sundávat. Sotva se z nich vyvlíkl, Seatol na něj hodil další ´granát´. Gornok ho odpálil sekerou do davu. Rozhlédl se po Seatol. Uviděl ho utíkat z náměstí do uliček. Rozběhl se za ním. Za sebou slyšel výkřiky bolesti a zděšení.

„Hej ty tam! Stůj!“ křičel na něj strážný a rozběhl se za ním. Ale Gornok si ho nevšímal. Pronásledoval cíl. Chvíli se honili po městě v uličkách. Strážné měl stále za sebou, Seatola před sebou. Ten teď zaběhl za roh. Gornok se usmál. Byla to slepá ulička.

Vyběhl za roh a tam ho čekalo překvapení. U zdi se opíral udýchaný a popálený Seatol. Před ním stály dvě postavy. Měly černý šat a kápě přes hlavu, nebylo jim vidět do obličeje. První postava neobyčejně páchla. Pach druhého neznámého mu byl povědomý. Na zádech měli meče. A v rukou nabité kuše.

„A do prdele,“ pronesl Gornok.

„Ale copak? Nejsme trochu popálení?“ zeptal se ironicky druhý muž. Sundal si kápi z hlavy. Ten, co smrděl taky. A Gornok dnes už podruhé málem dostal infarkt. Muž co mluvil, byl Dankor. Ten druhý byl elf s karitou.

* * *

Smrděl. Strašně smrděl. A teď už Gornok věděl proč.

„Věděl jsem, že přijdeš. Dvacet zlatých a nesmyslný slib dělá divy,“ řekl s úsměvem.

„No tak, nezírej s otevřenou hubou, nalítaj ti do ní mouchy z Xalitrixe.“ pronesl ironicky Dankor. Gornok se podíval na elfa. Dankor mluvil pravdu. Kolem Xalitrixe se hromadily mušky a všelijací paraziti. Na obličeji měl ještě velkou díru po jeho sekeře.

„Vidím, že jsi překvapen. Vysvětlím ti to. Xalitrixe jsem oživil nekromancií. Jsem totiž docela dobrý kouzelník. To ode mne má Sagaron ten ´granát´. Co jsi čekal? Že ti dám 1200 stříbrných jen za nějakého úředníčka? Tak to teda ne. Celou dobu jsem chtěl zabít tebe! V hospodě jsem tě dostat nemohl, protože tam byl on. A moc svědků.“

„Takže mne zabiješ teď?“ zeptal se Gornok.

„Mohl bych. A nejspíš to udělám. Ale ještě jsem ti to nevysvětlil. Celou dobu jsem byl připraven. Ale všude byli buď vojáci, nebo ti, co by pak zabili mne. Na to jsi příliš známý. A oblíbený. Ale možná by tě zajímalo, proč jsem to udělal. Protože jsi mi zabil bratra! A další z mé rodiny. Byli jsme nenáviděni. A proto tě mají lidi tolik rádi. Zabil jsi naši famílii…“

Gornok ho však neposlouchal. Vyhlížel příležitost k útěku. Proti nim neměl šanci. Na zádech měl sice také schovanou kuši, o které zřejmě nevěděli, ale nestihl by ji ani sundat. Oni již měli nabito. Bohužel pro něj, velmi pečlivě. Hledal nějaké vady nebo poruchy. Pak si všiml, že na Xalitrixově kuši jsou červi, kteří přelezli z mrtvého elfa na kuš, a vytvořili si své tunýlky. A vůbec je kuše nějak zanedbaná. Nevěděl však, jak je nemrtvý elf rychlý. Nikdy předtím se nesetkal se nemrtvými.

Takže Xalitrixiva zbraň je pravděpodobně nepoužitelná. Zato ta Dankorova vypadala v nejlepším pořádku. Gornok rychle přemýšlel, jakou má šanci. Vyšlo mu velice malé číslo.

„…A teď se pomstím. Budeš trpět. Ale nejdřív mi vrať mé peníze. Nebo mám na tebe poslat Xalitri…“ Jeho řeč přerušil hlasitý křik nepochybně zesílený magicky.

„OKAMŽITĚ SE VZDEJTE! ODHOĎTE ZBRANĚ A VYJDĚTE SEM! NEBO TAM VTRHNEME A ZABIJEME VÁS!“

Dankor otočil hlavu. Toho Gornok využil. Vytrhl mu zbraň z rukou a uhodil ho s ní do obličeje. Dankor se zapotácel. Rozběhl se pryč.

„Zabij ho!“ křikl na Xalitrixe Dankor. Uslyšel pomalé těžké kroky. Zastavil a otočil se. Pomalým tempem šel k němu mrtvý elf. Gornok rychle nabil a střelil. Ale netrefil se. Zbraň byla dělána na člověka, maximálně elfa, ale rozhodně ne na trpaslíka. Zasáhl zvedajícího se Dankora do paže. Ten zařval a padl k zemi. Xalitrix šel dál, ani nemrkl. Za sebou uslyšel další křik a rozkazy. Do uličky vyběhl malý oddíl střelců.

Zadrnčely tětivy. Gornok rychle skočil na zem. Nad hlavou slyšel svištění šípů. Lučištníci však nečekali trpaslíka, mířili v úrovni člověka. Do Xalitrixe se zabodly šípy. Padl k zemi. Gornok si prohlížel jednotku. Uviděl asi tucet vojáků s luky, obrovského velitele s přísným výrazem a elfa v kouzelnickém hávu. Velitel se otočil k ležícímu Gornokovi.

„Co se tady stalo?“ Než však stihl cokoli říct, uslyšel křik. Otočil se k nepřátelům. Xalitrix se zvedal. Lučištníci do něj stříleli jeden šíp za druhým, ale jemu to moc nevadilo.

„Nemrtvý…“ sklouzlo veliteli ze rtů. Okamžitě sundal ze zad obrovskou, těžkou kuši. Nabil ji půl palce tlustou šipkou a po krátkém zamíření vystřelil. Elfa to smetlo na zem. Chvíli ležel. Bylo napjaté ticho. Pak se opět zvedl. Vytrhl si šipku z hrdla a odhodil ji. Pak zavrčel na velitele.

„Sakra! Ta šipka měla stříbrný hrot. Mělo ho to zastavit.“ křikl ustrašeně velitel hlídky.

Náhle se ozval kouzelník: „Jediný způsob, jak zabít tuhle stvůru, je useknout mu hlavu, probodnout srdce a zabít toho, kdo jej stvořil.“ Nikdo se však k tomu neměl.

„Na něj sakra! Kdo to udělá, dostane odměnu 200 stříbrných! Kdo ne, bude popraven!“ Ale ani to k ničemu nevedlo.

Vystoupil Gornok. Vytáhl kuši, nabil a vystřelil. Věděl, že to k ničemu nevede, ale potřeboval ho dostat na zem. Elf padl. Gornok toho využil a usekl mu nohu v kotníku. Xalitrox se trhaně zvedl a zaútočil. Jeho rána byla vykryta sekerou. Síla útoku ale trpaslíka překvapila. Málem to nezastavil. Nezdálo se však, že by to elf nějak zaregistroval. Sekl oběma rukama na Gornokovu hlavu. Ten uhnul, a bouchl sekerou do břicha. Příliš pozdě si uvědomil, že tohle je úplně k ničemu. Někomu, kdo před týdnem zemřel a měl být mrtvý alespoň třikrát, asi špatně nebude. Elf sekeru chytil, a vytrhl ji trpaslíkovi z rukou. Rozehnal se po něm. Gornok ustoupil dál do uličky. A pak si to uvědomil. V tom zmatku zapomněl na Seatola a Dankora. Opět uslyšel šípy. A za sebou křik. Otočil se a spatřil Seatola momentálně vypadajícího jako jehelníček. Dankor byl už mrtvý. Takže polovina úkolu je splněna. Tvůrce je mrtev. Teď už jen useknout Xalitrixovi hlavu a probodnout hruď a bude to, pomyslel si Gornok.

Xalitrix! Bleskově se otočil. Pozdě. Rána byla opět strašně silná. Odmrštila malého trpaslíka na zeď a vyrazila mu dech.

Xalitrix se obrátil a pochodoval k jednotce střelců. Stříleli do něj, ale věděli, že to nemá cenu. Mág po něm hodil ´granát´. Jenom to blaflo a nic. Xalitrix mezitím zabil pár lučištníků. Právě odhodil kouzelníka a šel ho dorazit. Čaroděj připravoval nějaké složité kouzlo. Potřeboval více času.

Gornok zoufale hledal něco, aby ho zabavil. V šatech Dankora zahlédl nějaký kámen. Popadl ho a hodil po nemrtvém elfovi. Zasáhl ho do hlavy. Ještě než kámen dopadl, trpaslík si uvědomil, že elf to necítí.

Stalo se však něco nečekaného. Sotva se šutr dotkl Xalitrixovy lebky, zastavil se. A spadl na zem. Nehýbal se. Pak vybuchl. Shnilé maso zasáhlo všechny stojící i ležící. A mrtvé.

Gornok se zvedl. Velitel také. Oba se chvíli dívali na to, co zbylo po Xalitrixovi. Pak se podívali na Dankora.

„Takže on nebyl žádný mág ani nekromant. Ten kámen dělající z mrtvol nemrtvé pomocníky nejspíš koupil na trhu. A ten ´granát´ taky. Parchant.“ Velitel přešel k Gornokovi.

„Vím, že za to nemůžeš. Nebudeš potrestán. Běž si.“

A tak Gornok šel. Ale ještě předtím si tajně strčil do kapsy ten Dankorův kámen. Když už nic jiného, mohl by být docela drahý.